Směrem vzhůru (vyhlídky)

Přímo nad Faaker See je jeden zalesněný kopec, pod jehož vrcholkem do dálky září obrovské krásné slunečníky na verandě restaurace, co svítí ve dne v noci. Říkali jsme si, že to bude nějaké luxusní posezení s pokoukáním, co nám s dětmi bude k ničemu, ale jelikož kolem vedla vyhlídková trasa na jezero, rozhodli jsme se zajít.

Ve skutečnosti se jedná o obyčejné příjemné dřevěné lavičky bistra spojeného s tamním lanovým a zážitkovým centrem. Místní dorost se tam učil střílet z luku, lezl po provazech na stromy, slaňoval z plošin, skákal parkour, a vůbec se tam vyblbl.  Jeho rodičové si zatím dopřávali zázvorové pivo a kochali se výhledy na jezero. Kdybychom neměli čtyři malé děti, rozhodně by se tam dal strávit tzv. zážitkový den. My se tedy zdrželi jen na tu jednu limonádu a pak nasedli do aut a vydali se na další vrchol. Tentokrát však byla cesta zajímavější než cíl sám, protože Villacher Alpenstrasse je vyhlídková placená vysokohorská silnice s mnoha zastaveními, v postatě taková naučná autostezka. Překonává převýšení 1200 metrů a končí na parkovišti Rosstratte ve výšce 1732 metrech nad mořem. Můžete zastavovat cestou nahoru či dolů, jak se vám zachce. Kuba se rozhodl vytůrovat si serpentýny na jeden zátah, což se neobešlo bez mého řevu a pláče, protože nesnáším tůrování motoru a serpentiny a ostré zatáčky a mám pocit, že všichni zemřeme, i když jedeme strašlivou rychlostí 50 kilometrů v hodině. Osobně bych to jela na jedničku co noha nohu mine a spálila motor…

Samozřejmě jsme přežili a na konci silnice vylezli na parkovišti Rosstratte z auta u vrcholku krásného holého kopce plného krav, s vyhlídkovými tabulemi a obřími lavičkami připravenými k odpočinku. Odsud se dá dělat několik horských treků, včetně jednoho výšlapu na samý vrchol Dobratsche (2166 metrů nad mořem), přičemž po cestě lze potkat nejen stáda krav, ale i kamzíky. S chariotem a minidětma jsme si to odpustili a jen se kochali krásou Alp několika zemí.

Ona horská silnice má několik zastavení, kde jsou vyhlídky, geologická pozorovací místa, hřiště pro děti, restaurace, naučné tabule o místní květeně a podobně. Vybrali jsme si jen tři, protože k většině z nich se muselo jít terénem, který byl pro Jarmily v chariotu neúnosný, a ony neměly náladu na nošení. Nakonec jsme zaparkovali v půlce cesty v restauraci s výhledem a houpačkami (ano, houpačky – naše spása), odkud jsme se ještě vydali na dvě vyhlídky a pak se jeli rychle koupat, protože počasí bylo opravdu nádherné. Přes třicet stupňů v Alpách, to není každý den.

Závěrem dodávám, že Korutanská návštěvní karta platí na celou Alpenstrasse, takže s ní hodně ušetříte, pokud ovšem nezapomenete, že ji máte v peněžence. Ale i když si pak vzpomenete, paní u pokladny vám peníze vrátí, protože je hodná a slušná 🙂

Rubriky: Rakousko | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Výhledy na Wörthersee

První výlet, který jsme v Rakousku udělali, byl půldenní a nenáročný. Člověk se prostě nemůže od modrých a teplých vod jezera jen tak odtrhnout. Musí si odpočinout po cestě, Jarmily se musí dosytosti vyhrabat v písku, prolézt na prolejzkách a taky si musíte dát schnitzel. Potom teprve lze uvažovat o nějakém výletě. To dá rozum. Nejsme šílenci…občas…

Od Faaker See je moderní rozhledna Pyramidenkogel necelých 25 minut jízdy autem. Do 851 metrů nadmořské výšky se k jejímu úpatí můžete dostat autem, autobusem nebo (pro nadšence) pěšky. Nám  jako Kubův fyzický výkon dne stačilo vytlačit Jarmily v chariotu od parkoviště do kopce k rozhledně…

Organický tvar nové rozhledny nahradil starou hranatou krabici na sloupu, celou železobetonovou. Ta byla prozměnu náhradníkem původní nízké dřevěné rozhledny z padesátých let.  Co je však zajímavé, i tato nová krásně roztančená rozhledna z roku 2013 je celá ze dřeva. Z modřínových sloupů, i když to tak nevypadá. Má 100 metrů na výšku a je tak nejvyšší dřevěnou rozhlednou na světě!

Nahoru se můžete dostat po schodech nebo výtahem a dolů výtahem, po schodech a nebo tobogánem.

Zvládli jsme jen ten výtah a schody, protože na 125 metrů dlouhý tobogán byla strašlivá fronta a Jarmila B po nemoci byla poněkud nedůtklivá. Ale zase ji bavilo jezdit výtahem nahoru a dolů, takže alespoň měla o zábavu postaráno, zatímco druhý rodič šel pěšky po schodech.

Z několika pater rozhledny se nabízí až neuvěřitelné výhledy na téměř 20 kilometrů dlouhé jezero Wörthersee, přičemž tyrkysově zeleno-modré jezero vypadá občas jako pohlednicový kýč. Voda je průhledná nekolik metrů do hloubky, šinou se po ní malé loďky, výletníci si jezdí na prámech a kolem břehů jsou malá městečka s roztomilými bílými kostelíky. A v pozadí samozřejmě alpské vrcholky.

Popravdě, když jsme odcházeli, byli jsme v takovém naštvaném rozpoložení, že nemáme ani moře, ani Alpy, ani průzračná termální jezera a vůbec… Naštěstí ty Korutany jsou od Pražáka jen 6 hodin autem, a to je snesitelné :).

Děti ovšem nejvíc nebavily ani výhledy ze tří plošin, ani jízda výtahem, chůze po schodech a příjemný horský vzduch. Ne. Nejlepší byly samozřejmě houpačky a pizza na úpatí věže. Je pravda, že dětské hřiště tam měli moc hezky udělané, včetně dlouhých podzemních křížících se tunelů. To je vůbec celkově moc dobrá atrakce, tam když se nechodící nemluvně dobatolí, netušíte, kudy vyleze. Ale druhé pro něj většinou vlezlo a někam ho dotlačilo. Výhoda dvojčat.

A pak, že s dětmi se nedá cestovat, a že je to nebaví. Baví, jen se jim to musí přizpůsobit!

Rubriky: Rakousko | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Jednou nohou ve třech zemích

Ještě nikdy jsem na blog nepsala příspěvek, u nějž bych mohla zaškrtnout umístění hned pod několik rubrik – najednou patří do Rakouska, Slovinska i Itálie.

Od Faaker See je vrchol jedné hory s třemi jmény (na rakouském cípu je to Dreiländereck) co by kamenem dohodil a autem za 20 minut dojel. Nahoru se buďto můžete vydat celodenní tůrou pěšky, nebo se nechat vyvézt čtyřmístnou sedačkovou lanovkou. A vyvezou vám zadarmo i kočár nebo vozík.

Hned u vrchní stanice lanovky se nachází skvělá hospoda, hřiště pro malé i velké děti a kravín. A také rozcestí několika turistických tras. Jelikož jsou Alpy tak nějak pořád nahoru a dolů, z kopce do kopce,  rozhodli jsme se jen vyškrábat se až na vrchol Dreiländerecku. K tomu je třeba od lanovky sejít dolů a zase vylézt nahoru do výšky 1511 metrů nad mořem.

Toto je Heleny pěkná fotka, z níž si lze udělat celkem jasnou představu o tom alpském nahoru a dolů, což, jak jsme shledali záhy, není nejlepší terén pro výlet s patnácti měsíčními dvojčaty v chariotu. Blbě se to tlačí, ujíždí to, děti ječí, nelíbí se jim to. Dítě B navíc ještě cítilo únavu z proběhlé virózy. Bylo tedy i s chariotem a svým otcem zaparkováno do hospody se hřištěm v sedle údolí a já se s dítětem A v manduce na břiše vydala zdolávat vysokohorský vrchol.

Vlastně to šlo.  A když to porovnám třeba s výšlapem na Cotopaxi, byla to úplná hračka. Kdybych nemusela plácat Jarmilu konejšivě po plíně a zpívat jí u toho píseň Já mám koně vraný koně, šlo by se mi asi ještě líp.  Ale výkon to stejně byl a na tom si trvám, protože i když to byl krpál krátký, byl dost prudký.

Za tu trochu námahy, kterou zvládly i dvě větší děti (5 a 3 roky, pokud se chystáte se svými ratolestmi – ať víte, co zvládnou) jsme byli odměněni nádherným panoramatickým rozhledem z trojmezní hory. Viděli jsme jak nízké Karavanky, tedy konec Korutanských Alp, vysoké Julské Alpy včetně nejvyššího slovinského vrcholu Triglav (což je vtipné, protože za celý týden ve Slovinsku jsme ho pro samé mraky nezahlédli), i italské Dolomity, ostré a nepravidelné jako vykotlané dravčí tesáky.

Zpáteční cesta byla rychlejší, následovaly houpačky a zmrzlina a cesta lanovkou dolů. Ideální půldenní výlet s dětmi v Korutanech!

 

Rubriky: Itálie, Rakousko, sever, Slovinsko | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

Tyrkysové jezero v Alpách

Protože máme hnusně studený prosinec plný deště, je na čase vás všechny trochu vyprudit obrázky naprosto nesnesitelně tyrkysového jezera zrcadlícího nádherné alpské vrcholky pod jasnou letní oblohou.

Faaker See v rakouských Korutanech leží jen kousek od slovinských hranic ve výšce 554 metrů nad mořem. Je to dvoukilometrové termální jezero s vápencovým podložím, což je příčinou a) té kýčovitě tyrkysové barvy i v maximální hloubce třiceti metrů a b) stabilně krásných letních teplot kolem 26 stupňů.  Aneb značka ideál, vzdálená od nás jen cca 7 hodin jízdy.

Na dovolenou jsme se tam vydali s Jarmilami, Helenou a Tomášem a jejich dětmi R. a B. v obdobném věku, jako jsou Jarmily, aby byla smečka. Na cestu jsme pak vyrazili v pomýleném dojmu, že když vyjedeme z  Prahy v šest večer, Jarmily hned usnou a budou spát celou cestu, co přes noc pojedeme, a taky, že se jim budou líbit pohádky pouštěné z tabletů, a taky, že jim zabere kinedryl. Ve skutečnosti se vyspaly dvacet minut, jako takovou předvečerní pauzičku, a jaly se ječet dalších cca 5 hodin, bez ohledu na tablety s pohádkami (z nichž jeden se rozbil hned po hodině cesty), tablety medikamentu (nefunguje to, stejně tak jsem jim mohla dávat cukr) a cokoliv jiného. Dále jsem po cestě zjistila, že Jarmila B má stále ještě vysokou horečku, kterou měla 4 dny před tím, a je třeba ji srážet po 4 hodinách, Kuba má brýle s ulomenou nožičkou, nemáme jarmilí pasy, jež jsem omylem zapomněla doma, a to samé, že jsem provedla s foťákem. Prostě začátek výletu jako růžová sněhová slaďoučká pusinka.

Naštěstí se po příjezdu vše vytříbilo a ve dvě hodiny v noci jsme dostali sebe i Jarmily do postele, Tomáš s Helenou už byli na místě, všechno připravili, teplota se zdála být sražena téměř definitivně a ráno jsme se probudili do krásného dne.

DSC_0364

Byli jsme v hotelovém komplexu sestávajícím z několika takovýchhle chatek, z nichž v každé byly čtyři apartmány s kachlovými kamny. A s vlastním vstupem do jezera,  kde se dalo ráchat každý den dle libosti až do vymáčení.

DSC_0369

Uprostřed jezera se nachází soukromý ostrov, na který nemají běžní smrtelníci vstup povolen, ale můžete ho klidně celý objet, když si půjčíte elektroloď, jako jsme to učinili my, nebo si ho můžete obhlédnout shora, když se vyšplháte na vyhlídku nad jezerem, jako jsme to učinili my taky.

 

DSC_0653

V dalších postech budu popisovat různé výlety, které se dají od Faaker See podniknout směrem do hor, ale tenhle post je vyloženě vysírací – podívejte se, jak krásně se dá rochnit v blankytně modré vodě teplé skoro třicet stupňů a úplně průhledné.

DSC_0375DSC_0530DSC_0771

Brzy ráno nebo večer nebyla na pláži ani noha, chodila jsem plavat potmě, když už se podařilo uspat děti. Voda byla přijemně vlažná i takhle večer po západu slunce, temně černá, měsíc svítil, noční ptáci hulákali já si mohla konečně na chvíli odpočinout.

Teploty nám přály, měli jsme celý týden přes třicet stupňů, jen poslední den začalo pršet, ale to jsme naštěstí měli naplánovaný výlet, na kterém se to dalo přežít. A když jsme odjížděli, nastaly průtrže mračen, které vytopily a od okolí odřízly Salzburg. No, a ve zprávách pak další den říkali, že v Korutanech hned následující týden mohutně sněžilo. Takže už aspoň víme, proč jsme měli v apartmánu ta nádherná kachlová kamna – někdy tam prostě můžete v srpnu zapadat sněhem…

Pokud je však vedro,  je k Faaker See naprosto nutné přibalit dvoumetrového jednorožce a taky obří kruh ala růžový plameňák. Využili jsme oboje k zábavě, blbnutí i relaxu, ale jednorožec se navíc postaral o akci, když jsem ho zadokovala u břehu a on se vykašlal na nějaké kotvení a rozhodl se vydat s větrem v zádech na okružní cestu jezerem.  Když jsem zjistila, že jednorožec nám zmizel, ptala jsem se koupajících se Rakušáků, jestli ho neviděli. Prý ano, odplaval tááámhletím směrem za rákosí, mávl jeden pán laxně rukou. Skočila jsem po hlavě do vody a mohutnými tempy jsem se hnala v jednorožčích stopách, ačkoliv mi ho vítr odnášel stále dál a dál za jezero.  Plavala jsem za ním hrozně dlouho a daleko, až mi ho chytil nějaký pán ze své lodi. Na zpáteční cestu jsem se už moc necítila, ale naštěstí celou honičku viděl ze břehu Tomáš a s R. nasedli na plameňáka a vydali se mi na pomoc, takže jsem se vyměnila s ním na plameňákovi a on odpádloval domů jednorožce. Historka na dlouhé zimní večery!

DSC_0347

Tady je pro pobavení foto, jak jsme vozili Jarmily těch sto metrů na pláž a z pláže. Hledej pozorně!

IMG-20181208-WA0006 (2)

A to je asi tak pro dnešek všechno, fotek modrého jezera mám samozřejmě ještě asi padesát, ale už bych se opakovala. Lepší bude soustředit se na jednotlivé výlety do okolí. Příští blog bude o hoře, na níž se stýkají Rakousko, Slovinsko a Itálie, kde jsem podala obdivuhodný fyzický výkon (ale lov na jednorožce byl skoro horší).

IMG-20181208-WA0010[1]

Rubriky: Rakousko | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

Madrid na jednu noc

Toto je příběh jednoho romantického gesta.

Jelikož takových gest v mém životě nebylo mnoho, vážím si jich velmi a ráda se o nich budu šířit. I s fotkama. Hlavně s fotkama, protože na povídání toho moc není. Jsou sice mobilové, ale to vám určitě nebude vadit. Navíc jsou Kuby, protože moje zmizely někde v propadlišti výměny mobilu.

Každopádně, dostala jsem od Kuby dárek k výročí – jednu noc v Madridu jen pro nás dva, v poledne tam, druhý den odpoledne zpátky. A hlídání zajištěno. Chápete? Noc bez Jarmil?? Po roce a půl??? A navíc v Madridu???! Nádhera.

Čtyři hodiny letu byly sice únavné, ale po chvíli jsme na rozhlehlém madridském letišti našli správný vlak do centra a do hodiny jsme byli v hotelu, hned vedle muzea Prado. Ptáte se, co nás udrželo svěží na to, abychom se jen převlékli a vyrazili do víru velkoměsta? Šunka, přátelé! Hned na letišti jsme si koupili kostičky nejlepší šunky na světě – jamon iberico de Bellota – to je sušená šunka z černých iberských prasat, navíc krmených žaludy, volně žijících v oborách s pečlivě kontrolovanou skladbou rostlin. Jinak si nesmí dovolit označení bellota. A dá se ve Španělsku koupit všude, přičemž cena začíná na velmi vysoké a stoupá k pekleně sakra-opravdu-tolik-peněz-za-šunku-?-vysoké. Nicméně, koncentrace obchodů s Bellotou v Madridu mi přišla na hranici jakési posedlosti.

Ale i tak, kupte si ji, jo? Kupte!  Zažijete tzv. nebe v hubě. Problém je v tom, že pak už nebudete chtít jíst nic jiného a nějaké trapné italské prosciutto vás bude nechávat chladnými. Nezbyde vám, než utrácet pravidelně výplatu za pár plátků a po večerech se budete zmítat v myšlenkách na to, zda neprodat babičku na ledviny, abyste si mohli dovolit celou jednu tu visací nohu.

My se rozhodli, že když máme pré na jednu noc, zkusíme všechno, co budeme chtít, ochutnáme všechno, a vůbec. Takže hned po pěší cestě do centra (pár bloků) jsme měli další šunku, churros nadívané čokoládou a karamelem, zmrzlinu…a když jsme došli do centra na náměstí Plaza Mayor, vedle nějž je krásně zrekonstruovaná a upravená tržnice El Mercado San Miguel, zastavili jsme se na delší dobu tam.

Není to běžná tržnice, jako mají jiná města, ale maličké stánky plné nejrůznějších lakomin, které si můžete na místě hned sníst. Nakládané věci, šunky, chlebíčky, rybí špízy, ústřice, dortíky, tapas všech druhů a uprostřed lavice plně obsazené. U jedné z nich jsem se porvala s takovou straší Mexičankou o místo, ale protože měla větší zadek, vytlačila mě ze židle, na kterou jsem čekala půl hodiny. Nicméně, jelikož jsem se s ní dokázala pohádat, považuju celý incident za velký úspěch, protože hádat se ve španělštině, znamená, že ten jazyk už nějak ovládám :).

Pak jsme se, zcela přejedení, procházeli kolem královského paláce, katedrály, až k vyhlídce na Madrid od převezeného egyptského chrámu jménem Debod, originálu to dovezného od Asuánu.

Večer jsme si zašli na flamenco. Hrozně jsem se těšila na něco, jako jsem viděla v Barceloně. Bohužel, navzdory dobrým internetovým recenzím bylo naše vystoupení příšerně turistické. A nebylo moc kvalitní…. I tak se zjevně německým důchodcům líbilo. A představu, jak flamenco vypadá, si z něj vlastně můžete udělat taky.

Aby těch zážitků nebylo málo, šli jsme do nejstarší restaurace na světě. Tedy, samozřejmě že ne úplně nejstarší, jaká kdy existovala, ale nejstarší od jejího otevření dosud fungující. V tomto případě pak od roku 1725. Prý se tam jí úchvatně, což nemůžu posoudit, protože jsem si fakt špatně vybrala jídlo. Ale Kuba se cpal, až se mu dělaly boule za ušima, a je to znamením, že restaurace je skutečně dobrá. Jo a pozor, je tam hrozně silná klimatizace, mrzla jsem tam.

To bylo pro jeden den dost. Druhý den jsme si trochu přispali (do devíti, chápete), a šli na druhou stranu od centra, neboť hned u hotelu jsme měli obrovský park Parque del Buen Retiro – nádherné zelené plíce Madridu. Na 350 akrech se nachází několik zajímavých staveb obklopených krásně ošetřovaným městským lesem, zahradami, pěšinkami a cestičkami, a nabízí odpočinek od shonu hlavního města. My jsme se šli podívat na Palacio de Cristal, úžasnou skleněnou budovu z roku 1887.

A ta se mi líbila (až na šunku) z celého Madridu úplně nejvíc. Slunce se odráží od skleněných ploch celého paláce tak, že z dálky vypadá jako svítící drahokam usazený na okraji rybníčka s kachnami a želvami.

(není nad foto s pytlem odpadků, že?)

A to nám muselo stačit. Před námi už byl jen oběd a krátká procházka s nákupy a cesta zpět na nádraží, na poslední chvíli pořízené kilo a půl Belloty do kufru na letišti a let domů.

Bylo to skvělé, na jaře letíme zase! Díky, Kubo!

Rubriky: pevninské, Španělsko | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Tak ahoj, Malto!

Poslední den na Maltě jsme měli takový jeskynní. Napřed jsme se mrkli do skalní sluje Għar Dalam a potom do slavné maltské Modré jeskyně, alias Blue Grotto.

Ghar Dalam jsme našli podle navigace – je totiž uprostřed městské zástavby, jak už to na Maltě bývá. Jen tak podle mapy se najít nedá. Jeskyně se proslavila tím, že je v ní ve vrstvách v různých sedimentech pěkně spořádaně nad sebou uložena historie pravěkého osídlení Malty. Od deset tisíc let starých koster třetihorních minislonů a minihrochů přes doklady nejstaršího lidského osídlení na ostrově v době před 7500 lety, až po čtyři tisíce let staré kostry jelenovců.

Vytáhli jsme Jarmily z auta, naložili je do manduk a vydali se speleologicky žasnout. Napřed jsme tedy žasli nad touto cedulí chránící přecházející šnečky, ale pak jsme se do jeskyně dostali, aniž bychom zašlápli jediného.

A zjistili jsme, že jeskyně je skutečně pouze pro nadšence do paleolitu, protože to není jeskyně v pravém slova smyslu, jak jsme zvyklí od Macochy a Koněprus, ale taková delší a hlubší díra ve svahu. Chodníčkem přístupná na cca 20 metrů, dál ne.

Ale kostí se tam našly desetitisíce, to je pravda. Čili speleologická hodnota nula, ale zato historická 100 procent.

Popojeli jsme po pobřeží, připraveni nasednout na loďku mířící do Modré jeskyně, ale plány nám začalo křížit počasí. Zatáhlo se a začalo drobně poprchávat. Blue Grotto je totiž nejhezčí za plného slunce, kdy se šikmé sluneční paprsky odráží od zářivě bílého dna jeskyně a prosvěcují vodu do nádherně modré barvy. Ale jelikož jsme neměli další dny na čekání na slunce, museli jsme to risknout.

Jarmily tak byly opět nejmladší návštěvnice jeskyně široko daleko, všichni z nich byli nadšeni. Na malé loďce jsme se podívali do sedmi různých jeskyní, z nichž většina měla alespoň částečně modrou barvu či byly porostlé růžovými a červenými korály.

 

Myslím, že není třeba popisu dalších detailů, jako pozvracené Jarmily a všeho kolem v luxusní restauraci nad jeskyní, či večerní balení na cestu domů, nebo tu únavnou cestu samotnou. Radši si uchovám ty lepší vzpomínky.

Vzpomínám na ostrov mého mládí, představující něco nostalgicky dojemného a vzácného, co je ukryto kdesi dávno v čase. Místo, kam se nedá vrátit, protože už neexistuje. Zároveň na ostrov, kam jsem se přeci jen navrátila, a to s ročními dvojčaty, což by mě před dvaceti lety nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Na ostrov geograficky stejný, ale přítomností úplně, absolutně jiný. Na ostrov, kde stejná zůstala jen jeho národní limonáda Kinnie a barva jeho moře. A přeci skvělý.

Tak na Maltu, přátelé!

 

 

Rubriky: Malta | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Gozo!

Dnešní, předposlední, post z Malty vlastně vůbec není z Malty. Jeli jsme totiž na Gozo. Dva dny předtím jsme si dali odpočinkové. Jeden jsme se jeli podívat na trh do Marsaxlokku, starého přístavu. Tam se nedalo pro turisty ani hnout, takže jsme jich jenom pár přejeli růžovým tankem, a jeli radši na pláž. Další den měl být taky odpočinkový. Tedy, byl to původní úmysl. Ale jet o víkendu přes celý ostrov do Národního mořského akvária bylo o nervy. Vlastně jsme půl dne prostáli v kolonách. Naštěstí, akvárium to holkám vynahradilo, hrozně se jim tam líbilo. Zejména piraně je uchvátily. Celkově lze Akvárium doporučit rodinám s dětmi, má přijemnou velikost, návštěva tak na hodinku a půl (oproti třeba Lisabonu nebo Barceloně, to je na půl dne), ryby milé :).

Po těchto dvou relativně nenáročných dnech, ze kterých mám ale jen soukromé fotky, nic na blog, jsme vykonali největší výlet – přes celý ostrov (opravdu, bydleli jsme na jihovýchodě a Gozo je na severozápadě Malty), najet na trajekt, tam nechat Jarmily lézt po palubě, sjet z trajektu a hledat na Gozu památky, vidět, co se dá, a zase zpátky.

Nebylo to jednoduché, nebudu lhát. Bez dětí by to bylo v pohodě, takhle jsme se museli hodně přizpůsobovat, a i tak se mi dvojče B pomstilo tím, že mě celou pozvracelo v krásné restauraci uprostřed oběda. Prostě jen tak, aby byla zábava…

Gozo je jiné než Malta. Stále jen řídce obydlené, plné polí, malé  a vesnického charakteru. I těch aut tu jezdí mnohem míň.

Monolitický chrám Ġgantija je druhou nejstarší náboženskou stavbou na světě, více než 5500 let starý. To se musí vidět. Nevím, jak to tu vypadalo před dvaceti lety, ale narozdíl od chrámů na Maltě, kterým se dostalo zastřešení a oplachtění, chrámový komplex Ġgantija stále stojí ve volném prostoru a můžete jím dokonce celkem libovolně procházet.

Z dálky může sice vypadat jenom jako hromada kamení, ale ve skutečnosti se jedná o komplexní systém několika svatyní sloužících opět k uctívání Tlusté bohyně Matky.

Stačí projít návštěvnickým centrem (rada pro epigony: nekupujte si souhrnnou vstupenku na chrám a Citadelu. Citadela je totiž zadarmo…), sestoupit po chodníčku, a vidíte, jak chytře a přesně byly poskládány gigantické kameny jeden vedle druhého. Ostatně, daly chrámu i jméno. Ġgantija v překladu znamená Obří kameny.

Jelikož je tu nové návštěvnické centrum s muzeem a ty chodníčky, vypadá to, že rekonstrukce z EU peněz byla dokončena, a třeba tenhle chrám žádnou plachtu nedostane. Ale radši si pospěšte, ať ho vidíte tak, jak zatím je, nic není jisté, nic neslibuju.

Hned za rohem ulice, odkud se vchází do muzea chrámového komplexu je návštěvníkům přístupný historický větrný mlýn. My jsme se do něj nedostali – není bezbariérový, takže dávám foto jen zvenčí.

Přejeli jsme půlku Goza, což trvalo asi osm minut, a vynořili se u Citadely. Ta je obrovsky a ohromně opevněná stejně jako Valetta nebo Mdina na Maltě, ale její příběh je jiný.

Pamatujete, jak jsem v dřívějších postech psala, že Malta nebyla dobyta Turky? Zastavili se u Mdiny, nepovedlo se jim obsadit Valettu. Ovšem u Goza to bylo jiné. Gozo mělo až do roku 1551 samostatnou vládu, bylo na Maltě nezávislé. Stejně tak nemělo ani moc příbuzné obyvatelstvo, každý národ na svém ostrově.

Nicméně roku 1551, poté, co se neúspěšně pokusil dobýt Maltu, turecký velitel Sinan Paša zamířil ke Gozu. Tamní guvernér se s ním pokusil vyjednávat, ale přesila byla obrovská a Citadela kapitulovala. Jelikož chránila v podstatě veškeré obyvatelstvo ostrova, byl to průšvih. Asi tři sta lidí sešplhalo z hradeb a podařilo se jim uniknout, ale zbylých 6 tisíc obyvatel Goza, kteří se tísnili v hradbách Citadely bylo zajato a odvlečeno do otroctví v Tripolisu. Dalších 150 let pak trvalo, než Malťané znovuosídlili Gozo na původní populační úroveň. Nicméně, právě na základě této turecké invaze byla posílena obrana Mdiny a Valetty a Maltu smutný osud Goza vlastně zachránil.

Moje přátelské dporučení zní: neberte si do Citadely kočár, rozhodně ne veliký dvojčatový. Vejdete se s ním, ale na spoustu míst na ochozech a do muzeí vedou jen schody, a to pak máte smůlu a musíte smutně koukat, či se střídat. Tak to děláme my. Jeden hlídá a baví Jarmily, druhý vyběhne někam po schodech a má asi tak pět minut na kochání se a focení. A pak střídačka.

Takže jsme se vystřídali, podívali se z mohutných obranných valů, já jsem si koupila tepané filigránové stříbro na památku (protože si všude kupuju šperk na památku, a protože tohle je pro Gozo typické), a jeli jsme zpátky. Což tedy zahrnuje cca dvou a půl hodinovou cestu, ale zvládlo se to. Jak jsem říkala na začátku, nebylo to jednoduché, ale co by člověk neudělal pro to, aby něco viděl, že?

Rubriky: Malta | Štítky: , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

Pravěk, houpačky, středověk a baroko

Jak jsem psala už dřív, Malta je magnátem v oblasti prehistorických megalitických chrámů. Prostě jich mají tolik, že by je mohli vyvážet. Ale jen málo z nich je tak krásných, jako jsou dva sesterské chrámy Hagar Quim (maltsky psáno Ħaġar Qim) a Mnajdra. Mají totiž dokonalou polohu na mořském břehu s výhledem na skalnatý ostrůvek Filfla.

Tedy takhle, před dvaceti lety byl na oba chrámy úchvatný výhled. Člověk se k nim dokodrcal přes půl ostrova pomalým zpoceným autobusíkem, téměř přidušen nedostatkem kyslíku a zasednut babkou v černém, aby se následně plahočil po rozbité polní cestičce bez jakéhokoliv označení někam k moři, když tu náhle oba chrámy povstaly na obzoru, jako dva zářivé drahokamy svítící do dálky. Jelikož byly megalitické stavby zcela nehlídané a ponechané svému osudu, někdy před asi 15 lety jsem se doslechla, že sprejeři poničili jeden z chrámů, a dokonce povalili některé z kamenů.

Takže došlo ke změnám, zaplaceným z fondů EU. Dnes se dovezete autem po nové asfaltce do klimatizovaného dvoupatrového muzea, které opatruje pouze kopie nalezených sošek Tlusté bohyně Matky (originály v Národním archeologickém muzeu ve Valettě), zato však disponuje moderními toaletami, nezbytným obchodem s upomínkovými předměty a promítacím sálem pro 3D zážitkový film o historii chrámů. Oba chrámy jsou pak, k velké škodě návštěvníka po stránce vizuální, opět překryty bílou plachtou, chránící je před povětrnostními vlivy.

Plachta zkresluje barvu kamenů i pocitovou velikost chrámu, ale nedá se nic dělat. Můžete se ale stále projít vnitřkem chrámu, nakouknout do jednotlivých svatyní, prohlédnout si kamenné brány, monolity i vytesané ozdobné prvky.

Od Hagar Qimu se do Mnajdry sejde po dnes vydlážděném chodníčku, protože Mnajdra narozdíl od prvního chrámu neleží na kopci, ale těsně na hranici mořského útesu. Ostrůvek Filfla (dnes ptačí rezervace, za druhé světové války místo pro zkoušení leteckých pum) pak v dálce vypadá jako majestátní loď plující v oparu poledního mořského obzoru.

Když jsme se vynadívali na chrámy a španělské a italské turistky se vynadívaly na Jarmily způsobně sedící v kočárku a pinkající si s nafukovacími balónky, v rychlosti jsme si prohlídli muzeum a vydali se dál na cestu.

Východním směrem stále po pobřeží se nachází krásné scenérie bílých, vysokých a strmých útesů, tyrkysově modrého moře a barevného jarního porostu  břehů. My jsme zakotvili v Ghar Lapsi, místě, kde se vlny s pevninou setkávají soustavě jakýchsi přírodních koupacích bazénků. Napřed jsme se na to najedli v krásné restauraci s výhledem na moře (jupí, DVĚ dětské židle), načež jsme se jali seznamovat Jarmily s mořem. Jelikož se však v něm pravděpodobně chtěly utopit, omezili jsme moře zatím na minimum, zato jsme je vysadili do houpaček na vrcholu útesu, kde nastala spokojená půlhodinka. Lítaly si vysoko nad zemí, s magickou Filfou v zádech. Jak jsem říkala dřív, na Maltě jsou houpačky všude, pro děti ideál.

Přejeli jsme pak směrem do centra ostrova, do opevněného historického města Mdina, přezdívaného Tiché město. Asi proto, že jeho hradbami obehnané centrum je autům nepřístupné. Nebo proto, že v něm nežijí místní. Je to skanzen pro turisty, nikoho jiného tam nepotkáte. Před dvaceti lety jsem tam neviděla ani ty turisty, dnes se na nejvyšším bodě celého ostrova v městě zničeném zemětřesením a následně vystavěném znovu v barokním slohu rozkládá jedna kavárna a muzeum vedle druhé a třetího.

Nicméně, když chvíli počkáte, a zrovna se vám nikdo nemotá do záběru, za pár fotek návštěva Mdiny stojí.

Zvládli jsme toho ten den docela hodně, takže pak jsme se jenom placatili na terase a měli se dobře. Ono na Maltě je celkově dobře, mohu ji pořád jenom doporučit, i po těch 20 letech a změnách. Hlavně je hrozně baby friendly, to člověk v naší situaci ocení.

Rubriky: Malta | Štítky: , , , , , , , , | Napsat komentář

Středověký přístav a Tlustá bohyně

Začnu obrázkem,  bude to jednodušší. Tohle je typická Malta – modré moře, modré nebe, přístav, masivní opevnění a žlutý vápenec jako stavební materiál:

Jedná se o foto jednoho z nejdůležitějších historických, ale i moderních přístavů na Maltě – vallettskou zátoku, z obou stran hlídanou majáky.

Valletta je hlavní město Malty, i když při dnešním propojení aglomerací vlastně nepoznáte, kde jedna končí a začíná druhá. Historickou Vallettu ale rozpoznáte – je to mohutnými hradbami obehnaný výběžek pevniny, s ulicemi postavenými kolmo na sebe, přičemž se prudce svažují z kopce k moři. A na každé z nich se nachází nějaký palác, muzeum, kostel, chrám, bazilika, až z toho přecházejí oči. Ulice jsou natřískány turisty (to dříve nebejvalo, fakt!), a tedy i komerčními lákadly, nicméně, kdo chce, najde si tiché uličky utopené i v pravé poledne v hlubokém stínu, opuštěné a spící.

Jedno mají ale všechny ulice Valletty společné – a s nimi většina maltských historických ulic – krásné dřevěné barevné balkony, předsunuté před vlastní stavbu. Někdy jich je jen pár, někdy je jeden vedle druhého, někdy tvoří kolem dokola budovy zvláštní ochozy.

Jak je známo, mám různá okna, dveře, balkony, a různé jiné zdobné, ale přesto užitné architektonické prvky ráda, takže bych klidně mohla vytapetovat celý tento post jenom fotkami balkonů. Ale protože chápu, že ne každý je takový fanda, omezím to na tři fotografie viz výše. Myslím, že vystihují přesně princip věci. Krása, co? Já bych taky asi chtěla takový předsunutý balkon, bylo by to skvělé místo na čtení…

Obrovské vallettské hradby byly postaveny v průběhu 16. století za účelem ochrany města a potažmo celého ostrova v před útoky Turků a Arabů i nájezdy pirátů.  Poloostrov obtáčí ze tří stran, kde je obklopen mořem, vnitrozemská část má pak hradbu čtvrtou, a to dokonce dvojitou.

Na konci 16. století byla Malta nejlépe opevněným ostrovem ve Středozemním moři, a díky hrdinným obráncům Valletty byla po neúspěšném čtyřměsíčním obléhání v roce 1565  zastavena turecká expanze do jižní Evropy a Středomoří. Valletta nikdy nebyla dobyta, a ač byla poškozena silným bombardováním za druhé světové války, zůstává dodnes v podstatě jednou obrovskou středověkou pevností. Jen se na ty hradby podívejte, já bych neměla sebemenší chuť něco takového dobývat…

Jelikož jsme s sebou měli Jarmily v tanku, nemohli jsme se dostat do žádného kostela, muzea, ani obchodu, prošli jsme si Vallettu pěšky křížem krážem, spokojili se s obědem v restauraci s krásnou vyhlídkou na moře i pevnost, a po několika hodinách jsme město spokojeně opustili.

Cestou domů jsme se zastavili u první megalitické stavby, kterých je na Maltě a Gozu roztroušeno mnoho, u jedné z nejslavnějších, u Tarxienského chrámu.  Jedná se vlastně o soustavu několika pravěkých svatyň, postavených v průběhu let. Ta nejstarší je přibližně z roku 3150 BC (ano, starší než nejstarší egyptská pyramida – Džoserova stupňovitá pyramida, a to o celých 550 let!) .

Chrám je chráněn UNESCO, a když jsem ho viděla před dvaceti lety, prostě se šlo kolem domů, a najednou jste byli v pravěkém chrámu. Dnes je areál oplocen, platí se vstupné a všechny chrámy jsou překryty ochrannou konstrukcí s plachtou. Potřebné určitě, ale bohužel to ubralo místu na atmosféře.

Taky se mezi jednotlivými svatyněmi nechodí jen tak, jako dřív, kdy jste si je mohli prostě prolézt, jak jste chtěli. Dnes vede mezi kameny dřevěná lávka se zábradlím, takže po ní krásně projede vozíčkář či kočárek. Tank ne, ten se v jednom úzkém místě mezi dvěma monolity zasekl, musel být rozložen, přenesen a znovu složen.

Jedna z Jarmil se jala uprostřed chrámu protestovat, že jí historie nic neříká, takže byla odnesena k přebalení, zatímco já se s druhou věnovala prohlídce. Sice jsem si nevšimla nejslavnějšího oltářního kamene s rytinami obětních zvířat, ale Tlustou bohyni Matku, tu nelze minout.

Torzo původně třímetrové (!) sochy se nachzí u průchodu pod jedním z trilitů (to je: dva monolity na výšku a jeden přes ně, jako obří kamenné dveře), obloženo kameny s rytinami. Bohyně Matka byla v době kamenné, kdy byly Tarxienské chrámy postaveny, hlavní bohyní široko daleko, na Maltě vládl matriarchát, a kněžky bohyně po stovkách žily, sloužily, umíraly a byly pohřbívány v pravěkém podzemním labyrintu zvaném Hypogeum, nacházejícím se jen kousek od Tarxienských chrámů.

Měli jsme to vymyšlené tak, že abychom se dostali do tohoto světového unikátu, vyhloubeného v době kamené ručně několik pater do podloží, vyzdobeného malými svatyněmi a oltáři, s pohřebními katakombami, vystřídáme se u dětí, každý z nás půjde sám na hodinovou prohlídku a bude.

Nebylo.

I když jsem se snažila zarezervovat lístky dva měsíce předem, bylo zcela obsazeno, a to na několik měsíců dopředu, protože do Hypogea může najednou maximálně 6 návštěvníků. Ach jo. V době předturistické jsem se do Hypogea nedostala, protože se rekonstruovalo, teď zase tohle… To vypadá, že už se tam asi nikdy nepodívám.

Tak až budete plánovat cestu na Maltu, zarezervujte si vstupenky včas, vyfoťte mi to tam a pošlete mi foto, jo?

My si museli vystačit s tím, že Jarmily pohoupeme na novém hřišti vedle chrámů, nakrmíme, přebalíme, a pojedeme domů nakoupit na večeři a shánět se po plenkách.

To bylo z prvního dne na Maltě vše. Snad jste se bavili:).

Rubriky: Malta | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

Na Maltu s nemluvňaty (aneb Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš)

Nám to prostě nedá. Musíme cestovat. Aspoň trošku. Aspoň někdy. Aspoň kousek. Aspoň na malý ostrůvek ve Středozemním moři, když už to jinak nejde.

Malta je dvě a půl hodiny letu z Prahy, to se dá. Člověk se tam bezbolestně domluví anglicky, je tam všude blízko, je tam civilizace, dají se tam nakoupit dětské přesnídávky a kašičky, prima, super, jedeme. Jo, a taky se řídí vlevo, takže to bude dobrodrůžo.

A jak řekli, tak udělali. Nasedli do letadla, zmáčkli se do charterového letu s Jarmilama na klíně, a po dvou a půl hodinách občasného řevu a pádu jedné z Jarmil ze sedačky pod jinou sedačku, vystoupili na Maltě. Počasí příjemné, tak akorát na cestování, ani zima ani vedro, pronajatý vůz čekal vzorně připraven.

Narvat do půjčené Fabie Combi (jeden z největších ostrovních vozů k mání) kufry, autosedačky a tank, bylo dost náročné, ale nakonec jsem ani nemusela vézt na klíně nic jiného, než dva batůžky. Přejeli jsme na pobřeží do města Marsaskala, rybářského přístavu s hluboko zařezávající se zátokou plnou pohupujících se malovaných loděk a barevných bójí.  Přes Airbnb našel Kuba apartmán tak obří, že jsme měli každý vlastní koupelnu, tři balkony a Jarmily místo ložnice dětské hřiště.  Mění se nám prostě priority – s miminama člověk nemůže koupit špeluňku na přespání, protože se vyskytuje „doma“ mnohem častěji a potřebuje pohodlí a zázemí pro děti (PS, ano, je to velmi příjemné i pro dospělé, uznávám).

Marsaskala je skvělý výchozí bod pro výlety po Maltě – není to předlidněné hlavní město, má přijemnou atmosféru pobřežního středomořského městečka, v okolí má pláže, a hlavně, dostanete se z něj za chvíli v podstatě kamkoliv, po celé Maltě.

Totiž, na Maltě se dostanete kamkoliv za chvíli odevšad, protože Malta má necelých 40 kilometrů v průměru. Ale jelikož ostrov pokrývá neuvěřitelně hustá síť silnic spojujících jedno z nejhustěji obydlených míst v Evropě, přes některé body se dostává člověk hodně dlouho, zvlášť ve víkendových zácpách (vyzkoušeno osobně, napíšu jindy).

Na tomto místě musím přiznat, že jsem na Maltě už jednou byla. A to před….fuj, mnoha, mnoha lety, v osmnácti, jak jinak než na kurzu angličtiny. Od té doby jsem se vždycky toužila sem vrátit.  Nevím, jestli jsem si Maltu tak hrozně zidealizovala, nebo se vše za dvacet let tak změnilo, ale musím konstatovat, že minulost, to je úplně jiná země (jak říká klasik Terry Prattchet), a svou milovanou Maltu jsem prostě po té době nepoznala.

V mých vzpomínkách to byl rurální ostrov, plný zaprášených rozmlácených asfaltových silniček kroutících se mezi poli, po nichž se, rozpáleny sluncem k nesnesení, šinou vyřazené americké schoolbusy, pomalované jak někde v jihovýchodní Asii. Pamatuji si živě, jak jsem projezdila těmito ikonickými Maltabusy, jež zastavovaly na zazvonění každému kdekoliv, třeba i opakovaně po třiceti metrech, neklimatizovanými, kostitřasnými a milovanými, celou Maltu křížem krážem, v prachu, suchu, tichu a bez turistů.

Narozdíl od naší republiky však Malta plně využila evropské dotační programy na stavbu silnic, a tak ji nyní pokrývá nejhustší silniční síť v Evropě.  Obyvatelstvo se v posledních letech vzmohlo, pořídilo si auta, mnoho aut, města se rozšířila, takže zcela vyplnila venkovské mezery mezi sebou a přejezd z města do města poznáte jen podle přeškrtnutého nápisu na okraji cesty. Jediná pole tak zůstala na jihovýchodě ostrova, jinak máte mocit, že projíždíte jedním obrovským městem bez konce…

Na druhou stranu, díky dotacím také Malťané postavili na každém možném i nemožném místě krásná a opečovávaná dětská hřiště, houpačky, prolézačky, kloužačky a jiné -ačky, takže je možné děti hodinu nudit na historické atrakci pro rodiče, a hned pak je za odměnu uhoupat do zblbnutí na houpačkách pro mimina (ano, mají většinou i DVĚ vedle sebe!!!).

Mým vzpomínkám, tak pevně zakotveným v cestovatelské historii mého života, se nakonec dnešní Malta vůbec nepodobala. Nevím, třeba je to dobře, alespoň jsem nemusela trpět zbytečnou nostalgií, a užila si její návštěvu, jako bych ji viděla poprvé.

Jediné, co se tak opravdu nezměnilo, jsou rybářské loďky s ochranýma očima na přídi, pohupující se na hladině nesnesitelně modrého moře.

Rubriky: Malta | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář