Pravěk, houpačky, středověk a baroko

Jak jsem psala už dřív, Malta je magnátem v oblasti prehistorických megalitických chrámů. Prostě jich mají tolik, že by je mohli vyvážet. Ale jen málo z nich je tak krásných, jako jsou dva sesterské chrámy Hagar Quim (maltsky psáno Ħaġar Qim) a Mnajdra. Mají totiž dokonalou polohu na mořském břehu s výhledem na skalnatý ostrůvek Filfla.

Tedy takhle, před dvaceti lety byl na oba chrámy úchvatný výhled. Člověk se k nim dokodrcal přes půl ostrova pomalým zpoceným autobusíkem, téměř přidušen nedostatkem kyslíku a zasednut babkou v černém, aby se následně plahočil po rozbité polní cestičce bez jakéhokoliv označení někam k moři, když tu náhle oba chrámy povstaly na obzoru, jako dva zářivé drahokamy svítící do dálky. Jelikož byly megalitické stavby zcela nehlídané a ponechané svému osudu, někdy před asi 15 lety jsem se doslechla, že sprejeři poničili jeden z chrámů, a dokonce povalili některé z kamenů.

Takže došlo ke změnám, zaplaceným z fondů EU. Dnes se dovezete autem po nové asfaltce do klimatizovaného dvoupatrového muzea, které opatruje pouze kopie nalezených sošek Tlusté bohyně Matky (originály v Národním archeologickém muzeu ve Valettě), zato však disponuje moderními toaletami, nezbytným obchodem s upomínkovými předměty a promítacím sálem pro 3D zážitkový film o historii chrámů. Oba chrámy jsou pak, k velké škodě návštěvníka po stránce vizuální, opět překryty bílou plachtou, chránící je před povětrnostními vlivy.

Plachta zkresluje barvu kamenů i pocitovou velikost chrámu, ale nedá se nic dělat. Můžete se ale stále projít vnitřkem chrámu, nakouknout do jednotlivých svatyní, prohlédnout si kamenné brány, monolity i vytesané ozdobné prvky.

Od Hagar Qimu se do Mnajdry sejde po dnes vydlážděném chodníčku, protože Mnajdra narozdíl od prvního chrámu neleží na kopci, ale těsně na hranici mořského útesu. Ostrůvek Filfla (dnes ptačí rezervace, za druhé světové války místo pro zkoušení leteckých pum) pak v dálce vypadá jako majestátní loď plující v oparu poledního mořského obzoru.

Když jsme se vynadívali na chrámy a španělské a italské turistky se vynadívaly na Jarmily způsobně sedící v kočárku a pinkající si s nafukovacími balónky, v rychlosti jsme si prohlídli muzeum a vydali se dál na cestu.

Východním směrem stále po pobřeží se nachází krásné scenérie bílých, vysokých a strmých útesů, tyrkysově modrého moře a barevného jarního porostu  břehů. My jsme zakotvili v Ghar Lapsi, místě, kde se vlny s pevninou setkávají soustavě jakýchsi přírodních koupacích bazénků. Napřed jsme se na to najedli v krásné restauraci s výhledem na moře (jupí, DVĚ dětské židle), načež jsme se jali seznamovat Jarmily s mořem. Jelikož se však v něm pravděpodobně chtěly utopit, omezili jsme moře zatím na minimum, zato jsme je vysadili do houpaček na vrcholu útesu, kde nastala spokojená půlhodinka. Lítaly si vysoko nad zemí, s magickou Filfou v zádech. Jak jsem říkala dřív, na Maltě jsou houpačky všude, pro děti ideál.

Přejeli jsme pak směrem do centra ostrova, do opevněného historického města Mdina, přezdívaného Tiché město. Asi proto, že jeho hradbami obehnané centrum je autům nepřístupné. Nebo proto, že v něm nežijí místní. Je to skanzen pro turisty, nikoho jiného tam nepotkáte. Před dvaceti lety jsem tam neviděla ani ty turisty, dnes se na nejvyšším bodě celého ostrova v městě zničeném zemětřesením a následně vystavěném znovu v barokním slohu rozkládá jedna kavárna a muzeum vedle druhé a třetího.

Nicméně, když chvíli počkáte, a zrovna se vám nikdo nemotá do záběru, za pár fotek návštěva Mdiny stojí.

Zvládli jsme toho ten den docela hodně, takže pak jsme se jenom placatili na terase a měli se dobře. Ono na Maltě je celkově dobře, mohu ji pořád jenom doporučit, i po těch 20 letech a změnách. Hlavně je hrozně baby friendly, to člověk v naší situaci ocení.

Rubriky: Malta | Štítky: , , , , , , , , | Napsat komentář

Středověký přístav a Tlustá bohyně

Začnu obrázkem,  bude to jednodušší. Tohle je typická Malta – modré moře, modré nebe, přístav, masivní opevnění a žlutý vápenec jako stavební materiál:

Jedná se o foto jednoho z nejdůležitějších historických, ale i moderních přístavů na Maltě – vallettskou zátoku, z obou stran hlídanou majáky.

Valletta je hlavní město Malty, i když při dnešním propojení aglomerací vlastně nepoznáte, kde jedna končí a začíná druhá. Historickou Vallettu ale rozpoznáte – je to mohutnými hradbami obehnaný výběžek pevniny, s ulicemi postavenými kolmo na sebe, přičemž se prudce svažují z kopce k moři. A na každé z nich se nachází nějaký palác, muzeum, kostel, chrám, bazilika, až z toho přecházejí oči. Ulice jsou natřískány turisty (to dříve nebejvalo, fakt!), a tedy i komerčními lákadly, nicméně, kdo chce, najde si tiché uličky utopené i v pravé poledne v hlubokém stínu, opuštěné a spící.

Jedno mají ale všechny ulice Valletty společné – a s nimi většina maltských historických ulic – krásné dřevěné barevné balkony, předsunuté před vlastní stavbu. Někdy jich je jen pár, někdy je jeden vedle druhého, někdy tvoří kolem dokola budovy zvláštní ochozy.

Jak je známo, mám různá okna, dveře, balkony, a různé jiné zdobné, ale přesto užitné architektonické prvky ráda, takže bych klidně mohla vytapetovat celý tento post jenom fotkami balkonů. Ale protože chápu, že ne každý je takový fanda, omezím to na tři fotografie viz výše. Myslím, že vystihují přesně princip věci. Krása, co? Já bych taky asi chtěla takový předsunutý balkon, bylo by to skvělé místo na čtení…

Obrovské vallettské hradby byly postaveny v průběhu 16. století za účelem ochrany města a potažmo celého ostrova v před útoky Turků a Arabů i nájezdy pirátů.  Poloostrov obtáčí ze tří stran, kde je obklopen mořem, vnitrozemská část má pak hradbu čtvrtou, a to dokonce dvojitou.

Na konci 16. století byla Malta nejlépe opevněným ostrovem ve Středozemním moři, a díky hrdinným obráncům Valletty byla po neúspěšném čtyřměsíčním obléhání v roce 1565  zastavena turecká expanze do jižní Evropy a Středomoří. Valletta nikdy nebyla dobyta, a ač byla poškozena silným bombardováním za druhé světové války, zůstává dodnes v podstatě jednou obrovskou středověkou pevností. Jen se na ty hradby podívejte, já bych neměla sebemenší chuť něco takového dobývat…

Jelikož jsme s sebou měli Jarmily v tanku, nemohli jsme se dostat do žádného kostela, muzea, ani obchodu, prošli jsme si Vallettu pěšky křížem krážem, spokojili se s obědem v restauraci s krásnou vyhlídkou na moře i pevnost, a po několika hodinách jsme město spokojeně opustili.

Cestou domů jsme se zastavili u první megalitické stavby, kterých je na Maltě a Gozu roztroušeno mnoho, u jedné z nejslavnějších, u Tarxienského chrámu.  Jedná se vlastně o soustavu několika pravěkých svatyň, postavených v průběhu let. Ta nejstarší je přibližně z roku 3150 BC (ano, starší než nejstarší egyptská pyramida – Džoserova stupňovitá pyramida, a to o celých 550 let!) .

Chrám je chráněn UNESCO, a když jsem ho viděla před dvaceti lety, prostě se šlo kolem domů, a najednou jste byli v pravěkém chrámu. Dnes je areál oplocen, platí se vstupné a všechny chrámy jsou překryty ochrannou konstrukcí s plachtou. Potřebné určitě, ale bohužel to ubralo místu na atmosféře.

Taky se mezi jednotlivými svatyněmi nechodí jen tak, jako dřív, kdy jste si je mohli prostě prolézt, jak jste chtěli. Dnes vede mezi kameny dřevěná lávka se zábradlím, takže po ní krásně projede vozíčkář či kočárek. Tank ne, ten se v jednom úzkém místě mezi dvěma monolity zasekl, musel být rozložen, přenesen a znovu složen.

Jedna z Jarmil se jala uprostřed chrámu protestovat, že jí historie nic neříká, takže byla odnesena k přebalení, zatímco já se s druhou věnovala prohlídce. Sice jsem si nevšimla nejslavnějšího oltářního kamene s rytinami obětních zvířat, ale Tlustou bohyni Matku, tu nelze minout.

Torzo původně třímetrové (!) sochy se nachzí u průchodu pod jedním z trilitů (to je: dva monolity na výšku a jeden přes ně, jako obří kamenné dveře), obloženo kameny s rytinami. Bohyně Matka byla v době kamenné, kdy byly Tarxienské chrámy postaveny, hlavní bohyní široko daleko, na Maltě vládl matriarchát, a kněžky bohyně po stovkách žily, sloužily, umíraly a byly pohřbívány v pravěkém podzemním labyrintu zvaném Hypogeum, nacházejícím se jen kousek od Tarxienských chrámů.

Měli jsme to vymyšlené tak, že abychom se dostali do tohoto světového unikátu, vyhloubeného v době kamené ručně několik pater do podloží, vyzdobeného malými svatyněmi a oltáři, s pohřebními katakombami, vystřídáme se u dětí, každý z nás půjde sám na hodinovou prohlídku a bude.

Nebylo.

I když jsem se snažila zarezervovat lístky dva měsíce předem, bylo zcela obsazeno, a to na několik měsíců dopředu, protože do Hypogea může najednou maximálně 6 návštěvníků. Ach jo. V době předturistické jsem se do Hypogea nedostala, protože se rekonstruovalo, teď zase tohle… To vypadá, že už se tam asi nikdy nepodívám.

Tak až budete plánovat cestu na Maltu, zarezervujte si vstupenky včas, vyfoťte mi to tam a pošlete mi foto, jo?

My si museli vystačit s tím, že Jarmily pohoupeme na novém hřišti vedle chrámů, nakrmíme, přebalíme, a pojedeme domů nakoupit na večeři a shánět se po plenkách.

To bylo z prvního dne na Maltě vše. Snad jste se bavili:).

Rubriky: Malta | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

Na Maltu s nemluvňaty (aneb Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš)

Nám to prostě nedá. Musíme cestovat. Aspoň trošku. Aspoň někdy. Aspoň kousek. Aspoň na malý ostrůvek ve Středozemním moři, když už to jinak nejde.

Malta je dvě a půl hodiny letu z Prahy, to se dá. Člověk se tam bezbolestně domluví anglicky, je tam všude blízko, je tam civilizace, dají se tam nakoupit dětské přesnídávky a kašičky, prima, super, jedeme. Jo, a taky se řídí vlevo, takže to bude dobrodrůžo.

A jak řekli, tak udělali. Nasedli do letadla, zmáčkli se do charterového letu s Jarmilama na klíně, a po dvou a půl hodinách občasného řevu a pádu jedné z Jarmil ze sedačky pod jinou sedačku, vystoupili na Maltě. Počasí příjemné, tak akorát na cestování, ani zima ani vedro, pronajatý vůz čekal vzorně připraven.

Narvat do půjčené Fabie Combi (jeden z největších ostrovních vozů k mání) kufry, autosedačky a tank, bylo dost náročné, ale nakonec jsem ani nemusela vézt na klíně nic jiného, než dva batůžky. Přejeli jsme na pobřeží do města Marsaskala, rybářského přístavu s hluboko zařezávající se zátokou plnou pohupujících se malovaných loděk a barevných bójí.  Přes Airbnb našel Kuba apartmán tak obří, že jsme měli každý vlastní koupelnu, tři balkony a Jarmily místo ložnice dětské hřiště.  Mění se nám prostě priority – s miminama člověk nemůže koupit špeluňku na přespání, protože se vyskytuje „doma“ mnohem častěji a potřebuje pohodlí a zázemí pro děti (PS, ano, je to velmi příjemné i pro dospělé, uznávám).

Marsaskala je skvělý výchozí bod pro výlety po Maltě – není to předlidněné hlavní město, má přijemnou atmosféru pobřežního středomořského městečka, v okolí má pláže, a hlavně, dostanete se z něj za chvíli v podstatě kamkoliv, po celé Maltě.

Totiž, na Maltě se dostanete kamkoliv za chvíli odevšad, protože Malta má necelých 40 kilometrů v průměru. Ale jelikož ostrov pokrývá neuvěřitelně hustá síť silnic spojujících jedno z nejhustěji obydlených míst v Evropě, přes některé body se dostává člověk hodně dlouho, zvlášť ve víkendových zácpách (vyzkoušeno osobně, napíšu jindy).

Na tomto místě musím přiznat, že jsem na Maltě už jednou byla. A to před….fuj, mnoha, mnoha lety, v osmnácti, jak jinak než na kurzu angličtiny. Od té doby jsem se vždycky toužila sem vrátit.  Nevím, jestli jsem si Maltu tak hrozně zidealizovala, nebo se vše za dvacet let tak změnilo, ale musím konstatovat, že minulost, to je úplně jiná země (jak říká klasik Terry Prattchet), a svou milovanou Maltu jsem prostě po té době nepoznala.

V mých vzpomínkách to byl rurální ostrov, plný zaprášených rozmlácených asfaltových silniček kroutících se mezi poli, po nichž se, rozpáleny sluncem k nesnesení, šinou vyřazené americké schoolbusy, pomalované jak někde v jihovýchodní Asii. Pamatuji si živě, jak jsem projezdila těmito ikonickými Maltabusy, jež zastavovaly na zazvonění každému kdekoliv, třeba i opakovaně po třiceti metrech, neklimatizovanými, kostitřasnými a milovanými, celou Maltu křížem krážem, v prachu, suchu, tichu a bez turistů.

Narozdíl od naší republiky však Malta plně využila evropské dotační programy na stavbu silnic, a tak ji nyní pokrývá nejhustší silniční síť v Evropě.  Obyvatelstvo se v posledních letech vzmohlo, pořídilo si auta, mnoho aut, města se rozšířila, takže zcela vyplnila venkovské mezery mezi sebou a přejezd z města do města poznáte jen podle přeškrtnutého nápisu na okraji cesty. Jediná pole tak zůstala na jihovýchodě ostrova, jinak máte mocit, že projíždíte jedním obrovským městem bez konce…

Na druhou stranu, díky dotacím také Malťané postavili na každém možném i nemožném místě krásná a opečovávaná dětská hřiště, houpačky, prolézačky, kloužačky a jiné -ačky, takže je možné děti hodinu nudit na historické atrakci pro rodiče, a hned pak je za odměnu uhoupat do zblbnutí na houpačkách pro mimina (ano, mají většinou i DVĚ vedle sebe!!!).

Mým vzpomínkám, tak pevně zakotveným v cestovatelské historii mého života, se nakonec dnešní Malta vůbec nepodobala. Nevím, třeba je to dobře, alespoň jsem nemusela trpět zbytečnou nostalgií, a užila si její návštěvu, jako bych ji viděla poprvé.

Jediné, co se tak opravdu nezměnilo, jsou rybářské loďky s ochranýma očima na přídi, pohupující se na hladině nesnesitelně modrého moře.

Rubriky: Malta | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Bouřlivý sever Madeiry

Poslední den jsme si zase vzali auto a zamířili jsme na sever. Tentokrát jsme ale nemířili do vnitrozemí, nýbrž jsme tunely projeli až na severní rozeklané pobřeží Madeiry. Po cestě jsme se ještě zastavili na slunném jihu na Cabo Girao, vyhlídce ze skleněné podlahy na strmém útesu.

Jak je vidět, mračna se už už  začínala stahovat kolem ostrova, ale stále ještě bylo slunečno. Na Cabo Girao jsme se zdrželi jenom chvíli, protože bylo v obležení turistů a jejich selfie tyčí, a rychle jsme se raději zdekovali.

Bohužel, jakmile jsme zamířili do středu ostrova, nebe se téměř okamžitě zatáhlo a začal z něj padat jemný, ale vytrvalý déšť. Po průjezdu mnoha tunely a úzkými údolími jsme se vynořili na severním pobřeží, jež má zcela jiný charakter, než sluncem spalovaný jihovýchod Madeiry. Na severu velmi často prší, vanou tu ostré větry, moře bouří  a není tu moc teplo.

Nicméně sem jezdí hodně turistů kvůli přírodním koupacím jezírkům, jimž dala vzniknout kdysi dávno v minulosti tuhnoucí láva, když se vlévala do moře.

Když jsme přijeli my, jezírka skoro nebyla kvůli hustému dešti vidět. Tak jsme chvíli seděli v autě a přemýšleli, co budeme dělat. Napadlo nás zajít se podívat i s Jarmilami do zdejšího akvária, a mezi tím, jak jsme doufali, by se mohlo počasí trošku umoudřit.

Bohužel, akvárium nebylo stavěné na to, aby jím mohl projet růžový tank, takže jsme si museli vzít Jarmily do nosítek.  To se však u nich nesetkalo s úspěchem, protože se v autě špatně vyspaly, a navíc měly hlad. Zcela tak odmítly kooperovat a místo tichého pospávání v mandukách začaly ječet tak, že jsme museli návštěvu akvária odpískat.

Naštěstí, než jsme je v autě stačili nakrmit, známé proměnlivé madeirské počasí nezklamalo – přestalo pršet a udělalo se celkem přijatelně pro procházku a oběd ve venkovní restauraci s výhledem na vodní bazénky.

V sedmnácti stupních jsme sledovali otužilé plavce, kteří neodolali touze zařádit si ve studených vodách Atlantiku, chráněni před divokými vlnami přírodním systémem nádrží a bazénků, v nichž se proháněly drobné rybky.

Já, jakožto koupač výhradně sladkovodní a teplovodní, jsem byla ráda, že se můžu jenom koukat, a nikdo mě nenutí se do bazénku zanořovat.

Na fotce níže není přírodní bazének, ale průrva prohlodaná mořským příbojem hluboko do skály. Voda proniká do oné obří studny podmořským tunelem a vydává při tom řev jako uvězněná pravěká obluda. Vodní tříšť stříká desítky metrů vysoko a nebesky modrá barva zpěněné hladiny vytváří krásný kontrast se hnědo červenou barvou sopečného kamene.  Zájemci si mohou soustavou tunelů seběhnout na vyhlídku zhruba do poloviny skály a nechat se promáčet vodní pěnou při pohledu pěkně zblízka, ale opět, s tankem to nešlo. Navíc, Jarmily sladce usnuly, takže jsme využili příležitosti  a rychle se naobědvali.

Tahle část Madeiry mi připomněla Island. Sice na něm nebyly palmy a sedmnáct stupňů byla světlá výjimka jednoho obzvlášť teplého letního dne, ale ony strmé holé skály prudce spadající do moře ocelově šedé barvy, oblaka válející se po hladině a prudký vítr, to všechno mělo pravou islandskou atmosféru. Třeba vidět tuhle fotku jen tak, bez kontextu, klidně si budu myslet, že jsem ji fotila na Islandu, a ne na Madeiře.  A to je, abych tak pravdu řekla, úplně vše z Madeiry. Skvělých deset dní s dvěma mrňaty, jedním obřím kočárem a touhou poznávat, i když jsou podmínky (eufemisticky řečeno) mírně nepříznivé. Jelikož vše vyšlo, jsem plně odhodlána pokračovat v již načatém, a z Jarmil vychovat cestovatelky. Dám vám za dvacet let vědět, jak jsem uspěla. Do té doby musíte číst pravidelně blog, ať víte, jak se daří 🙂

Rubriky: Madeira, Portugalsko | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Jak jsme skončili na poušti

Chtěli jsme si vyrazit na trek na nejvyšší horu ostrova, pěkně lesní (pralesní) cestou, až na vrcholky hor….Takže jsme si půjčili auto, zamířili do středu ostrova a vyrazili. Za deset minut začalo mžít. Za dalších pět lilo jak z konve a pokračovalo celých dalších 20 minut cesty. Bylo jasné, že tohle nemá smysl, protože v centrálním středohoří prostě ten den prší, prší, jen se leje, a my s Jarmilama prostě v takovém počasí nemůžeme podnikat horské treky. Ono, po pravdě, by se mi do té sloty nechtělo ani bez Jarmil, ale s dětma je bezvadný, že má člověk výmluvu vždycky hned po ruce.

Takže jsme to otočili.  Ještě jsme se po cestě zpět pokusili stavit ve skanzenu místních původních doškových domků, ale nebyli jsme sto prodrat se k nim přes davy německých turistů, vyvezených hotelovými busy. Místo toho jsme zamířili do jediné oblasti na celé Madeiře, kde s vysokou pravděpodobností nepadne ani kapka, ač všude jinde řádí bouřky.

Ponta de São Lourenço je nejvýchodnější částí Madeiry a tvoří takový úzký vysušený a zakroucený ocásek zužující se ke dvěma malým ostrůvkům. Na ty se nesmí, je na nich ptačí rezervace. Ale jinak výběžek křižují pěšinky a cestičky, od jednoho břehu k druhému. Navíc ještě s relativně velkým převýšením, při prudkém větru unášejícím písek, a v palčivém slunci. Procházka, jak má být, a v našem průvodci označená červeně, tedy „náročná“. Není divu.

Nahodili jsme Jarmily a vyrazili. Zprvu se šlo celkem jednoduše pěšinou se zpevněnými schody, pak ale začala cesta přecházet v kamenitou kozí stezku klikatící se tu po jedné, onde po druhé straně útesu, klesající a stoupající jak Asyrská říše.

Ale ty výhledy, ty stály za to. Pouštní krajina, zbavená větrem a sluncem jakéhokoliv většího – a na mnoha místech veškerého – porostu, potvrzuje, že Madeira je sopečného původu. Skály a kamení hrají barvami, od šedé přes žlutou, oranžovou až ke karmínové a tmavě hnědé, to vše naskládáno na sobě, jako bychom procházeli po podivném kameném zákusku prastarého obra.

Poušť na východním cípu Madeiry vznikla proto, že tento kus ostrova je plochý a má nízkou nadmořskou výšku. Nezastaví tak mraky, aby se nad ním vysrážely, jak to udělají hory dál ke středu. To je patrné i z následující fotky, cvaknuté zcela náhodou, když jsem se ohlédla. Srážková mračna, před kterými jsme sem utekli, se vypouští nad středem ostrova, zatímco nad Ponta de São Lourenço svítí slunce.

Je třeba říci, že ani nám se ale nakonec déšť nevyhnul, když jakýsi zmatený a zbloudilý mrak přiletěl na poryvu větru a upustil na nás přiblížně dvacet kapek.

Ušli jsme z cesty asi 2/3 a Jarmily si začaly stěžovat, že je na ně moc horko a moc fouká. Takže jsme je nakrmili (viz foto níže prohnané filtrem pro zachování anonymity) a otočili se na zpáteční cestu.

Nejlepší na tom všem byly ještěrky. Byly jich tam desítky, stovky, tisíce! A vůbec se nás nebály. Mám tu někde video, jak mi oblézají v množství větším než velkém batoh, jídlo, plenky i odloženou Jarmilu, ale bohužel to video anonymizovat nelze a já Jarmily vystavovat nechci. Nicméně, můžete si to živě představit: těm ještěrkám bylo úplně jedno, že na ně koukáme, a klidně nám vlezly do batohu a přebíhaly po dítěti… Nemyslím, že by byly krotké a ochočené turisty, na to jich tam bylo příliš mnoho na velké ploše. Spíš hádám, že prostě pocítily sílu svého množství oproti nám, prakticky vetřelcům. Byly bezvadné, já byla nadšená, mohla jsem si na ně sáhnout. Kuba se bál, že ho některá hryzne. Chlap, no…

Otočili jsme to u téhle šíje široké maximálně dva metry. Stejně bych se jí s Jarmilou na břiše a svými závratěmi bála překonat, takže se mi celkem ulevilo. Pohled je to ale skvělý ne?

A je to důkaz, že cestovat se dá i s miminama, jděte do toho!

Rubriky: Madeira, Portugalsko | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Bez tanku do kopce a zase zpátky

Tentokrát jsme se vydali do Funchalu za účelem a) vyjet do Monte, b) dát si dobrý oběd, c) vidět muzeum Christiana Ronalda (Kuba samozřejmě), d) projet se na saních. Ano,  i d) je správně, nespadla jsem na hlavu.

Začnu ale popořádku. Taxikář Joel nás odvezl na pobřeží, hned pod spodní stanici lanovky spojující Funchal a Monte. Tam jsme způsobili lehké pozdvižení, když jsme vjeli dovnitř s tankem – napřed nám prodali lístky bez čekání ve frontě u pokladny a pak nás poslali dlouhou frontu na lanovku celou předběhnout a dostat se po přístupu pro vozíčkáře hned ke kabinkám.  „Cože, vy chcete jet nahoru lanovkou s miminama?“ Jo, chceme…. O patro výš obsluha vytáhla metr a začala přeměřovat dveře lanovky, jestli se s tankem vejdeme nebo ne a jala se připravovat zpomalit lanovku tak, abychom mohli do kabiny narvat děti a dveře nám je nepřepůlily. Dost jsme všechny překvapili, když jsme řekli, že si vezmeme děti do náruče a do nosítka a jen chceme kočár zaparkovat někde v koutě a až přijedeme saněma, že si ho vyzvedneme. „Cože??? Vy chcete jet na saních s miminama???“ Jo, chceme…

Takže Jarmily byly oficiálně prohlášeny doposud nejmladšími pasažéry lanovky a jelo se.

Jak vidíte, lanovka začíná vysoko nad střechami starého Funchalu a míří cestou dlouhou přes tři kilometry nad lesním porostem vysoko do kopců Monte. Převýšení 560 metrů na 11 sloupech – to není žádná tatranská poma!  Běžně je z kabin krásný výhled na kousky laurisilvy a potok na dně údolí, ale minulý rok v Monte vypukl velký požár a spálil skoro celý vavřínový prales a také velkou část proslulé botanické zahrady Jardim Tropical, která je jinak častým cílem výletníků. I proto jsme zahradu vynechali – den předtím jsme si vyslechli zklamané reference kolegů od vedlejšího stolu, jak je půlka zahrady spálená :(. Z téhle fotky tu pohromu můžete vidět.

Nahoře v Monte byla celkem zima a zase jsme byli v mraku, takže výhledy žádné. Navlíkli jsme Jarmily do mikin a čepic, dali jim svačinu, a šli jsme se projít ke kostelu Igreja Nossa Senhora do Monte stojícího na místě, kde se v šestnáctém století zjevila Panna Maria, a kde je pohřben poslední rakouský císař Karel I.  Vede k němu široké schodiště a vstupní portál má lemovaný modrými azulejos.

Nicméně, důvod, proč jsme do Monte jeli, se jmenuje Carros de Cesto, neboli proutěné koše na ližinách, madeirský světový unikát. Ač dnes samozřejmě předražená atrakce pro turisty, v 19. století prý byly vymyšleny líným Angličanem, který se chtěl rychle ze své haciendy v kopcích dostávat na večírky do Funchalu.

Když jsme se do saní začali soukat, jeden z řidičů se vyjevil, že jedeme s miminkem v manduce. To tu prý ještě neměli. Tak jsme mu ukázali, že máme ještě jedno, a to už jsme se stali maximálním centrem pozornosti. Jarmily byly oficiálně vyhlášeny nejmladšími pasažéry Carros de Cesto, a vyrazili jsme.

Saně krásně kloužou navoskovanými ližinami po asfaltu, takže jízda je hladká a rychlá tak, že maníci v bílých oblečcích a slamáčku, co ve dvojici řídí každý koš, musí občas seskakovat a brzdit. Na jednom místě dokonce na křižovatce sedí děda na židli, a když vidí přijíždět saně, stopne auto jedoucí po kolizní trase. Jarmily pokojně spaly a nějaké svištění vzduchu a můj nadšený jekot jim vůbec nevadil. Nevím, jestli by to bylo stejné i kdysi, když místo asfaltu saně svištěly po oblých kočičích hlavách, to by nás asi všechny dost vykodrcalo.

V půlce cesty dolů k moři saně zastaví a vy musíte dolů do Funchalu buďto dojít, dojet autobusem s dvěma přestupy, nebo chytit taxi. S ohledem na Jarmily jsme se rozhodli pro třetí možnost a za chvíli už jsme si vyzvedávali růžový tank na spodní stanici lanovky.

Ve snaze přebalit jednu odporující Jarmilu jsem si venku před lanovkou sedla na okraj velkého květináče, aniž bych si všimla, že usedám na zavlažovací trubičku. Takže když jsem povstala, měla jsem zezadu na sukni obří mokrou skvrnu, jako bych sama včas nestihla použít plenku. Situaci jsem však s důvtipem sobě vlastním vyřešila tak, že jsem si na záchodě ve stanici lanovky sukni svlékla a vysušila ji pod fénem na ruce, promočené spodní prádlo pak bylo nemilosrdně ukryto v koši kočáru, a jen jsem vysvětlila pár vyděšeným ženám na záchodě, že si musím vysušit sukni, protože moje dítě mělo v lanovce „nehodu“. Hodila jse to na Jarmily a s klidem to prošlo. Hodlám tak řešit krizové situace caštěji, zjevně to funguje 🙂 .

Pak jsme si dali konečně ten plánovaný skvělý oběd – tradiční česnekový chleba s máslem (bolo do caco) a tuňáka v octě vařeného na dva způsoby. Kuba se poté vydal do muzea pro fotbalové maniaky, a já opět vyvalila Jarmily na deku v parku.

Čímž jsme den uzavřeli, a po dni relaxace jsme začali plánovat další výlet s Jarmilama na břiše, tentokrát na nejvyšší horu ostrova uprostřed zelené džungle. O tom zase jindy (teda o tom, jak jsme místo toho skončili na poušti).

Rubriky: Madeira, Portugalsko | Štítky: , , , , , , , , | Napsat komentář

Dvě skvělé pralesní levády

Půjčili jsme si auto a vyjeli do střední části ostrova, kde se nachází vrchovina Paul da Serra, převyšující běžně nadmořskou výšku 1000 metrů. Ze sluncem prozářeného a prohřátého pobřeží jsme stoupali serpentinami výš a výš, a s narůstající výškou klesala venkovní teplota. Když jsme dojeli do Rabaçalu, odkud lze vyrazit na několik treků, venku byla zima a silný vítr honil po obloze jeden mrak za druhým.

Zakuklili a zateplili jsme tedy Jarmily i sebe, nahodili nosítka a batohy, svačinu zapomněli v autě, a vyrazili na cestu. Od parkoviště vede cca 2 kilometry serpentinami asfaltka do údolí, kde začíná několik levádových tras. A na té silnici běžně každých 15 minut jezdí kyvadlová doprava – minibus správy parku. Bohužel, přišli jsme zrovna o polední pauze, takže jsme si museli k začátku levády dojít sami. Nevadilo to, cesta z kopce byla příjemná a nabízely se z ní krásné rozhledy.

Začali jsme krátkou a „modrou“ levádou zvanou do Risco. Ta byla totiž doporučená pro rodiny s dětmi, nenáročná trasa. Šlo se v podstatě pořád rovně kolem levády vytesané přímo do skály, sbírající malé vodní přítoky vyvěrající z vavřínového lesa.

Trošku blátivá, široká a pohodlná cesta vede laurisilvou, vavřínovým pralesem, plným mechem obalených pokroucených stromů s dlouhými vousy parazitních epifitů visícími k zemi.

Po chvíli jsme se dostali na dohled nádhernému dvoupatrovému vodopádu, který dal levádě Risco jméno.

 

Dříve se dalo kolem levády Risco projít za vodopád, kolem něj a dojít do dalšího údolí. Bohužel, kvůli závalům bahna je cesta zavřená a velmi nebezpečná. Bylo nám líto se jen tak otočit a za den si ujít jen málo kilometrů, když už jsme byli v tak krásné přírodě, Jarmily si spokojeně broukaly či spaly, udělalo se slunečno a celkově nám bylo dobře. Rozhodli jsme se proto projít další levádu, asi desetikilometrovou 25 Fontes, neboli 25 pramenů. Ta začínala ve stejném bodě jako leváda Risco, ale příkře směřuje dolů do údolí, kterým se proplétá mezi skalami, stoupá na druhé straně hory a vede k přírodnímu vodnímu zdroji, jezírku napájenému pětadvaceti prameny.

Průvodce tuto levádu označuje jako „červenou“, trek středně těžkého stupně, s občas exponovanými místy, někdy kluzko, s dětmi tam nelezte.

No, děti s námy nešly, ty se nesly, čili jsme usoudili, že to dáme. Kuba navíc vymyslel zkratku zkrze vavříny tak, abychom se od vodopádu nemuseli vracet zpět na rozcestí, ale v půlce cesty jsme si to střihli z příkrého kopce cestičkou mezi stromy, takže jsme se ocitli ve třetině levády 25 Fontes. Tím jsme dost zaskočili lidi, co odcházeli od vodopádu Risco půl hodiny před námi a na 25 fontes jsme se vynořili před nimi :).

Na téhle fotce ten krpál vidíte, příjemné to moc nebylo, ale cestu nám to rozhodně zkrátilo.

25 Fontes je leváda velmi oblíbená a hojně turisty navštěvovaná, na některých zůžených místech byl tak i docela nával. Fyzicky ale byla náročná jedině v místech, kde se stoupalo do prudkých schodů, nebo se šlo po uzoučké rampě přidělané na boku levády. Celá trasa měří asi osm kilometrů a převýšení na ní je cca 450 metrů (sedmikilová Jarmila se tedy celkem pronese).

Jinak nebyla cesta nijak komplikovaná, dokonce se na ní ani nevyskytla místa, kde by se člověku mohla zatočit hlava, čehož jsem se původně dost obávala. Jen musíte dávat pozor, abyste se nepřerazili o kameny, kterými je stezička občas dlážděna. Každý je jinak vysoký, a je třeba si hledět pod nohy.

Jezírko s 25 přítoky na konci trasy, napájející levádu, kolem které se cesta vine celou dobu, je za odměnu. Obrázek jako z pohlednice: skála se rozestoupí a odhalí hlubokou proláklinu kruhovitého tvaru, se stěnami porostlými kapradím a mechem, kterým stékají jednotlivé pramínky a prameny, aby dopadly do křišťálově čisté tůňky hluboce modré barvy.

Jen kdyby nebylo povykujících turistů, odpočívajících na kluzkých kamenech, zejména těch, kterým jsme mohli závidět svačinu… To je tak, když se balí mlíko pro děti, pleny pro děti, voda pro děti, náhradní oblečení pro děti, kašička pro děti, ale na draze zaplacené sendviče pro rodiče člověk zapomene. Alespoň jsme měli motivaci na zpáteční cestu, neboť hlad je hned po průjmu druhý nejlepší urychlovač kroku turisty.

Zpátky už se tak lehce nešlo. S Jarmilou na břiše, batohem na zádech a v mírném mrholení jsme se drápali nahoru k začátku/konci trasy mnohými schody. Jarmily už to taky nebavilo, takže jsme měli štěstí, když jsme na rozcestí čekali jen pár minut, než přijelo kyvadlo a vyvezlo nás zpět k autu.  Tam jsme rozložili kočár, aby si děti odpočinuly vleže, zatímco my jsme seděli v kufru auta a s nadšením a úlevou obědvali. Pak už jsme sjeli jen dolů na pobřeží a zbytek dne se vydávali za spořádané návštěvníky luxusního hotelu.

Tohle byl náš nejhezčí den na Madeiře.

Rubriky: Madeira, Portugalsko | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

Naše první leváda – Levada da Serra

Zjistili jsme, že na blízkou levádu da Serra se nám vyplatí nechat se odvézt s Jarmilama taxíkem, přičemž jsme se s řidičem Joelem domluvili, že si nechá dětské autosedačky v kufru a mu na konci cesty zavoláme, aby nás mohl vyzvednout na druhé straně. Levnější, než si půjčovat na den auto.

Na začátku trasy panovalo vedro a asi pět minut trvalo, než se Jarmily dostatečně uvelebily v nosítkách, aby usnuly a bylo jim pohodlně. V tu chvíli už jsme procházeli kolem téměř vyschlé levády přivádějící vodu z hor do Monte. Trasa byla zpočátku plná lidí, ale po pár kilometrech jsme už šli úplně sami.

Cesta začínala u nádherné vyhlídky na nejvyšší domy Funchalu a Monte uprostřed vavřínového pralesa, a přes kopce bylo vidět moře v oparu.

bty

Náš cíl ležel za cca 12 kilometry cesty vavřínovým pralesem, prakticky bez výrazného převýšení. Poté, co jsme zašli hlouběji do lesa, pochopili jsme, proč je Madeira zvána také Ostrovem květin.

Toto je kalokvět. Může mít barvu bílou, světle modrou, tmavě modrou nebo i skoro fialovou. Pro nás květina, co se pilně šlechtí na zahrádce,  pro madeiřany plevel, co jim zaneřáďuje každé volné místečko a je třeba ho hubit. Tady tenhle nádherný plevel kvetl podél celé levády v hojném množství a v různých barvách, člověk nestačí zírat.

No a kromě kalokvětů procházíte záplavou eukalyptů, cesmín, hortenzií a hlavně těch vavřínů. Jedná se o speciální druh vavřínu (tedy ne „bobkový list“), jedinečný pozůstatek třetihorního pralesa, který kdysi pokrýval velkou část Evropy.

Vavřínový les, portugalsky Laurisilva, pokrývá dnes 150 kilometrů čtverečních madeirských kopců a je chráněnou přírodní památkou UNESCO. Není to les v našem slova smyslu, ale vyloženě prales. Jedna kytka vedle druhé, kapradiny, keře, velké zelené lupeny, a mezi tím mnoho druhů stromů, jehličnatých i listnatých, z nichž visí v mohutných trsech mechy a epifyty. To vše pak zalito sluncem nebo rozplývající se v mlze – mraku, kterému se náhodou Madeira zrovna postavila do cesty.

bty

Stejně tak tomu bylo i v den, kdy jsme šli kolem levády da Serra my. Na začátku vedro k padnutí, postupné ochlazování, jak jsme se mírným stoupáním dostali výše v terénu, a nakonec se všechno ztratilo ve vlhké mlze. Teplota prudce poklesla a Jarmily musely být zakukleny.

Celá trasa se pak zakončila u fotbalového stadionu týmu madridské druhé ligy, postaveného vysoko v horách, a protože v kopci, tak na mohutných betonových pylonech. Kam se běhá pro míč, když hráči překopnou, to teda nevím, podle mě se může zastavit až v moři. Kuba byl šťastnej jako blecha – fotbal, fotbal, fotbal přece!

A to je z prvního levádového výletu všechno. Těšte se na další, vodopádový Risco a 25 fontes.

Rubriky: Madeira, Portugalsko | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

S tankem do kopce a zase zpátky

Madeira není hornatá. Madeira je totiž jedna obří sopečná masa vyčuhující z vln Atlantiku. Žádné příjemné pláže, žádný pozvolný vstup do vody, žádné táhlé kopečky, zapomeňte. Prostě jen stojíte tam, kde se náhodou setkává vodní hladina s kuželem bývalé sopky. A proto se i její hlavní město, přístav Funchal, rozkládá na prudkých svazích, a při jeho návštěvě zažijete změny počasí z důvodu výšky. U moře může být 28 stupňů, ale stačí vyjet nahoru na horu, a už je jenom 15 a vy stojíte v mracích tak hustých, že by kreslená postavička záviděla, a klepete kosu v čerstvém mořském větru.

Podařilo se mi náhodou na poslední chvíli zapojit mozek, když jsme se vezli v taxíku směrem od hotelu stojícího mimo Funchal do historického centra (ne, že bychom byli takoví masňáci, ale do místních busů se tank bohužel nevejde…možná by to šlo udělat tak, že já bych držela obě Jarmily a Kuba by odendal obě korby a kočár složil, ale to si neumím v reálu v rámci rychlého nastupování a vystupování z busu představit), a požádala jsem řidiče, ať nás vyveze k té nejvýš položené památce, kterou jsme měli na seznamu. Že jako potom postupně slaníme dolů z kopce.

Joel (stal se z něj pak náš dvorní taxikář) nás vyložil u pevnosti São Joāo do Pico, kterážto shlíží na Funchal z výšky 111 metrů nad mořem. Těšili jsme se na její obrovské obranné zdi, brány a cisternu, ale bohužel, na místě jsme zjistili, že probíhají celkové opravy a pevnost je dočasně zavřena (škoda, že to neměli na webu). Tak jsme se alespoň rozhlédli po střechách Funchalu a začali se sunout dolů k přístavu. Oněch 111 metrů převýšení k mořské hladině jsme ušli tak, že jsme museli Jarmily v kočáru naklopit, jako bychom jim dávali najíst, takže v ulicích se 40% sklonem klesání ležely zcela rovně a prokrvovaly se rovnoměrně.

Uličky se samozřejmě klikatí a různě rozbíhají a sbíhají, ale vždy se po cestě najde něco, u čeho lze zastavit a zahýkat nadšením. Ať už se jedná o nádherný klášterní komplex Sv. Kláry, kostely vyzdobeny malovanými kachlemi azulejos (čti azuležů), ozdobné kašny, malé zahrádky plné palem, nebo samotné Muzeum azulejos.

A to bych to nebyla já, abych do něj nevlezla. Sice jsme tam tankem porouchali výtah (nějak se zasekl), takže místní kustod nakonec pomáhal Kubovi snést tank přes tři patra, ale rozhodně to stálo za to. Kustod si to asi nemyslel, ale tvářil se velmi ochotně. Dokonce nám za ty trable chtěl vrátit vstupné, ale to jsme odmítli, protože muzeum bylo jinak krásné.

Ze své lásky k azulejos jsem se vyznávala již v tomto postu o Lisabonu, takže se nebudu opakovat. Jen chci zdůraznit, že ty kachle jsou prostě nádherné a já chci s nima mít oblepený doma celý panelák. Kolem dokola. Tak.

Tolik stylů, tolik tvarů, tolik barev, tolik invence , lásky a práce vložené do kusu glazované hlíny… Jeden se musí zastavit a zírat v tichém obdivu.

Posilněni zážitkem jali jsme se dále sestupovat příkrými uličkami k moři.

Postupně jsme slezli až do centra města, které tvoří peší promenády okolo krásných městských parků. V největším z nich, Parque de Santa Catarina, jsme vyložili Jarmily na deku na trávník a nechali je odpočinout a provětrat. Zatím toho bylo v okolí hodně co k obdivování.

Madeira prostě není zvána Zahradou Atlanitku jen tak pro nic za nic. Každý její městský park se může směle rovnat kontinentálním botanickým zahradám, každá domovní předzahrádka je nádhernou přehlídkou barev a v každém příkopu u cesty rostou květiny, za něž by doma dal zahradník pravou ruku.

Od parku jsme pak prošli pěší zónou lemovanou barokními koloniálními paláci, výstavními hotely s dokonalými cukrárnami obloženými výstavními azulejos, obchody nacpanými k prasknutí výrobky ze slavného portugalského korku, až ke katedrále Sé, kterážto mi ale nepřipadala výjimečná, takže jsem vám ji ani nevyfotila.

Nevadí, protože –  jak jsem psala výše – každý kousek Funchalu nabídne nějaký drobný detail, kterým se lze kochat.

Na Funchalu je nejlepší asi ta atmosféra. Mix horského podnebí s pobřežní romantikou, palmy vlající ve větru, všudypřítomné cákance barev v podobě exotických květů,skvělé jídlo a milí lidé.

No a ty dlaždičky, v jakékoliv podobě 🙂 .

Rubriky: Madeira, Portugalsko | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Na Madeiru s růžovým tankem

Jestli sledujete můj blog na Facebooku (pokud ne, koukejte to rychle napravit tady), už to víte dávno. No a jestli ne, občas si tu jen zalistujete na webu a přijde vám divné, že už jsem přes rok nikde nebyla a sepisuju si tu jen staré cesty, tak překvápko! Tradadadááá: mám dvojčata. Holky. Pracovní název Jarmily.  A jsou to mimina, takže s dlouhýma cestama do dalekých pr….ehm….destinací, je na chvíli konec. Doufám ale, že to vás od blogu neodradí, protože se stále snažím cestovat a objevovat, což je i příběh cesty na Madeiru v srpnu letošního roku.

A jelikož mám hočičí dvojčata, mám taky obří dvoukočár zvíci tanku. Růžového. Proto ten název dnešního postu.  On totiž ten tank prostě předznamenává všechno, co se na naší dovolené dělo.

Začalo to samozřejmě balením. Všichni mí dlouhodobí čtenáři znají mé superbalící miniaturizační schopnosti, které jsou pravidelně trnem závisti v oku mých přátel i nepřátel. Tak vězte, že s dvojčaty ve věku čtyř měsíců to neplatí. Na deset dní chca nechca vezete nakonec dva příručáky (nacpané umělým mlékem), dva velké kufry (jeden je pln oblečení pro ně, jeden pro nás), dvě autosedačky, batoh s dítěcím jídlem a proprietami do letadla, nu a samozřejmě ten růžový tank, jenž je středem pozornosti kdekoliv, natožpak na letišti.

Taky musíte přijet na letiště o dvě hodiny dřív, než jste doposud zvyklí. My to neudělali, dali jsme si jen hodinu, že přeci automatika, projít check-inem umíme snad i ve spánku, procestovali jsme svět, ne?  No, a poprvé v životě mě tak vyvolávali na last call, zatímco jsem stála u brány, držela dvě hemžící se mimina (jedno v manduce a jedno v náručí), zatímco se Kuba vedle mě pokoušel ten šestnáctikilový růžotank nacpat do transportního vaku, aby ho mohl odevzdat stevardovi (ten, zvyklý na monogolfky, koukal!). Nebo jenom ta legrace, jak dostat dvě mimina v tanku skrz odbavovací frontu, přes bezpečnostní rám, kontrolu tekutin v jejich lahvích, sedačky poslat s nadměrnými zavazadly, tank naložit na rentgenový pás, vyložit, složit a naplnit dětma… Ještě, že máme tak hodný děti, co nepláčou, jenom se blazeovaně rozhlíží, co se kolem děje, a milostivě přijímají projevy hlubokého obdivu okolních davů.

Ale co, to se všechno nakonec zvládlo, čtyři hodiny letu s drobnými záchvaty jekotu (dětí a téměř i Kuby) se taky přežily, letadlo nás vyklopilo na funchalském letišti, kočár jsme složili, děti do něj nacpali, sedačky vyzvedli, a teprve na místě jsme zjistili, že se nevejdeme do taxíku, co pro nás poslal hotel, protože holt máme dvě děti a tank. Růžový.

I vyměnil si náš taxikář auto s jiným, co původně přijel pro desetičlenný zájezd, naše rodina se mu tam vešla akorát, a za chvíli už nás vysazoval před hotelem. O něm musím říci, že jeho management velice překvapil a potěšil, protože po mém mailu ohlašujícím příjezd dvou čtyřměsíčních dvojčat nám bez navýšení ceny dali suite  s dvěma pokoji a kuchyní, abychom dětem mohli připravovat jídlo a sterilizovat lahve.

Je třeba uvést, že dovolenou jsme pojali tak, že chceme vidět, co se dá a co nejvíc půjde, s přihlédnutím k možnostem Jarmil v tanku. Madeira je perlou Atlantiku, rájem pro pěší turisty, s více než 3500 kilometry turistických tras, z toho 2500 km vedoucích kolem levád – umělých vodních kanálů protkávajících celý ostrov, přivádějících vodu z vavřínových pralesů bohatých na srážky tam, kde je jí třeba.  Uznejte, že to si člověk nemůže nechat ujít, bez ohledu na to, že už si nemůže, jako zamlada,  jen tak hodit na záda batůžek, ujít za den 35 kilometrů po horách, povečeřet tuňáka z plechovky násadou zubního kartáčku a spát někde v ratejně, co se otřásá pod poryvy větru.

Všechno se podařilo, viděli jsme historické hlavní město Funchal, jeho souseda Monte, položeného na horském úbočí, šli jsme tůry kolem tří levád,  viděli jsme poušť, prales, vodopády i nádherná údolí, projeli jsme ostrov autem, jeli jsme lanovkou i na silničních saních, jedli místní kuchyni, poznávali lidi, a to celé to stálo za to, nikomu se nic nestalo a všichni jsme se měli dobře.

V dalším postu budu psát o Funchalu a Monte, pak si nechám levády a poušť, květenu, obyvatele, fotky detailů a vůbec. A pamatujte, že při prožívání těchto zážitků nebyla zraněna žádná Jarmila :).

Rubriky: Madeira, Portugalsko | Štítky: , , , , , , , , | Napsat komentář