Vodopád, zip line a sbohem, Mauricie!

Minulý post jsem končila tím, jak miluju vodopády v pralese a jak je hrozně potřebuju k životu, a vůbec.

Vodopády Rochester Falls splňují všechno, co jste kdy po vodopádech v pralese požadovali. Voda padá deset metrů do jezírka obklopeného pralesem přes útes tvořený šestihranými čedičovými sloupy, vytvořenými při výbuchu prastaré sopky tryskající lávou. Voda je teplá. Vstup do jezírka je pozvolný a proud není zběsilý a nebezpečný. Komárstvo tam po ránu moc není. Ani lidi tam brzo ráno nejsou, až na prodavače banánů a ananasu.

Dokonalost sama, tyhle vodopády. Já bych z nich samozřejmě nevylezla, jak je den dlouhý, ale holky to víc jak hodinu nebavilo, i když jsme jim koupili banány 🙂 . Ale se staršími dětmi tam můžete strávit krásné dopoledne.

Sebrali jsme Jarmily, vyškrábali se po svahu zpět k autu a jen jsme kousek popojeli do Valle des Couleurs (Údolí barev). No a tam jsme to na rozloučenou s Mauriciem roztočili. Nachází se tam totiž veliký přírodní park, kde se dá provozovat různá zábava jako hiking, jízda na zip linech, řádění na nafukovacích  kurzích v jezírku,  hlazení ochočených zvířat, jízda na kolech, a tak obecně. Napřed jsme Jarmily nakrmili a usnesli jsme se, že to zkusíme. Čím ještě nejely? v necelých dvou letech měly za sebou letadlo, trajekt (Malta), loď, autobus, auto, člun, sáně, sáně na silnici (Madeira), lanovku, i kočár. Ale zipline? Ta jim chyběla do batolecí sbírky!

Přes údolí vede jedna obrovská zipline dlouhá 1,5 km, což z ní činí třetí nejdelší ziplajnu na světě. Na tu jsem nechtěla, to jsem se bála. Ale řekla jsem si, že zkusím ty malé, co vedly cik cak přes celé údolí a je z nich krásný výhled. Opravdu, ve Valle des Couleurs je na co se dívat – prales na několika místech odkrývá barevné podloží s celkem 23 barvami! Sedmibarevná země v Chamarelu je jen o trošku větší, ale má barev mnohem méně.

Průběžně hrozně lilo a svítilo sluníčko, ale než jsme se najedli, počasí se úplně umoudřilo a bylo nádherně. Vyvezli nás i s dětmi na nejvyšší kopec v okolí a my jsme se pak postupně přesouvali dolů křížem krážem po celkem sedmi ziplajnách.

Řeknu to takhle. Bála jsem se, protože nesnáším výšky. Kdybych na tom jela sama, tak budu hrozně ječet. Ale jelikož jsem měla na břiše připoutanou Jarmilu A, která se bála mnohem víc, vesele jsem se smála. Jakmile jsme se rozlétly nad korunami stromů, dělala jsem: jéééé, hele jak letíme, jako ptááááček! A Jarmila se dokonce i usmála! A já nakonec taky.

Nejlepší byla část, kdy jsme si museli zout boty a na konci při přistání pokrčit nohy, protože jsme přistávali v jezírku nad hranou vysokého vodopádu. Tam nás přecvakli a dolů z vodopádu jsme skočili na další lajně. Ta byla nejdivočejší, ale nejlepší. Kuba po cestě ztratil čepici Jarmily B, ale hodní lidé ji sebrali a našli.

Celé to dopadlo moc dobře.

Kuba se rozhodl, že chce na tu nejdelší ziplajnu, on se totiž nebojí. V Ekvádoru se nechal připnout na jednu, co letěla přes hrozně hluboké údolí s vodopády, tak hluboké, že se mi dělalo špatně, jen když jsem se do něj podívala.

Já jsem usoudila, že toho nemám zapotřebí, takže jsem vzala Jarmily do kočáru a jala se je uspat na dětském hřišti, kde se pásli ochočení tlustí krátkonozí jelenci, zatímco Kuba vyjel se skupinou ostatních na motokárách nahoru na jiný kopec a odtamtud ho spustili. Jel vsedě, obhlížel údolí a byl spokojen.Když přistál, pravil, že to bylo vynikající, ale skoro vůbec to nebylo vysoko, a že bych to měla taky zkusit. Tak jsem to teda zkusila. Jelikož jsem byla osamocená a nikdo jiný nechtěl zrovna jet, tak mi řekli, ať si tu motokáru řídím sama. No co vám mám povídat, jela jsem teda dost pomalu, protože jsem se bála. Ale měla jsem dva zážitky v jednom.

A nahoře mě pověsili na ležato, protože jsem lehká, takže jsem letěla nakonec jako pták a zapnutou kameru jsem měla na krku. Takže si ten můj let můžete vychutnat i vy 🙂

A tím letem jsme se s Mauriciem v podstatě rozloučili. Mauricius mě zaskočil tím, jak moc evropský je, jak se turisté v podstatě nedostanou do styku s místními, co žijí úplně jiné životy, ale alespoň jim tam přináší peníze a infrastrukturu. I tam jsem ráda, že jsme tam byli a mohli ho na měsíc zažít. Holky byly hrozně spokojené a unikli jsme zimě a nemocem.

Jestli se bojíte, nebojte se. Je to opravdu ostrov pro začátečníky a nic špatného se vám tam nemůže stát. Užijete si ho!

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Mauricius se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s