Buenas tardes, všichni čtenářové mého blogu, konečně jsem se dostala k netu – ne, že bych vám nechtěla nic napsat, ale nic není jednoduché, zejména, pokud někdo cestuje se mnou.

V úterý ráno jsme v pořádku odevzdali batoh na přepážce, nasedli do letadla a doletěli do Paříže. Potud všechno OK. Asi si po této druhé báječné zkušenosti pro příště rozmyslím cestování s AirFrance (kdo neví, na co narážím, nechť si přečte něco o mých zážitcích z letu do Kostariky). Letiště bylo neuvěřitelně přecpané, přeorganizované (než dorazíte na gate, tak vám letenku kontroluje cca 8 lidí), abychom zjistil, že nám přestup zabral cca dvě a půl hodiny a na gate je tři čtvrtě hodinová fronta lidí toužících se dostat do obřího Boeingu 747. Po vystání fronty a čekání dalšího půl hodiny po termínu, kdy už mělo být letadlo ve vzduchu, nám posádka oznámila, že má pro nás dvě zprávy. Jednu dobrou – že už byl dokončen boarding a můžeme vyrazit, a jednu špatnou – že máme asi osminu nutného paliva, a tudíž vyrazit nemůžeme a musíme počkat další hodinu…. Po dvou a půl dalších hodinách strávených v přecpaném a přetopeném letadle jsme konečně vzlétli, abychom strávili ve vzduchu dalších 11 hodin. Musím říct, že systém nacpání pasažérů do nenatankovaného letadla, a tím prodlužování jejich utrpení, jsem fakt nepochopila. Problémem samozřejmě je, že na zpáteční cestu nám prodali letenku s časem na přestup necelou hodinu, takže už teď je nám jasné, že nám letadlo uletí, neboť něco takového nemáme šanci stihnout. Na základě rozhovoru s mužem od přepážky Air France jsem vyrozuměla, že situaci mám řešit až potom, co nám to letadlo uletí, a do té doby neotravovat, takže je jasné, že se ještě nasmějeme…..

Nicméně, bez ohledu na výše uvedené jsme zdárně přistáli v D.F. (tak říkají hlavnímu městu své země Mexičané a je to zkratka Districto Federal), vyplnili migrační formuláře psané plynulou španělštinou a postavili se k pásu na zavazadla. Nebudu vám nic nalhávat, po minulé zkušenosti s Air France jsem se bála jak ještěrka, která ztratila ocas. Postupně všichni s nadšenými výkřiky nalezli svůj kufr a vítězoslavně si ho odtáhli, jenom my u pásu čekali a smutně pozorovali červený batůžek, který kroužil osamoceně kolem dokola, a nikdo ho nechtěl. Neuvěřitelné se však stalo skutkem a náš batoh nakonec dorazil, celý a nepoškozený.

Po mírném lapsu s výměnou peněz za ne moc výhodný kurz jsme sehnali taxi autorizado (dražší než normální, ale zato spolehlivé a bezpečné) a dojeli do hotelu. Ten je naprosto neuvěřitelný, za 15 dolarů na osobu máme velmi luxusní hotel s báječnou koupelnou a postelí, co má na šířku dva metry a na délku téměř taktéž, takže jsme přemýšleli, jestli se na ní náhodou nemá spát naštorc. Je tu tak čisto, že nepoužíváme ani spacáky ani moskytiéry a jsme opravdu nadšení. V deset místního času jsme usnuli a probudili se ve čtyři ráno vyspaní a hladoví (ať žije jet lag). Sedmihodinový posun je opravdu znát, takže Marian koupil nějaké sušenky ve vedlejší večerce a ještě jsme usnuli.

V rozumnější hodinu jsme se ráno vydali na procházku, když jsme si ještě předtím dali pravou mexickou snídani – Marian pravil, že země, kde dávají chilli ke snídani, je jeho srdci velmi blízká.

Náš hotel je blízko Alamedy, což je park v samém centru města, plný soch, fontánek a prodavačů všeho možného. Došli jsme na jeden jeho konec a hned na rozehřátí jsme si dali Muzeum murálů Diega Rivery, jednoho ze tří nejslavnějších mexických malířů. Je tam vystaven jeho slavný murál (obří obraz namalovaný na zdi) Sen o nedělním odpoledni v Alamedě, kde se autor sám vyobrazil jako malého chlapce, držícího za ruku Veselou Smrt. A za sebe namaloval svou ženu Fridu Kahlo.

Pak jsme se podívali do Palacia de las Bellas Artes a přes ulici plnou koloniálních domů 5 de Mayo jsme došli na Zocalo, takto hlavní a největší a nejúžasnější a vůbec báječné náměstí.

Je skutečně obrovské (prý druhé či třetí největší na světě) a přecpané ječícími stánkaři, kteří prodávají naprosto nemožné věci jako třeba foliové desky na papíry, chlupaté batohy ve tvaru pejska, miliony sponek do vlasů, plazící se plastové americké vojáčky a podobně. Dále do míchanice přidejte turisty, místní, praktikující šamany, stánky rychlého občerstvení, vojáky, policisty, žebráky, zevlouny a řemeslníky hledající práci.

Prošli jsme Catedralu Metropolitana, největší katedrálu v Latinské Americe (dle mého rozhodně ne nejkrásnější), muzeum Templo Mayor i samotný Templo Mayor. Ten byl hlavním chrámem domorodých Mexiků (Aztéků), srdce celé mexické říše v době, kdy město dobyl Cortéz. Chrám byl každých 52 let přestavován, byl na něm navršen chrám nový, a to jak z důvodů religiózních, tak z důvodů ryze praktických – celé hlavní město Mexiků stálo na ostrově a budovy se pomalu potápěly. Je dost těžké se ve vykopávkách vyznat, ale po projití muzea máme trochu jasno. Hlavní bohyní byla Cozolxauhqui, bohyně Měsíce, jejíž slavnou čtyřmetrovou polychromovanou stélu našli archeologové u vchodu chrámu, a která je vystavena právě v tomto muzeu. Je třeba říct, že prolézat vykopávky přímo v centru města, je zážitkem zajímavým a vcelku jedinečným, protože si nevybavuji jiné místo, kde by se něco takového dalo vidět.

Tak, dál jsme navštívili prezidentský palác, jehož chodby jsou plné Riverových murálů, a kde si můžete prohlédnout několik křídel paláce včetně jeho vybavení, vlajek, sálů, historie, atp. Na některých murálech je idealisticky vyobrazená slavná aztécká minulost, na dalších pak nadšené marxistické ideály revoluce. Nejlepší na této prohlídce je, že byla za 7 Kč pro každého z nás, takže za ty prachy ty dvě hodiny rozhodně stály 🙂

Následně jsme prošli ulice severně od Zocala, hledali jsme nějakou stravu a dali jsme si opékaný kukuřičný klas a párky v rohlíku, které připravovaly místní kuchařky na grilech vyrobených z nákupních vozíčků z obchoďáku. Zatím žijeme, tak čekáme, jestli tomu bude i nadále….

Po tom všem jsme v místních pět hodin byli naprosto ušlí. D.F. leží v nadmořské výšce přes 2.400 metrů a je to znát. Na počátku jsme se motali jak praštění palicí z té výšky a nedostatku kyslíku, potom zase z únavy, protože když je tady pět odpoledne, vy doma máte hlubokou noc a mrcha tělo si to pamatuje. Takže teď se válíme a přemýšlíme, kam půjdeme na večeři, než zase usneme.

Zítra bude náročný den, rádi bychom najednou stihli nejdůležitější muzeum všech kultur Mexika a také Xochimilco, jediný pozůstatek po plovoucích zahradách mexického města. Chtěli bychom totiž z D.F. odjet o den dřív, i když hotel máme předplacený, protože se nám to uřvané město zase až tak nelíbí, a radši vyrazíme na jih, ať máme víc času tam.

Hasta luego!!!