Dneska to bude delší, protože doháním psaní za tři dny. Takže směle do toho…

Po dni stráveném v mlžném pralese komunity Rio Blanco jsme se rozhodli učinit to, proč všichni do Puerta Lopez jezdí. Tedy vydat se na ostrov Isla de la Plata, kterému se přezdívá Galapágy pro chudé. Je to takový název útěchy pro ty, kteří nemají či nechtějí dát přes dvacet tisíc korun na jednoho za týden pobytu v galapážské rezervaci (jde to i levněji, ale musíte mít čas na smlouvání a čas na přesuny). Pro tyto nebožáky je tu Stříbrný ostrov a jeho ptačí obyvatelstvo, které je z části podobné tomu na Galapágách.

Loďka pro dvacet lidí sebou hodinu a půl zmítá ve vlnách, které by nás promočily od hlavy k patě, kdyby posádka neshrnula ze střechy igelitové plachty a neupevnila je pořádně k bokům lodi. Takhle je to jen občasná sprška. V duchu vymýšlím vtipy na to, že by si měli Ekvádorci opravit moře, aby ho neměli plné děr. Skáču na svojí lavičce jako poslední hrášek v plechovce, zatímco Kuba vedle mě nepochopitelně dokázal usnout. Doufám, že už budeme brzy na ostrově. Sice nemám mořskou nemoc, ale že by mi bylo nějak do zpěvu, to ne.

Najednou koutkem pravého oka zahlédnu, jak se nad hladinu vymrštilo obří černé tělo s bílou náprsenkou, převrátilo se na záda, mrsklo obrovskou ocasní ploutví ve tvaru půlměsíce a bleskurychle zajelo zpět do hlubin. „Velryba!“, ječím, „Kubo, velryba!!!“ To už ječí na lodi všichni, kapitán zpomaluje a otáčí loď. Kolem nás plavou čtyři dospělé exempláře velryby plejtváka keporkaka.

Kroužení a neskutečně ladný pohyb šestnáctitunových obrů ve mě vyvolává euforii. Nestíhám fotit, natáčet, jenom se slyším, jak vřískám stále dokola slovo VELRYBA. Protože končí sezóna, kdy u pobřeží Ekvádoru keporkaci rodí mladé, vůbec jsme nedoufali, že bychom nějakého mohli vidět. A najednou tohle!

Když sleduji, jak se jich několik vynořuje za sebou, vůbec se nedivím středověkým námořníkům, kteří si mysleli, že se jedná o jednoho velkého mořského hada s několika oblouky, který se k nim zběsile žene mořem. A když se jedna velryba oddělila od hejna a namířila si to přímo na nás, cítila jsem se, jako kdyby naše loďka byla z papíru. Kolos se hnal na nás, a jenom asi dva metry od boku lodi zajel pod vodu a prostě nás podplaval.

Žádná z velryb už nevyskočila z vody celá, to byl jen úvodní pozdrav, pohled, na který nikdy nezapomenu. Miluju keporkaky!

V porovnání s velrybami mé vzpomínky na samotný ostrov dost blednou, takže mi promiňte. Velryby jsou prostě velezážitek, který vypudí z hlavy vše ostatní. Isla de la Plata má buďto jméno po stříbrném pokladu, který si na něm kdysi ukryl pirát Drake, nebo podle barvy obrovských nánosů guána na skalách, lesknoucích se v zapadajícím slunci jako stříbrné.

Ostrov samotný je součástí jediného ekvádorského pobřežního národního parku Machalilla ochraňujícího unikátní ekosystém suchého pralesa, ostrovního pralesa a mlžných lesů. Park byl založen na konci sedmdesátých let, až poté co na něj původní vlastník ostrova zavlekl kočky, psy a jiné šelmy, které začaly decimovat vzácnou ptačí populaci, a poté co ze země odvezl všechny archeologické nálezy z doby preincké a incké, co se na ostrově našly.

Ostrov pokrývá trnitý prales. Ten vypadá většinu roku jako mrtvý a suchý, ale to jen proto, že stromy shazují listy, aby přežily období bez dešťů. Jakmile zaprší, do týdne se celý ostrov zelená. Hnízdí na něm endemicky extrémně ohrožený druh albatrosa galapážského, tisícovky fregatek velkých, terejů modronohých a dalších ptáků.

Ti modronozí terejové jsou výborní, vypadají trochu jako přihlouplí klauni s obříma modrýma botama. Ve skutečnosti jsou to ale šikovní lovci a umí lovit i pod vodou. Ten větší je samice, ten, co ji tak zhypnotizovaně miluje, to je její manžel. Prý sem občas zavítají i terejové červenonozí, ale ty jsme nepotkali.

Celkově jsme ale terejů viděli málo, protože letos El Niňo mění teplotu zdejších mořských proudů, a tak pro ptáky není už půl roku dost ryb na to, aby mohli založit rodinu.

+

Ostrov jsme obešli, ptáků se nabažili a v pět se vrátili domů. Mě ovšem stále pronásledovala vzpomínka na velrybu ve skoku popírající zemskou přitažlivost…..

Po velmi náročné noci (jau, mně bylo hrozně zle od žaludku) jsme se druhý den vydali do jiné indiánské komunity v rezervaci Machalilla, a to do Agua Blanca. Jedná se o soběstačnou skupinu 77 indiánských rodin, která má na svém území několik vzácností. Suchý prales, sirné prameny, a zejména významné archeologické naleziště. To ovšem nikdo netušil až do roku 1978, kdy zase jednou přišlo El Niňo a prudké lijáky se hnaly suchým pralesem. Proudy vody odhalily uprostřed jindy vysušeného lesa základy starých staveb a pohřební urny.

Jelikož Ekvádor má málo archeologů, museli indiáni pár let počkat. Pak ale byly jejich nálezy zkatalogizovány a ukázalo se, že jsou přímými potomky pradávných kultur Valdivia, Machalilla, Chorrera, Bahía, Guangala a Manteño. Dodnes je odkryto pouze třicet procent naleziště, protože komunita si své vykopávky vede sama a jednou za čas, když se najdou peníze, pošle své nálezy do USA, aby jim je tamní archeologové prozkoumali a popsali.

Skvělý místní průvodce nás provedl muzeem, kde nás překvapily nálezy z bronzu, který se v době před dvěma tisíci lety do Ekvádoru dovážel po moři ze tří tisíc kilometrů vzdálené Chile, dále pohřební urny, do nichž bylo ve fetální poloze vždy srolováno jeden či více nebožtíků, a zejména sochy kultury Machalilla, jejichž obličeje jako by z oka vypadly členům místní komunity. Genetika se prostě nezapře.

Pak jsme se podívali na naleziště. Průvodce nám po cestě ukazoval zajímavé rostliny (například mýdlový ořech – stačí si namočit ruce a chvíli ho mnout, on začne pěnit a krásně vás vydezinfikuje), ptáky a podobně. A nakonec jsme skončili u posvátné léčivé dvacetimetrové laguny tmavě zelenomodré barvy, vyživované sirným pramenem.

Anžto je koupání v této vodě velice prospěšné a patlání se sirným bahnem omlazuje, doufám, že mne po návratu nepoznáte. Vypadám totiž zase na dvacet…

Dnes ráno jsme se byli podívat, jak připlouvají rybáři z nočního lovu, vykládají z barevných loděk na břeh své úlovky, na místě je prodávající a kupující si je mohou hned na pláži nechat ugrilovat.

Já jsem takovej starej cíťa, že jak jsem viděla na hromadě dvacet žraloků kladivounů, přešla mne na rybí snídani chuť a dala jsem si sendvič se šunkou….

A pak jsme jen dojeli do plážového města Salinas, kde je ovšem dvacet stupňů, takže jsme se jen prošli po promenádě, a teď čekáme na zítra, kdy se musíme přesunout zpět do Guayaquilu (asi tři hodiny cesty), odkud letíme do Quita a hned odtud do Amazonie na kolumbijské hranici.

Takže myslím, že teď o nás pár dní neuslyšíte. Dnešní dlouhý post by vám to čekání mohl snad trochu vynahradit :).