Náš první výlet na Mauriciu byl na sever do města Pamplemousses. To slovo znamená grepy nebo pomela, tak nevím, jestli bylo založeno na grepovníkové plantáži, ale leží kousek od hlavního města ostrova. V každém případě jsme cestou do Pamplemousses přes Port Louis od nás z Flic en Flacu museli. Port Louis  trpí všemi nešvary asijských tropických měst – smogem, ucpanými ulicemi, vedrem, zápachem, nefunční kanalizací a dopravními zácpami. Nazpátek už jsme ho objeli a bylo to lepší (doporučení pro následovníky). Tu úmornou cestu jsme absolvovali kvůli největšímu a nejkrásnějšímu parku na Mauriciu s nejpodivnějším jménem: Botanická zahrada Sira Seewoosagura Ramgoolama.To je jméno prvního předsedu vlády Mauricia a jmenuje se tam po něm skoro všechno. Tatíček Seewosagur Ramgoolam je oblíben dodnes. Ale když se budete ptát na cestu, stačí se zeptat na botanickou v Pamplemousses, všichni budou vědět.

Jarmily na začátku dost prudily, protože se ještě neaklimatizovaly na vedro a dusno, ale když jsme jim dali najíst, napít a zejména čokoládu, uklidnily se ony i Kuba (ten taky nesnáší vedro) a mohli jsme zahradu obhlídnout.

Zahrada prý může být dokonce i nejstarší na celé jižní polokouli a je plná zajímavostí jako jsou obří aleje palem, baobaby a manioky, starobylé altánky či jezírko porostlé každoročně kvetoucí viktoriií královskou, největším leknínem na světě.

Další jezírko hustě pokryly listy, květy a plody lotosu. V Číně jsem viděla, jak síťkou na motýly na dlouhé násadě propátrávají dno takových nádrží a hledají kulatá lotosová semínka (co vypadají z těch jakoby „sprch“), která pak oloupou a vaří se s nimi nebo se prodávají solená.

Pokud do téhle botanické pojedete, dejte si pozor na komáry, je jich tu opravdu velmi mnoho. Asi je jim ta stojatá voda v kombinaci s vlhkem a horkem příjemná.

V zahradě jsou staré stromy fíkovníky s mnoha vzdušnými kořeny propletenými tak, že se na nich dá pohodlně sedět s nohama ve vzduchu a houpat se na nich jako na houpačce. Taky je tam ohrada s jelenovitými sambary ostrovními – vypadají jako tlusté srnky s krátkýma nohama a na Mauriciu se dříve hojně vyskytovali. Dnes se chovají pro lov a jako domácí mazlíčci.

Také si dejte pozor na to, že v celé obří botanické se nedá koupit žádné jídlo ani pití – jen u jednoho vchodu je stánek s indickými plackami. Takže se zásobte dopředu, hlavně vody je potřeba opravdu hodně.

Cestou zpět na jih se můžete stavit v dalším přecpaném městě, v Curepipe, kde se nachází jedna zajímavost. Na okraji šedého, vlhce tropického a špinavého města se do výšky přes 600 metrů nad mořem prudce zvedá kopec, na jehož úpatí vyrostla rezidenční čtvrť, protože tam krásně profukuje a na jeho svazích není horko. Dokonce na něm kvůli jeho jedinečné poloze v centru ostrova postavili i meteorologickou observatoř (což je na ostrově zužovaném tropickými bouřemi a cyklóny životně důležitá věc). A ten kopec je ve skutečnosti kráterem již dávno vyhaslé sopky a je z něj dnes park. Jmenuje se Trou aux Cerfs (v překladu Jelení údolí). Můžete ho obejít kolem dokola. Průměr má 350 metrů a jeho vnitřní svahy jsou celé hustě zarostlé džunglí. Uprostřed jsou v hloubce 100 metrů dvě malá jezírka.

Trou aux Cerfs je místem pro aktivní  místní sportovce. Všichni na okružní pěšině kolem kráteru joggují, cvičí na veřejných posilovacích strojích, hází psům míčky a frisbee a celkově si užívají příjemného klimatu. Holkám se tohle místo líbilo, zastavili jsme se tam cestou z jihu, když jsme jeli z blankytně modré Blue bay.

Na Mauriciu je skvělé, jak je malinký. I s dětmi se dá najít spousta zajímavých míst, třeba jen na půl dne, nebo několik vedle sebe na relativně malé části ostrova. Ale tři týdny jsou maximum, na konci už jsme nevěděli, co už tam dělat, je prostě malinký 🙂