Ahoj všem,

po třech dnech bez připojení se ozývám, píšu na blog, a dokonce přidávám pár fotek. Nějaké jsem dala i do starších postů, ale nemůžu sem dát vše, co bych ráda, protože fotím většinou na RAW, a to zdejší počítače nestráví. Lepím sem tedy fotky horší kvality, které fotím na automat, ty se fotí do JPEGu, a to se jakžtakž dá nahrát.

Skončila jsem plánem na park Cotopaxi. Brzy ráno jsme vyjeli z Cotacachi a ještě jsme se nechali vysadit ve vesnici Peguche, odkud jsme došli k vodopádům vysokým cca 45 metrů. Chtěli jsme totiž ten den vidět alespoň něco pěkného, protože jinak byl celý vyhrazen na přesuny busem, čili den dovolené by jinak byl, jako by nebyl. Vodopády spravuje indiánská komunita Pechuge, která se stará nejen o ně, ale i o přilehlý prales, termální pramen a incký slunečný kalendář. Chvíli jsme se procházeli lesem, kochali se vodopádem, nechali se poštípat od komárů a vyrazili jsme do Otavala, odkud jsme se měli přesouvat dál.

Jakmile jsme dojeli do Otavala a chytli jsme bus zpět do Quita, hrabala jsem se za jízdy v batohu a zjistila jsem, že jsme v komunitě Pechuge museli zapomenout knižního průvodce! Rychle jsme zastavili autobus, já zůstala venku na ulici i s batohy, které jsem pro jistotu celé ještě jednou přehrabala, a Kuba se taxíkem vrátil zpět k vodopádům. Přiznám se, že těch patnáct minut čekání byl očistec, protože už jsem si představovala, jak se tu pohybujeme bez chytré knihy. Naštěstí Kuba přijel zpět a už z dálky mával průvodcem na znamení úspěchu. Ta úleva!!!

Nasedli jsme tedy na jiný autobus a dvě hodiny jeli do Quita. Tam nastalo velké zmatení, protože město je dlouhé a má několik autobusových terminálů, na kterých si nás vždy po půl hodině úmorného cestování přehazovali jak horkou bramboru. Nakonec se ale vše podařilo a po téměř dvou hodinách jsme se dostali do autobusu jedoucího na Machachi, tedy na jih pod Quito. Odtud jsme ještě dvakrát přestoupili a v šest večer jsme konečně dojeli do Lassa, městečka, ze kterého jsme si chtěli udělat základnu pro trek na Cotopaxi.

Našli jsme krásnou haciendu, kde jsme usmlouvali cenu za naše dosud nejdražší ubytování (40$ /noc) a po večeři u krbu jsme šli brzo spát. Ráno jsme se v sedm ráno vydali do národního parku Cotopaxi.

A tady to začalo být trochu ošemetné. Knižní průvodce byl celkem sdílný o takových věcech jako je muzeum v parku a jeho historii, ale o tom, jak to v parku chodí, jak se tam dostat, kolik je vstup, a podobně, to jaksi mlčel. Dojeli jsme tedy taxíkem ke vstupu, nechali se vysadit a taxík bez řečí odjel. A my jsme stáli ve čtvrt na osm v zimě před vstupem do parku, pařilo se nám od úst, a nikde nic, jenom mlha…..

Strážci parku se nás pouze zeptali na číslo pasu a věk a beze slova nás pustili dál. Ocitli jsme se na dálnici uprostřed borového pralesa, která vedla stále dál, do kopce, pořád dál….celkem třináct kilometrů. Ehm.

Podařilo se nám stopnout jedno auto, které jelo kolem, a to nás za odporných deset dolarů vzalo až na konec silnice, k laguně uprostřed parku. Od řidiče jsem zjistila, že se do parku bez auta s průvodcem na cca 30 dolarů na osobu nesmí, protože pěšky je všude daleko. Zajímavé, že nám strážci parku neřekli nic a prostě nás nechali jít.

Inu, vystoupili jsme a zahájili trek. Cotopaxi se najednou vylouplo z mlhy, nádherně symetrický šestitisícový vulkán pokrytý sněhem a ledem. Ta černá skvrna pod vrcholem, to je ukázka vulkanické aktivity – skála je tam tak horká, že se na ní sníh nikdy neudrží.

Naštěstí jsme si u vstupu do parku koupili rukavice z lamí vlny, protože travnaté paramo bez přestání smetal silný studený vítr. Měla jsem na sobě: spodní prádlo, tričko, termotriko s dlouhým rukávem, pletenou tlustou mikinu, větrovku, dva šátky, kšiltovku, rukavice, legíny, podkolenky a kraťasy. A bylo mi akorát. Jen vidíte, že jsem vypadala jak sněhulák:

Chůze kolem laguny byla dosti nudná, proto jsme se rozhodli přejít travnaté paramo pod horou a vylézt na Cotopaxi trošku výše. Bylo to celkem daleko, ale procházka to byla skvělá. Pozorovali jsme ptáky, zakrslé rostlinky i Cotopaxi samotné, které se střídavě halilo do oblak a znovu se ukazovalo.

Už od příletu jsem nastydlá – v letadle byla opravdu nepříjemná klimatizace. Dva poslední dny jsem se lehce dopovala Modafenem, protože mne škrábalo v krku. No, je vidět, že chemie funguje, protože v tomto stavu jsem dokázala následující:

Jelikož serpentiny vedoucí k vrcholu pod ledovec byly dost strmé, po hodinové cestě přes travnaté údolí jsme se pokusili opět stopovat. Zabralo to a asi za pět minut jsme stopli camionetu, vylezli jsme na korbu a jeli. Auto na nezpevněné silnici plné zatáček nadskakovalo a mlátilo sebou, zatímco by stáli vzadu na korbě a vzdorovali ledovému větru a prachu. A šíleně se smáli. Nakonec jsme kupodivu nevypadli po hlavně ven, ale dojeli do výšky 4600 metrů nad mořem. Tam jsme vystoupili a pojali pošahaný nápad vystoupat dalších 200 metrů výšky k ubytovně, která slouží jako aklimatizační stanice před výstupem na ledovec a leží těsně pod hranicí věčného sněhu.

No, bylo to náročné. Nebudu lhát. Těch dvě stě výškových metrů jsme šli asi tři čtvrtě hodiny. Vždy dvacet kroků, zastavit se, překonat motolici a obracející se žaludek, zatnout zuby a dát si dalších dvacet. Cesta byla příkrá pěšina z nezpevněného štěrku, nohy se bořily a hůlky ujížděly do stran. Párkrát jsem myslela, že to fakt vzdám, dvakrát dokonce, že opravdu vyhodím snídani. Parkoviště vidíte níže, na obrázku je v horní pravé třetině.

Nicméně, nakonec jsme vylezli nahoru (Kubovi to šlo lépe, je to odolný sportovec bez zvýšené potřeby chemikálií v těle), udělali jsme pár fotek a v ledovém větru se vydali nazpět. Refugio bylo zavřené a opravovalo se, takže jsme si nahoře nedali ani čaj. Následující foto berte, prosím, jako důkaz. Pochybuju, že bych se kdy vlastními silami dostala výš, než do těch 4864 metrů nad mořem.

Po cestě dolů jsme potkali četu ekvádorských vojáků, kteří měli výšlap k refugiu jako tréning. Někteří to skoro vyběhli, někteří (a to mne zahřálo u promrzlého srdce) supěli nahoru těžce jako já, na výšky nenavyklá Středoevropanka.

Několik zákrutů serpentin jsme zase slezli sami, ale pak jsme stopli camionetu (opět bohužel za 10 dolarů) a na korbě dojeli pod lagunu k muzeu, kde jsme si dali čaj z koky a kuřecí polévku. A vydali se pěšky zpět těch 12 kilometrů k bráně parku. Po asi třech kilometrech se nám podařil poslední stop, který nás zadarmo provezl zbytkem cesty a dokonce i ven z parku, až k dálnici, kde jsme chytili autobus domů. Tam jsme zcela odpadli a spali (já opět na Modafenu, protože plíce sípaly a krk štípal).

A to je vše, přátelé, tak jsme zdárně překonali vítr, zimu, převýšení, vzdálenost i nástrahy parku na penězi oplývající gringos.

A stále žijeme 🙂 !