Pokračuji z Baňos, celým jménem Baňos de Agua Santa, neboli Lázně Posvátných Vod. Jak název naznačuje, termálními prameny se to tu jen hemží, což je nanejvýš příjemné. Odpočinout si po náročném dni v krásně nasvíceném teplém bazénku, kolem kterého padá ze skály vodopád, je dobrý závěr dne.

Včera ráno jsme si půjčili horská kola a vydali jsme se na cestu zvanou Ruta de Las Cascadas, neboli Cestu vodopádů. Je to 19 km dlouhá silnice vedoucí z Baňos do Amazonie. Krajina zde prudce spadá z vysokohorských And do amazonské nížiny, takže všude se válí voda, která potřebuje do moře. Vybrala si hodně dlouhou cestu – jsme jen asi 300 kilometrů od Pacifiku, ale zdejší vody míří na druhou stranu přes celý kontinent do Atlantiku. Název pro stezku je více než přiléhavý. Vodopády různých velikostí padají z prudkých, pralesem zelených kopců, a kdyby je člověk chtěl obdivovat všechny, zabralo by mu to týden.

Předesílám jednu věc- nenávidím jízdu na kole. Fakt, hrozně. Jsem chodec od přirození a navíc mě vždycky příšerně sedlo otlačí sedací kosti. Mám je nějak našišato nebo co, ale hrozně to vždycky bolí. Ale výběr byl jasný: buďto kolo, složitý transport lokálními autobusy nebo turistický bus se systémem „pět minut na každý vodopád a jedeme, grignos!“ Nám to celé zabralo asi šest hodin.

Než jsem přišla na to, že musím mít větrovku a sluneční brýle, abych byla schopná jízdy, chvíli to trvalo. Pak už jenom zbývalo překonávat bolesti v zadní části těla a strach, kdykoliv nás předjížděl náklaďák nebo autobus. Cesta pro cyklisty je totiž jenom někde odkloněna od běžné silnice. Funění do kopce tunelem s autobusem za zády, či naopak sjíždění serpentin vedle náklaďáku, to je vzpomínka, která mě bude děsit ze spaní ještě dlouho.

Po cestě jsme viděli čtyři velké vodopády. Agoyan, který se Kuba rozhodl přeletět na ziplinu a nechal se připoutat na lano a poslat přes údolí nad vodopádem a zpět. Pak Manto de la Novia, Puerta del Cielo a konečně Pailon del Diablo. Mezi tím samozřejmě desítky menších vodopádů a krásnou krajinu ostře zelených a ostře řezaných kopců.

Vodopád Agoyan byl velmi mohutný, padající do opuštěného údolí. Jen nad ním poletovali lidé zavěšení na ziplinu a staré kabinky nesnesitelně křehce vypadající lanovky. Chápejte, já s mojí fobií z hloubek prostě do něčeho takového vlézt nemůžu….

Vodopád Manto de la Novia (Nevěstin závoj) je naopak romanticky jemný, padající z velké výšky.

Nejkrásnější a na zážitky nejbohatší je ale údolí vodopádu El Pailon del Diablo. Překlad Ďáblův kotel naprosto nevystihuje realitu, nestačí na ni. Celá řeka se najednou prostě propadá o minimálně padesát metrů a v mohutném kotli pod vodopádem se voda obrací tak, že spadnout do něj, znamená jistou smrt. Nad vodopádem vedou šílené provazové mosty, pod ním a vedle něj pak ochozy a schůdky, kde vás vodopád zmáčí od hlavy k patě. Vůbec nevím, jak ty balkonky mohli Ekvádorci vybudovat a zůstat u toho naživu. El Pailon je prostě živel. K vodopádu se může z obou stran. Scházíte pralesem dolů do údolí a proti sobě potkáváte naprosto promočené lidi, kolem broméliemi a mechem obrostlé stromy a kvetoucí liány….

Po tomhle mostě mě samozřejmě musel Kuba převést, protože jsem se zasekla a nemohla sama. Holt hrůzy z hloubek, neudělám s tím nic, jenom to překonávám. Na jiném místě se zase muselo pod tekoucí vodou plazit po čtyřech tunelem o výšce jednoho metru, aby se člověk vynořil přímo vedle vodopádu. Drobným Ekvádorcům tyhle rozměry asi stačí, ale my byli špinaví od bláta až za ušima a naše tenké plastové pláštěnky vzaly odíráním o skálu za své. Ale zafungovaly – jako jediní jsme nebyli mokří jak myši.

Na konci cesty jsme naložili kola do krytého náklaďáčku, vyskočili k nim a jeli zpět. Sedací kosti bolí a bolí….V noci jsem dostala horečku a hrozný kašel, takže jsem se jenom narvala práškama a dnešní adrenalinový režim jsme odložili na zítra. Jenom ležím, sedím u internetu a jím. A je mi líp, takže to snad zabralo.

Mějte se všichni krásně a pište komentáře!