V sedm ráno nás autobus vyplivl v Banaue, centru části filipínských Kordiller stupňovitě rozeklaných rýžovými terasami. S velkou cedulí v ruce na nás v ustávajícím dešti čekala domorodá průvodkyně Irene, se kterou jsem se dohodla přes mail na třídenním programu. Naložila nás do jeepney (to je pro místní veřejnou dopravu uzpůsobený vojenský jeep, vesele a divoce pomalovaný), na jehož střeše jsme z Banaue dojeli k horskému sedlu před vesnicí Batad.

Do Batadu nejezdí nic, protože k němu nevede žádná silnice. Člověk si musí naložit všechno potřebné na záda a divokou tropickou horskou zelení sestupovat po kluzkých kamenech směrem do údolí rozkládajícího se mezi příkrými svahy Kordiller, kde se k sobě na úpatí zelenajících se a hnědavých stupňů dva tisíce let starých rýžových teras uprostřed přírodního amfiteátru choulí několik domků se střechami z trávy a mezi nimi se lesknou střechy z vlnitého plechu. Vítejte v Batadu, kulturní památce chráněné UNESCO, drahokamu severního Luzonu, jedinečném na celém světě.

Myslela jsem, že po té strastiplné cestě už nic nezvládnu, ale Irene nás tak nakazila svým optimismem, se kterým nám vyprávěla o práci na rýžových terasách, o systému jejich dědění, opravách, sklizni rýže a o životě na vesnici, že když nás po obědě vytáhla na procházku, nebránila jsem se. Šplhali jsme mezi jednotlivými terasami, přecházeli po jejich hrázích a balancovali nad právě sklizenými poli a nevěřícně jsme sledovali to divadlo vytvořené přírodou a dokončené stovkami let tvrdé lidské práce plné životně důležité vynalézavosti. Nikdy jsem nic takového neviděla, a tak jsem s každým novým otevírajícím se výhledem do krajiny znovu a znovu žasla.

Tady se ve své tvořivé síle člověk pokusil vyrovnat Bohu a stvořil si svou vlastní krajinu. A v souladu s ní a na ní závislý, odvozuje od ní celý svůj život. Pro obyvatele Batadu a okolních údolí jsou rýžová pole vším – obživou, dědictvím, chloubou, snem, hrdým odkazem předků i každodenní dřinou.

Od teras jsme prudce klesající cestou po mnoha schodech došli na dno vedlejšího údolí, jímž si prorážela cestu divoká říčka o kus dál padající v kaskádě vysokého vodopádu ze skalní stěny. Voda byla sice ledová, ale alespoň jsme se osvěžili a trochu probrali . Já jsem se ještě navíc, jako bonusovou akci, rozplácla pod jedním extrémně kluzkým kamenem a odnesla jsem si z toho pozoruhodně zbarvené modřiny na různých částí těla, zejména pak na místě, kam slunce nesvítí…

Po několikahodinové procházce jsme se vrátili zpět do našeho tradičního domku na kůlech, bez elektřiny a okenic, se střechou z trávy a postaveného bez jediného hřebíku. Tam jsme se nechali namasírovat od místních stařenek připomínajících barvou i tvarem dobře opečené vyhublé kuřátko. Obě měly ale páru a myslím, že lepší masáž jsem v životě nezažila. Zatímco Kuba u ní usnul, já se zaobírala myšlenkou na to, že bych babku nacpala nenápadně do batohu a propašovala si ji domů. Bohužel, nápad jsem nestihla zrealizovat, protože nám Irene předložila večeři, po níž jsme usnuli spánkem neskutečně unavených cestovatelů.

Následující ráno nás Irene vzala opět na tůru. Tentokrát jsme prošli nad několika údolími s krásnou vyhlídkou do krajiny, přes rýžové terasy, pole paprik a zelí, vesnice a lesy až k druhé UNESCO chráněné vesničce na dně amfiteátru z rýžových polí. Pak jsme se stavili vykoupat se v říčce pod peřejemi u Banaue, a když jsme přišli kolem čtvrté v hotelu v Banaue, byli jsme tak unavení, že jsme na dvě hodiny usnuli. Probudili jsme se doprostřed blackoutu, který trval až do pozdních nočních hodin. V deset večer naskočila elektřina i internet a podařilo se mi načíst emaily z domova varující před přicházejícím tajfunem mířícím právě na sever Luzonu. Jelikož celý den svítilo slunce a měli jsme se krásně, rozhodla jsem se neznepokojovat, a anžto jsem v jet-lag stavu nemohla spát, celou noc jsem si četla.

A víc zase příště!

PS: Pro zájemce sem dávám kontakt na Irene, je výborný průvodce, v jejím penzionu se skvěle bydlí i jí. Pokud sháníte někoho, kdo vám ukáže Batad, Banaue i okolí, rozhodně neváhejte, Irene je jednička!