Jednoho dne jsme si chtěli udělat výlet, ale autopůjčovna nějak zapomněla, že nám slíbili auto, takže nám nakonec půjčil pan majitel svoje osobní, obrovského zlatého sedana v kůži. Ale jen s jednou autosedačkou. Takže jsem měla druhou Jarmilu na klíně a plížili jsme se šnečí rychlostí vzůru serpentinami do parku Chamarel.

To je takové velmi turististické místo, které na fotkách z Mauricia najdete všude, jsou v každém průvodci a všichni tam byli a všichni to viděli. Ono je to totiž opravdu krásné. A když se rozhodnete strávit v Chamarelu víc než 30 minut, tak se to vyplatí. Musíte ingnorovat nájezdy autobusů s Japonskými turisty, protože ti vždycky naběhnou a za pět minut se po nich zem slehla a je klid. Nespěchejte, vychutnejte si atmosféru.

Pokud máte větší děti, nebo budete úplně bez potomstva, asi si užijete Chamarel víc, protože nabízí i zip line, visuté mosty přes strže, pěší ekoturistiku pralesem, a podobně. Tedy nic moc z toho, co bychom my s ani ne dvouletými dětmi s obřím kočárem mohli zvládnout (i když…ty zip liny….počkejte si). Ale myslím, že jsme z toho vyrazili maximum.

Napřed jsme vystoupali po schodech na vyhlídku k vodopádu Chamarel řítícímu se náhle z útesu do hlubin temné propadliny. Má sto metrů na výšku a i z té nejlepší vyhlídky z něj můžete vidět jen horní třetinu. Padá prý do krásného jezírka, kam se dá s předem objednaným průvodcem slanit a koupat se (no, někdy příště).  Pohled na chamarelský vodopád je jedním z trademarků Mauricia, opravdu proslavený.

Největsí atrakcí Chamarelu je ale Sedmibarevná země. Je to kus odkryté vulkanické horniny, na který narazili místní teprve relativně nedávno. Byl zarostlý pralesem a nikdo o něm nevěděl. Postupně jeho část odkryli a vyčistili a pod hlínou se ukázalo cosi jako zkamenělé sedmibarevné moře. Tyhle kamenné duny mají barvu červenou, žlutou, fialovou, zelenou i hnědou, jedna přechází do druhé, přelévají se a překrývají, míchají a vytvářejí barevné kompozice jako z jiného světa. Optickým klamem pak jsou moje fotky, stejně jako fotky všech, co Sedmibarevnou zemi fotili – ona je totiž mnohem menší, než se z fotek jeví. Kolem ní vedou dřevěné chodníčky, dá se tam najíst v kavárně (fakt je to hodně turistická oblast) a živoří tam několik obřích želv. Musíte tak dávat dost pozor, abyste neměli v záběru něčí hlavu, nohu, kus plotu nebo celý japonský zájezd.

V tuto chvíli většina návštěvníků z Chamarelu odjíždí, ale my se chtěli projít po pralese. Takže jsme to zkusili na jedné pěší trase, která měla být schůdná s kočárkem. Nebyla. Obrovský kopec porostlý palmami byl s kočárem (i terénním chariotem) naprosto nesjízdný. Alespoň nám při tom pokusu a drncání Jarmily usnuly, takže jsem je zaparkovala u nádherné restaurace/penzionu s výhledem na širé pláně Chamarelu porostlé divokým pralesem, táhnoucí se až k moři, a odpočívala, zatímco Kuboš musel sjet serpentiny skoro až k pobřeží na nejbližší pumpu, protože jsme si nevšimli, že nám nedali žádný benzín v půjčovně a chtěli jsme ještě něco vidět.

Na této fotce vidíte hřeben, po kterém jsme jeli s kočárem na jeho konec, ale ten útes na jeho konci už jsme s tankem prostě nedali:

Po marném pokusu o nakrmení Jarmil tuňákovým sendvičem jsme opustili Chamarel a jeli po vyhlídkovém okruhu po jižní pahorkatině. Samé výhledy a vyhlídky na vodopády. Některé z nich byly krásné, některé nestály za to, u jedné se Jarmily chtěly koupat v potoce, ale pak se bály vody, protože už byly unavené, takže po dvou hodinách jsme si řekli, že jedeme domů.Po cestě zpět domů jsme ale narazili na chrám Ganga Talao – Grand Bassin. To je druhé nejposvátnější místo na světě pro vyznavače Hinduismu, neboť v kráteru dávno zaniklé sopky prý kdysi vzniklo jezero temné hluboké jezero, když nad ním přelétal Šiva nesoucí řeku Gangu. Tak se mu krásný Mauricius zalíbil, že se naklonil, aby si ho lépe prohlédl, a Ganga mu vyšplouchla a ten šplíchanec naplnil sopečnou kalderu. Chrám leží ve výšce 1800 metrů nad mořem, z čehož je vidět, jak je Mauricius členitý – Ganga Talao leží jen několik kilometrů od pobřeží, a tak jsou serpentiny k němu vedoucí dost prudké.

Na cesty doporučuju Krtečka do tabletu, protože jinak bylo to cestování přeplněnými městečky po cestě hrozně únavné. Ale to byla jen taková odbočka.V každém případě  byl chrám Ganga Talao v onen podvečer velmi mírumilovný a poklidný, vylidněný. To se mělo změnit o dva týdny později, neboť poutníci z celého světa i ostrova se do Grand Bassin jednou ročně sjíždí na slavnost Maha Shevaratree. Ta trvá několik dní a poutníci během ní okupují přilehlá obrovská a rozlehlá parkoviště a kolem stojící vývařovny. Jeli jsme touto cestou později ještě několikrát a měli jsme možnost sledovat vrcholící přípravy na mohutný dav uctívačů Šivy, valící se směrem k chrámu – oprava silnice, vysekávání pralesa, příprava odpočinkových míst, navigace a plakáty…. V onen den však bylo v chrámu ticho, pusto a prázdno. A bylo by tam i velmi příjemně, kdyby nebylo děsivých mnohametrových soch střežících jednu stranu jezera. Nemám hinduistickou estetiku ráda, přijde mi hrozně kolotočářská a brutální, a tohle byl asi její vrcho.

Tak to byl cestovně asi nejnáročnější den na Mauriciu. Jarmily to ale krásně zvládly, jsou moc šikovné. Zatím to vypadá, že jim to vydrží. Důležité je mít s sebou lentilky, sušenky, krtečka a slíbit houpačky. Pak to funguje 🙂