Zrovna teď. Celý týden. A tak budou fotky i veselé historky. Sice jsem ještě nestihla napsat nic o Apulii, kde jsem byla před měsícem, ale to nevadí,  všechno doženu. Zatím uveřejňuji jen drobnou mozaiku jednotlivých vjemů….

Lisabon je trošku jako kříženec Prahy se San Franciscem. Kombinuje kopce, červené střechy, úzké uličky s historickými domy a zároveň obrovský červený most, který je kopií slavné Golden Gate.

Nenechte se ale mýlit. Sice to vypadá, že most vede přes mořskou zátoku, ale není to pravda. Je to delta řeky Tejo (čti Težů),  co dodává Lisabonu přímořský čmuch, čerstvý vzduch, křik racků a příjemné klima. Atlantik je ale nedaleko a proto se i v centru města projevuje odliv a příliv. Nevím, jestli má na to nějaký vliv Tejo, ale Lisabon krásně voní. Po smažených rybách, jasmínem, po jahodách, květinami….

Kromě tohoto nápadného mostu vede přes Tejo ještě most Vasco da Gamma, takto nejdelší most v Evropě (17,2 km). K němu se podívám asi ve čtvrtek, tak uvidím, jak vyjdou fotky.

Zatímco v ČR řádí záplavy, tady v Lisabonu je přes 35 stupňů a vedro se převaluje ulicemi. Když už jsme u těch ulic,  ty se plazí nahoru a dolů, z kopce do kopce, prudce padají k řece, zahýbají v podivných úhlech a zužují se do neuvěřitelně minimalistických rozměrů. Stará tramvaj č. 28 mi hrká pod okny, rámusí, kvílí brzdami a dýchavičně se šine vstříc dalším převýšením, a na některých místech se prodírá uličkami tak úzkými, že se provoz mění na jednokolejný a domy po stranách vozítko míjí sotva o pár decimetrů.

V Lisabonu končí jaro – a to očividně znamená fialově kvetoucí stromy. Netuším, co je to zač, ale je to nádhera:

A nakonec, pár drobných detailů, které potěšily mou podobné maličkosti milující duši. Víc napíšu, až si uspořádám fotky i myšlenky. Mějte se pěkně a klidně si poslužte komentářem!