Utéct od turistů pod vodopády

To vám takhle všichni opakují, že Ille aux Cerfs (neboli Jelení ostrov) je to nejkrásnější, co na Mauriciu najdete, že tam musíte. Všude o tom čtete, kámoši tam chtějí, muž tam chce. Tak tam teda jedete. Přejedete celý ostrov, po cestě se ještě pohádáte, protože nemůžete najít přístav, pak zaplatíte za hrozně drahou loď a ta vás po chvíli jízdy (přiznejme si, že nádherným, modrým a průzračným mořem korálového atolu)  přiveze na malinký ostrůvek. No. A na tom ostrůvku je milion dalších lidí, kteří tu krásu chtějí vidět, jedny smradlavé záchody a dvě předražené restaurace.

Ille aux Cerfs postihlo prokletí masového turismu dokonale. Dřív to tu asi stálo za to, ale dnes ne. V jeho okolí jsou ty nejdražší hotely na světě, nejdražší golfové hřiště, tisíce lidí ho chtějí vidět každý den a stovky jiných lidí na tom chtějí vydělat.

Masovka.

I když z fotek to tak nevypadá, ale já se vždycky snažím fotit tak, jako by lidi okolo nebyli.

Navíc to byla masovka bez sprch, takže já se si do moře nemohla vlézt (to není kritika tropického ostrůvku – jsem plně srozuměna s tím, že na tropických opuštěných ostrůvcích sprchy nejsou, takže je tam neočekávám a do moře nelezu a nevadí mi to -, ale na takovém turisticky profláklém místě s nanukem za stovku čekám aspoň pokus). Tak jsme jen Jarmilám koupili sendviče, holky si odmítly jít hrát do písku, protože je pálil, a do moře, protože bylo mokré, načež se mi je podařilo uspat.  Naši kámoši se na tomto romantickém místě zasnoubili, takže oni byli spokojeni a dál se jim nechtělo, ale já jsem toužila uprchnout a zdrhnout.

Na mapě jsem si našla, že blízko na pevnině ústí řeka Grand River South East (něco jako Velká jihovýchodní řeka) a na ní jsou krásné vodopády. Nic víc. V žádném průvodci ani zmínka, na Google malý odstaveček.

Teď je potřeba trochu vysvětlování pro ty, co nečtou blog tak často. Kdož mě znají déle, vědí moc dobře. Tři a půl roku jsem neplavala pod vodopádem uprostřed pralesa. Je to moje potřeba, moje nutná obnova životní energie, moje láska a potěšení.

Jak hrozně moc mi to chybělo, mi až tehdy, když jsem ležela naznak na hladině řeky Grand River South East, poslouchala řev hučící vody i ticho neuvěřitelně zeleného pralesa kolem a pozorovala kaloně lovící nad hladinou.

Museli jsme zaplatit opravdu těžké peníze za to, abychom se k vodpádu z ostrova dostali – ušetřili bychom, kdybychom jeli výletní loďkou s dalšími deseti lidmi na palubě. Ale dobře jsme udělali, že jsme si vzali vlastního kapitána. Výletní lodě totiž jen dojedou od ústí řeky k vodopádu (10 minut cesty), zamanévrují pod ním, aby si lidi vyfotili, co chtějí, a zase jedou pryč.

Takových lodí jsme potkali po cestě asi osm, ale protože jsme přijeli pozdě, všechny odjeli a my zůstali u vodopádu sami. Tedy, my a opice. Ty, zvyklé na přítomnost turistů, neváhaly vlézt k nám do loďky a Jarmilám sežrat sušenky, co měly k svačině. Dětem to ale nevadilo, poprvé viděly opice takhle naživo a zblízka, byly úplně uhranuté.

Když se opice nasytily naším proviantem i naší pozornosti, a utekly, mohla jsem skočit do vody a plavat. Zůstali jsme u vodopádů úplně sami – jen naše loďka, moje rodina, pan kormidelník a já, naznak ležící na hladině, zaposlouchaná do štěbetání kaloňů korunách okolní pralesní vegetace, řevu vodopádů a místní hudby, linoucí se z rádia pana kormidelníka. Holky řídily loď a točily volantem jak pominuté, bez ohledu na to, že lodička se ani nepohnula, a já plavala jako divá a nasávala z toho krystalicky čistého pocitu štěstí energii minimálně na další rok. Tohle byl asi nejkrásnější okamžik na Mauriciu. Tenhle a pak jeden z jiného vodopádu, o tom napíšu příště.

Je to tak, jsem vodopádová. Jeskyně a vodopády, moje největší cestovní a cestovatelské lásky. Je v nich všechno – síla přírody, tajemství, divokost, energie. Miluju je a kvůli nim cestuji. A vodopády,  v nichž se dá plavat, to jsou ty nejlepší.

Jediná lepší věc je jen vodopád v jeskyni, kde můžete plavat, a to se mi poštěstilo jen na Filipínách a v Mexiku, to si hýčkám v pamětech svého cestovního života jako Modrý Mauricius, cennost nejdražší.

Doufám, že se mi něco takového jednoho dne ještě podaří zažít, i kdyby mě tam měli dovéz na kolečkovém křesle v devadesáti letech statní domorodí nosiči. Do té doby si snad ale ještě někdy zaplavu alespoň pod vodopádem uprostřed pralesa.

Na pevninu nás vzal kapitán oklikou, kolem druhé strany ostrova Aux Cerfs, abychom si užili jízdu ve vlnách a viděli ty super drahé hotely. Jarmily lítaly jak nudle v bandě, ale líbilo se jim to.

Ten den stál nakonec za to, skvělý vodopáde, díky!

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Mauricius se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s