Vodopád, zip line a sbohem, Mauricie!

Publikováno 2.2.2020 | Autor: Luu

Minulý post jsem končila tím, jak miluju vodopády v pralese a jak je hrozně potřebuju k životu, a vůbec.

Vodopády Rochester Falls splňují všechno, co jste kdy po vodopádech v pralese požadovali. Voda padá deset metrů do jezírka obklopeného pralesem přes útes tvořený šestihranými čedičovými sloupy, vytvořenými při výbuchu prastaré sopky tryskající lávou. Voda je teplá. Vstup do jezírka je pozvolný a proud není zběsilý a nebezpečný. Komárstvo tam po ránu moc není. Ani lidi tam brzo ráno nejsou, až na prodavače banánů a ananasu.

Dokonalost sama, tyhle vodopády. Já bych z nich samozřejmě nevylezla, jak je den dlouhý, ale holky to víc jak hodinu nebavilo, i když jsme jim koupili banány 🙂 . Ale se staršími dětmi tam můžete strávit krásné dopoledne.

Sebrali jsme Jarmily, vyškrábali se po svahu zpět k autu a jen jsme kousek popojeli do Valle des Couleurs (Údolí barev). No a tam jsme to na rozloučenou s Mauriciem roztočili. Nachází se tam totiž veliký přírodní park, kde se dá provozovat různá zábava jako hiking, jízda na zip linech, řádění na nafukovacích  kurzích v jezírku,  hlazení ochočených zvířat, jízda na kolech, a tak obecně. Napřed jsme Jarmily nakrmili a usnesli jsme se, že to zkusíme. Čím ještě nejely? v necelých dvou letech měly za sebou letadlo, trajekt (Malta), loď, autobus, auto, člun, sáně, sáně na silnici (Madeira), lanovku, i kočár. Ale zipline? Ta jim chyběla do batolecí sbírky!

Přes údolí vede jedna obrovská zipline dlouhá 1,5 km, což z ní činí třetí nejdelší ziplajnu na světě. Na tu jsem nechtěla, to jsem se bála. Ale řekla jsem si, že zkusím ty malé, co vedly cik cak přes celé údolí a je z nich krásný výhled. Opravdu, ve Valle des Couleurs je na co se dívat – prales na několika místech odkrývá barevné podloží s celkem 23 barvami! Sedmibarevná země v Chamarelu je jen o trošku větší, ale má barev mnohem méně.

Průběžně hrozně lilo a svítilo sluníčko, ale než jsme se najedli, počasí se úplně umoudřilo a bylo nádherně. Vyvezli nás i s dětmi na nejvyšší kopec v okolí a my jsme se pak postupně přesouvali dolů křížem krážem po celkem sedmi ziplajnách.

Řeknu to takhle. Bála jsem se, protože nesnáším výšky. Kdybych na tom jela sama, tak budu hrozně ječet. Ale jelikož jsem měla na břiše připoutanou Jarmilu A, která se bála mnohem víc, vesele jsem se smála. Jakmile jsme se rozlétly nad korunami stromů, dělala jsem: jéééé, hele jak letíme, jako ptááááček! A Jarmila se dokonce i usmála! A já nakonec taky.

Nejlepší byla část, kdy jsme si museli zout boty a na konci při přistání pokrčit nohy, protože jsme přistávali v jezírku nad hranou vysokého vodopádu. Tam nás přecvakli a dolů z vodopádu jsme skočili na další lajně. Ta byla nejdivočejší, ale nejlepší. Kuba po cestě ztratil čepici Jarmily B, ale hodní lidé ji sebrali a našli.

Celé to dopadlo moc dobře.

Kuba se rozhodl, že chce na tu nejdelší ziplajnu, on se totiž nebojí. V Ekvádoru se nechal připnout na jednu, co letěla přes hrozně hluboké údolí s vodopády, tak hluboké, že se mi dělalo špatně, jen když jsem se do něj podívala.

Já jsem usoudila, že toho nemám zapotřebí, takže jsem vzala Jarmily do kočáru a jala se je uspat na dětském hřišti, kde se pásli ochočení tlustí krátkonozí jelenci, zatímco Kuba vyjel se skupinou ostatních na motokárách nahoru na jiný kopec a odtamtud ho spustili. Jel vsedě, obhlížel údolí a byl spokojen.Když přistál, pravil, že to bylo vynikající, ale skoro vůbec to nebylo vysoko, a že bych to měla taky zkusit. Tak jsem to teda zkusila. Jelikož jsem byla osamocená a nikdo jiný nechtěl zrovna jet, tak mi řekli, ať si tu motokáru řídím sama. No co vám mám povídat, jela jsem teda dost pomalu, protože jsem se bála. Ale měla jsem dva zážitky v jednom.

A nahoře mě pověsili na ležato, protože jsem lehká, takže jsem letěla nakonec jako pták a zapnutou kameru jsem měla na krku. Takže si ten můj let můžete vychutnat i vy 🙂

A tím letem jsme se s Mauriciem v podstatě rozloučili. Mauricius mě zaskočil tím, jak moc evropský je, jak se turisté v podstatě nedostanou do styku s místními, co žijí úplně jiné životy, ale alespoň jim tam přináší peníze a infrastrukturu. I tam jsem ráda, že jsme tam byli a mohli ho na měsíc zažít. Holky byly hrozně spokojené a unikli jsme zimě a nemocem.

Jestli se bojíte, nebojte se. Je to opravdu ostrov pro začátečníky a nic špatného se vám tam nemůže stát. Užijete si ho!

Rubriky: Mauricius | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Utéct od turistů pod vodopády

Publikováno 18.1.2020 | Autor: Luu

To vám takhle všichni opakují, že Ille aux Cerfs (neboli Jelení ostrov) je to nejkrásnější, co na Mauriciu najdete, že tam musíte. Všude o tom čtete, kámoši tam chtějí, muž tam chce. Tak tam teda jedete. Přejedete celý ostrov, po cestě se ještě pohádáte, protože nemůžete najít přístav, pak zaplatíte za hrozně drahou loď a ta vás po chvíli jízdy (přiznejme si, že nádherným, modrým a průzračným mořem korálového atolu)  přiveze na malinký ostrůvek. No. A na tom ostrůvku je milion dalších lidí, kteří tu krásu chtějí vidět, jedny smradlavé záchody a dvě předražené restaurace.

Ille aux Cerfs postihlo prokletí masového turismu dokonale. Dřív to tu asi stálo za to, ale dnes ne. V jeho okolí jsou ty nejdražší hotely na světě, nejdražší golfové hřiště, tisíce lidí ho chtějí vidět každý den a stovky jiných lidí na tom chtějí vydělat.

Masovka.

I když z fotek to tak nevypadá, ale já se vždycky snažím fotit tak, jako by lidi okolo nebyli.

Navíc to byla masovka bez sprch, takže já se si do moře nemohla vlézt (to není kritika tropického ostrůvku – jsem plně srozuměna s tím, že na tropických opuštěných ostrůvcích sprchy nejsou, takže je tam neočekávám a do moře nelezu a nevadí mi to -, ale na takovém turisticky profláklém místě s nanukem za stovku čekám aspoň pokus). Tak jsme jen Jarmilám koupili sendviče, holky si odmítly jít hrát do písku, protože je pálil, a do moře, protože bylo mokré, načež se mi je podařilo uspat.  Naši kámoši se na tomto romantickém místě zasnoubili, takže oni byli spokojeni a dál se jim nechtělo, ale já jsem toužila uprchnout a zdrhnout.

Na mapě jsem si našla, že blízko na pevnině ústí řeka Grand River South East (něco jako Velká jihovýchodní řeka) a na ní jsou krásné vodopády. Nic víc. V žádném průvodci ani zmínka, na Google malý odstaveček.

Teď je potřeba trochu vysvětlování pro ty, co nečtou blog tak často. Kdož mě znají déle, vědí moc dobře. Tři a půl roku jsem neplavala pod vodopádem uprostřed pralesa. Je to moje potřeba, moje nutná obnova životní energie, moje láska a potěšení.

Jak hrozně moc mi to chybělo, mi až tehdy, když jsem ležela naznak na hladině řeky Grand River South East, poslouchala řev hučící vody i ticho neuvěřitelně zeleného pralesa kolem a pozorovala kaloně lovící nad hladinou.

Museli jsme zaplatit opravdu těžké peníze za to, abychom se k vodpádu z ostrova dostali – ušetřili bychom, kdybychom jeli výletní loďkou s dalšími deseti lidmi na palubě. Ale dobře jsme udělali, že jsme si vzali vlastního kapitána. Výletní lodě totiž jen dojedou od ústí řeky k vodopádu (10 minut cesty), zamanévrují pod ním, aby si lidi vyfotili, co chtějí, a zase jedou pryč.

Takových lodí jsme potkali po cestě asi osm, ale protože jsme přijeli pozdě, všechny odjeli a my zůstali u vodopádu sami. Tedy, my a opice. Ty, zvyklé na přítomnost turistů, neváhaly vlézt k nám do loďky a Jarmilám sežrat sušenky, co měly k svačině. Dětem to ale nevadilo, poprvé viděly opice takhle naživo a zblízka, byly úplně uhranuté.

Když se opice nasytily naším proviantem i naší pozornosti, a utekly, mohla jsem skočit do vody a plavat. Zůstali jsme u vodopádů úplně sami – jen naše loďka, moje rodina, pan kormidelník a já, naznak ležící na hladině, zaposlouchaná do štěbetání kaloňů korunách okolní pralesní vegetace, řevu vodopádů a místní hudby, linoucí se z rádia pana kormidelníka. Holky řídily loď a točily volantem jak pominuté, bez ohledu na to, že lodička se ani nepohnula, a já plavala jako divá a nasávala z toho krystalicky čistého pocitu štěstí energii minimálně na další rok. Tohle byl asi nejkrásnější okamžik na Mauriciu. Tenhle a pak jeden z jiného vodopádu, o tom napíšu příště.

Je to tak, jsem vodopádová. Jeskyně a vodopády, moje největší cestovní a cestovatelské lásky. Je v nich všechno – síla přírody, tajemství, divokost, energie. Miluju je a kvůli nim cestuji. A vodopády,  v nichž se dá plavat, to jsou ty nejlepší.

Jediná lepší věc je jen vodopád v jeskyni, kde můžete plavat, a to se mi poštěstilo jen na Filipínách a v Mexiku, to si hýčkám v pamětech svého cestovního života jako Modrý Mauricius, cennost nejdražší.

Doufám, že se mi něco takového jednoho dne ještě podaří zažít, i kdyby mě tam měli dovéz na kolečkovém křesle v devadesáti letech statní domorodí nosiči. Do té doby si snad ale ještě někdy zaplavu alespoň pod vodopádem uprostřed pralesa.

Na pevninu nás vzal kapitán oklikou, kolem druhé strany ostrova Aux Cerfs, abychom si užili jízdu ve vlnách a viděli ty super drahé hotely. Jarmily lítaly jak nudle v bandě, ale líbilo se jim to.

Ten den stál nakonec za to, skvělý vodopáde, díky!

Rubriky: Mauricius | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

Cesta do pralesa a výlet do civilizace

Publikováno 28.12.2019 | Autor: Luu

Národní park Black River Gorges zabírá 3,5% ostrova svou plochou 6500 hektarů a je to čistokrevný prales se vším všudy. Potoky, řeky, liány, mokřiny, palmy, divoká zvířata a hmyz. Můžete si ho projet autem (což jsme udělali částečně, když jsme jeli z Chamarelu na pár vyhlídek a Alexandra Falls) nebo ho projít pěšky po několika trasách.

Vyrazili jsme z turistického centra (v parku jsou dvě) Petrin nahoře na kopcích u Grand Bassin. Druhé centrum je naopak na spodním vstupu parku. Chtěli jsme projít /projet asi 12 km dlouhou trasu, ale jelikož ten den bylo 35 ve stínu, tak jsme zvládli jen polovinu.

Šli jsme vlastně celou dobu po hřebeni kopce a postupně se nám mezi stromy otevírala jedna krásná vyhlídka za druhou. Problém ale byl právě ten terén cesty, protože jak nad námi na vrcholcích nebyly žádné stromy, vůbec jsme nešli ve stínu. Bylo hrozné horko a holky to nedobře nesly. Pokusili jsme se je uspat v chariotu, ale nelíbilo se jim to, takže jsme jednu přestěhovali do manducy na moje záda a s druhou se vláčel Kuba v kočáru. Nakonec obě usnuly, ale nejvíc se jim líbilo, když jsme se vrátili zpět do informačního centra a nechali je brodit v potoce .  Pak jsme zase jeli ke kamarádům do bazénu, a to už byla spokojenost maximální.

Druhý výlet byl naopak do civilizace. Zase jsme jeli na jih do Black River Gores a Chamarelu, ale tentokrát jsme se napřed vydali podívat na čajové plantáže. Předpověď nám pravila, že ráno bude krásně, v poledne že se zatáhne a pak bude prudce pršet hodinu a půl. Takže jsem naplánovala, že ráno si dáme plantáž, po obědě se v dešti děti vyspí v autě a pak se pojedeme podívat do rhumérie.

A vyšlo to na jedničku. Bois Cheri je plantáž rozměrů malých, ale je hrozně slavná. Asi proto, že je skoro jediná na Mauriciu a navíc do ní jezdí všichni turisti. Po těch obřích čajových plantážích na Sri Lance jsem na to nebyla připravená, vlastně je Bois Cheri až legračně malá. Ale svůj turistický potenicál, jako všechno na ostrově, využívá dokonale.

Můžete si prohlédnout čajovou fabriku a nakoupit si předražené čaje (ty samé v supermarketu stojí polovinu), pak se můžete projít či projet kolem malebného jezírka obklopeného čajovými keříky, projet se na koni či v loďce, a nakonec se můžete najíst v kavárně/restauraci s výhledem. A je tam hrozně draho.

Mají tam taky ty tlusté srnky s krátkýma nohama, nechají se hladit a můžete je nakrmit.

V Bois Cheri vědí, proč jsou tak drazí. Mohou si to dovolit. Kdo má na to, aby přiletěl z Evropy, má na tamní oběd. Vítejte v turistické ekonomice. My jsme se spokojili se svačinovými palačinkami a pěti druhy čaje na ochutnání. Jakmile jsme dojedli, během několika minut se přivalily obrovské černé mraky a než jsme doběhli k autu, začalo pršet. Průtrž mračen se spustila do pěti minut. Jeli jsme šnečím tempem serpentinami od Bois Cheri přes Grand Bassin dolů do Chamarelu, aby se holky vyspaly, cestou jsme si užívali nádhery deštného pralesa v dešti, a když jsme za 45 minut dorazili do chamarelské palírny rumu, déšť už ustával.

Prohlídka byla, jak jinak, zase turistická, ale je zajímavá. Jak se pálí rum, jaké druhy, kdy a proč, to vám tam vysvětlí, dostanete ochutnat všeho možného a můžete si zase nakoupit. Holkám se tam líbilo, protože rhumérie má půdorys zakrytého ambitu obklopujícího krásný dvůr. A mohly vybíhat na déšť  a zase se schovávat a nakonec dostaly limonádu z cukrové třtiny.

Minimálně má rhumérie krásnou zahradu a nádherné okolí – je obklopena zelenými kopci parku Black River Gores. Atmosféru to opravdu má.

Já vím, že to může znít, že se mi tam nelíbilo…Je to tak, že to bylo pěkné, ale jinde jsem viděla lepší a autentičtější věci. Jenže s těmi malými dětmi si člověk moc nemůže vybírat, když chce, aby viděl aspoň něco. Takže, pokud cestujete s dětmi, určitě na Mauricius jeďte, budete spokojení.

Rubriky: Mauricius | Štítky: , , , , , , , , , | Napsat komentář

Botanická zahrada s nejdelším jménem a sopečný kráter ve městě

Publikováno 27.12.2019 | Autor: Luu

Náš první výlet na Mauriciu byl na sever do města Pamplemousses. To slovo znamená grepy nebo pomela, tak nevím, jestli bylo založeno na grepovníkové plantáži, ale leží kousek od hlavního města ostrova. V každém případě jsme cestou do Pamplemousses přes Port Louis od nás z Flic en Flacu museli. Port Louis  trpí všemi nešvary asijských tropických měst – smogem, ucpanými ulicemi, vedrem, zápachem, nefunční kanalizací a dopravními zácpami. Nazpátek už jsme ho objeli a bylo to lepší (doporučení pro následovníky). Tu úmornou cestu jsme absolvovali kvůli největšímu a nejkrásnějšímu parku na Mauriciu s nejpodivnějším jménem: Botanická zahrada Sira Seewoosagura Ramgoolama.To je jméno prvního předsedu vlády Mauricia a jmenuje se tam po něm skoro všechno. Tatíček Seewosagur Ramgoolam je oblíben dodnes. Ale když se budete ptát na cestu, stačí se zeptat na botanickou v Pamplemousses, všichni budou vědět.

Jarmily na začátku dost prudily, protože se ještě neaklimatizovaly na vedro a dusno, ale když jsme jim dali najíst, napít a zejména čokoládu, uklidnily se ony i Kuba (ten taky nesnáší vedro) a mohli jsme zahradu obhlídnout.

Zahrada prý může být dokonce i nejstarší na celé jižní polokouli a je plná zajímavostí jako jsou obří aleje palem, baobaby a manioky, starobylé altánky či jezírko porostlé každoročně kvetoucí viktoriií královskou, největším leknínem na světě.

Další jezírko hustě pokryly listy, květy a plody lotosu. V Číně jsem viděla, jak síťkou na motýly na dlouhé násadě propátrávají dno takových nádrží a hledají kulatá lotosová semínka (co vypadají z těch jakoby „sprch“), která pak oloupou a vaří se s nimi nebo se prodávají solená.

Pokud do téhle botanické pojedete, dejte si pozor na komáry, je jich tu opravdu velmi mnoho. Asi je jim ta stojatá voda v kombinaci s vlhkem a horkem příjemná.

V zahradě jsou staré stromy fíkovníky s mnoha vzdušnými kořeny propletenými tak, že se na nich dá pohodlně sedět s nohama ve vzduchu a houpat se na nich jako na houpačce. Taky je tam ohrada s jelenovitými sambary ostrovními – vypadají jako tlusté srnky s krátkýma nohama a na Mauriciu se dříve hojně vyskytovali. Dnes se chovají pro lov a jako domácí mazlíčci.

Také si dejte pozor na to, že v celé obří botanické se nedá koupit žádné jídlo ani pití – jen u jednoho vchodu je stánek s indickými plackami. Takže se zásobte dopředu, hlavně vody je potřeba opravdu hodně.

Cestou zpět na jih se můžete stavit v dalším přecpaném městě, v Curepipe, kde se nachází jedna zajímavost. Na okraji šedého, vlhce tropického a špinavého města se do výšky přes 600 metrů nad mořem prudce zvedá kopec, na jehož úpatí vyrostla rezidenční čtvrť, protože tam krásně profukuje a na jeho svazích není horko. Dokonce na něm kvůli jeho jedinečné poloze v centru ostrova postavili i meteorologickou observatoř (což je na ostrově zužovaném tropickými bouřemi a cyklóny životně důležitá věc). A ten kopec je ve skutečnosti kráterem již dávno vyhaslé sopky a je z něj dnes park. Jmenuje se Trou aux Cerfs (v překladu Jelení údolí). Můžete ho obejít kolem dokola. Průměr má 350 metrů a jeho vnitřní svahy jsou celé hustě zarostlé džunglí. Uprostřed jsou v hloubce 100 metrů dvě malá jezírka.

Trou aux Cerfs je místem pro aktivní  místní sportovce. Všichni na okružní pěšině kolem kráteru joggují, cvičí na veřejných posilovacích strojích, hází psům míčky a frisbee a celkově si užívají příjemného klimatu. Holkám se tohle místo líbilo, zastavili jsme se tam cestou z jihu, když jsme jeli z blankytně modré Blue bay.

Na Mauriciu je skvělé, jak je malinký. I s dětmi se dá najít spousta zajímavých míst, třeba jen na půl dne, nebo několik vedle sebe na relativně malé části ostrova. Ale tři týdny jsou maximum, na konci už jsme nevěděli, co už tam dělat, je prostě malinký 🙂

Rubriky: Mauricius | Štítky: , , , , , , , , | Napsat komentář

Dlouhý den na jihu Mauricia

Publikováno 31.10.2019 | Autor: Luu

Jednoho dne jsme si chtěli udělat výlet, ale autopůjčovna nějak zapomněla, že nám slíbili auto, takže nám nakonec půjčil pan majitel svoje osobní, obrovského zlatého sedana v kůži. Ale jen s jednou autosedačkou. Takže jsem měla druhou Jarmilu na klíně a plížili jsme se šnečí rychlostí vzůru serpentinami do parku Chamarel.

To je takové velmi turististické místo, které na fotkách z Mauricia najdete všude, jsou v každém průvodci a všichni tam byli a všichni to viděli. Ono je to totiž opravdu krásné. A když se rozhodnete strávit v Chamarelu víc než 30 minut, tak se to vyplatí. Musíte ingnorovat nájezdy autobusů s Japonskými turisty, protože ti vždycky naběhnou a za pět minut se po nich zem slehla a je klid. Nespěchejte, vychutnejte si atmosféru.

Pokud máte větší děti, nebo budete úplně bez potomstva, asi si užijete Chamarel víc, protože nabízí i zip line, visuté mosty přes strže, pěší ekoturistiku pralesem, a podobně. Tedy nic moc z toho, co bychom my s ani ne dvouletými dětmi s obřím kočárem mohli zvládnout (i když…ty zip liny….počkejte si). Ale myslím, že jsme z toho vyrazili maximum.

Napřed jsme vystoupali po schodech na vyhlídku k vodopádu Chamarel řítícímu se náhle z útesu do hlubin temné propadliny. Má sto metrů na výšku a i z té nejlepší vyhlídky z něj můžete vidět jen horní třetinu. Padá prý do krásného jezírka, kam se dá s předem objednaným průvodcem slanit a koupat se (no, někdy příště).  Pohled na chamarelský vodopád je jedním z trademarků Mauricia, opravdu proslavený.

Největsí atrakcí Chamarelu je ale Sedmibarevná země. Je to kus odkryté vulkanické horniny, na který narazili místní teprve relativně nedávno. Byl zarostlý pralesem a nikdo o něm nevěděl. Postupně jeho část odkryli a vyčistili a pod hlínou se ukázalo cosi jako zkamenělé sedmibarevné moře. Tyhle kamenné duny mají barvu červenou, žlutou, fialovou, zelenou i hnědou, jedna přechází do druhé, přelévají se a překrývají, míchají a vytvářejí barevné kompozice jako z jiného světa. Optickým klamem pak jsou moje fotky, stejně jako fotky všech, co Sedmibarevnou zemi fotili – ona je totiž mnohem menší, než se z fotek jeví. Kolem ní vedou dřevěné chodníčky, dá se tam najíst v kavárně (fakt je to hodně turistická oblast) a živoří tam několik obřích želv. Musíte tak dávat dost pozor, abyste neměli v záběru něčí hlavu, nohu, kus plotu nebo celý japonský zájezd.

V tuto chvíli většina návštěvníků z Chamarelu odjíždí, ale my se chtěli projít po pralese. Takže jsme to zkusili na jedné pěší trase, která měla být schůdná s kočárkem. Nebyla. Obrovský kopec porostlý palmami byl s kočárem (i terénním chariotem) naprosto nesjízdný. Alespoň nám při tom pokusu a drncání Jarmily usnuly, takže jsem je zaparkovala u nádherné restaurace/penzionu s výhledem na širé pláně Chamarelu porostlé divokým pralesem, táhnoucí se až k moři, a odpočívala, zatímco Kuboš musel sjet serpentiny skoro až k pobřeží na nejbližší pumpu, protože jsme si nevšimli, že nám nedali žádný benzín v půjčovně a chtěli jsme ještě něco vidět.

Na této fotce vidíte hřeben, po kterém jsme jeli s kočárem na jeho konec, ale ten útes na jeho konci už jsme s tankem prostě nedali:

Po marném pokusu o nakrmení Jarmil tuňákovým sendvičem jsme opustili Chamarel a jeli po vyhlídkovém okruhu po jižní pahorkatině. Samé výhledy a vyhlídky na vodopády. Některé z nich byly krásné, některé nestály za to, u jedné se Jarmily chtěly koupat v potoce, ale pak se bály vody, protože už byly unavené, takže po dvou hodinách jsme si řekli, že jedeme domů.Po cestě zpět domů jsme ale narazili na chrám Ganga Talao – Grand Bassin. To je druhé nejposvátnější místo na světě pro vyznavače Hinduismu, neboť v kráteru dávno zaniklé sopky prý kdysi vzniklo jezero temné hluboké jezero, když nad ním přelétal Šiva nesoucí řeku Gangu. Tak se mu krásný Mauricius zalíbil, že se naklonil, aby si ho lépe prohlédl, a Ganga mu vyšplouchla a ten šplíchanec naplnil sopečnou kalderu. Chrám leží ve výšce 1800 metrů nad mořem, z čehož je vidět, jak je Mauricius členitý – Ganga Talao leží jen několik kilometrů od pobřeží, a tak jsou serpentiny k němu vedoucí dost prudké.

Na cesty doporučuju Krtečka do tabletu, protože jinak bylo to cestování přeplněnými městečky po cestě hrozně únavné. Ale to byla jen taková odbočka.V každém případě  byl chrám Ganga Talao v onen podvečer velmi mírumilovný a poklidný, vylidněný. To se mělo změnit o dva týdny později, neboť poutníci z celého světa i ostrova se do Grand Bassin jednou ročně sjíždí na slavnost Maha Shevaratree. Ta trvá několik dní a poutníci během ní okupují přilehlá obrovská a rozlehlá parkoviště a kolem stojící vývařovny. Jeli jsme touto cestou později ještě několikrát a měli jsme možnost sledovat vrcholící přípravy na mohutný dav uctívačů Šivy, valící se směrem k chrámu – oprava silnice, vysekávání pralesa, příprava odpočinkových míst, navigace a plakáty…. V onen den však bylo v chrámu ticho, pusto a prázdno. A bylo by tam i velmi příjemně, kdyby nebylo děsivých mnohametrových soch střežících jednu stranu jezera. Nemám hinduistickou estetiku ráda, přijde mi hrozně kolotočářská a brutální, a tohle byl asi její vrcho.

Tak to byl cestovně asi nejnáročnější den na Mauriciu. Jarmily to ale krásně zvládly, jsou moc šikovné. Zatím to vypadá, že jim to vydrží. Důležité je mít s sebou lentilky, sušenky, krtečka a slíbit houpačky. Pak to funguje 🙂

 

Rubriky: Mauricius | Štítky: , , , , , , , , | Napsat komentář

Výlet – koloniální palác a vodopády

Publikováno 17.10.2019 | Autor: Luu

Budu teď postupně přidávat fotky a popisy různých výletů, které jsme s dětmi na Mauriciu podnikli. Není to vůbec přesný záznam toho, kdy jsme co viděli, prostě sepisuju věci tak, jak se mi zachce 🙂

První týden po našem příjezdu navštívil Mauricius velký cyklon jménem Gelena. Věděli jsme, že se formuje a míří na ostrov, už několik dní před odletem tam. Ale psala jsem si s mauricijským úřadem pro katastrofy, a prý máme přijet, že to bude dobrý. Tak jsme tedy poslechli a přijeli. Cyklóny útočí na Mauricius poměrně často, ale těch silných zase tolik není. Tenhle postupně sílil a rostl – sledovali jsme ho denně na různých aplikacích a předpovědích -, až se ustálil na cyklón 4. kategorie z pěti a  varování bylo na stupni 3: „Ostrov se nachází v oblasti zasažené cyklónou. Letiště je uzavřené, je zákaz vycházení a jízdy jakýmkoliv dopravním prostředkem. Rychlost větru dosahuje 120 – 160 km/hod.“

Už několik dní předtím pršelo, jednou i celý den. Pokusili jsme se o výlet na koloniální skvost Eureka už tehdy, ale slabý déšť zesílil na obrovský liják, takže jsme to otočili a jeli  s dětmi do zrcadlového bludiště. Cyklón pustošil zejména východní pobřeží Mauricia (my byli na západě) a hlavně se přehnal přes blízký ostrůvek Rogdrigues. Ale nic tak hrozného to nakonec nebylo, čekali jsme to rozhodně horší.  O měsíc později, po našem odletu, přišel cyklón ještě silnější, skoro pětka, a zase to vzal hlavně přez Rodriguez. Letošní rok je prý na cyklony rekordní.

Když se cyklón odvalil pryč a moře a obloha se vyčistily, znovu jsme si půjčili auto a vyjeli na sever. Maison Eureka je obrovský koloniální dům, k němuž kdysi patřily velké plantáže cukrové třtiny. Byl vystavěn Francouzi v roce 1830 a říká se mu také „dům sto devíti dveří“. Dřív byl uprostřed plantáží v horách sám, bylo to velké sídlo na planině nad řekou Moka. Dnes je součástí rezidenční čtvrti, ale částečně je pořád v divočině. V roce 1986 byl zrekonstruován a stalo se z něj muzeum s restaurací. Pojíst můžete na obou stranách domu na krásné stíněné verandě. My si dali lososové sendviče uvnitř ze strany dvora, kde je vysázena divoká tropická zahrada.

Interiér člověka překvapí. Tolik luxusu a nádhery by v dřevěném domě nečekal. Ale pak vám dojde, že Maison Eureka byl vlastně zámek. Místnímu podnebí a materiálům přizpůsobený a maximálně pohodlný.

Pod krásnými zahradami Eureky leží několik velkých vodopádů na řece Moce, burácejících tak, že jsou slyšet už od okraje stezky, po které k nim můžete dojít. Cesta vede pralesem, z pěstěné zahrady se během dvou minut ocitnete v autentických tropech. Normálně je to k prvnímu vodopádu procházka na čtvrt hodiny. Jenže my tam byli krátce po cyklónu a ještě to ráno prudce pršelo. Celý prales tak byl skrz nazkrz promočený, všude voda a bahno. Chvíli jsme Jarmily vedli za ruce, ale když začaly skučet, že jsou od bahna, každý jsme jednu vzali do náruče a klouzali se s nimi po stezkách plných tekoucího bahna stále níž. Když jsme se dopotáceli k vodopádu, viděli jsme, že je díky prudkým dešťům tak mohutný, že se v nich, oproti našemu očekávání, nedá plavat. Což jsme stejně nemohli ani zkusit, protože a) bylo u nich obrovské množství komárů a b) Jarmily se té hřmící masy vody hrozně bály a brečely a odmítaly se utišit. Takže jsme se jen chvíli podívali a zase se s nimi vyšplhali zpět k Eurece, kde jsme se museli celí umýt od bahna.

Nevadilo nám to, výlet to byl pěkný, až na to, že jsme se nevykoupali. To jsme si ale vynahradili u kamarádů Katky a Honzy, co byli na Mauriciu zrovna taky. Měli sami pro sebe velkou vilu s bazénem, tak jsme se jeli koupat k nim 🙂

Rubriky: Mauricius | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Moře všech odstínů modré

Publikováno 7.9.2019 | Autor: Luu

Proč se jezdí na Mauricius? Protože to je ta Evropa v tropech s neuvěřitelně teplým, čistým a barevným mořem plným korálových rybek.

Existují seznamy desítek nejlepších pláží kolem celého ostrova, existují soukromé pláže drahých hotelů, ze kterých sice do vody můžete, ale už se na nich nesmíte posadit, natož pak položit se na deku, existují stovky malých cestovních agentur, které vám uspořádají masáž na moři, šnorchlování, potápění, let balónem nad vodou, let vrtulníkem k „podmořskému vodopádu“, projížďky kolem pobřeží, vodní lyže, a vůbec.

A pak existují Jarmily, které moře nebaví. Voda je slaná, vlny jsou zákeřné a boří bábovky, na pláži je vedro, písek se lepí na upadlé jablko a leze do tělesných dutin, fouká tam vítr… Dvojče A po třech týdnech už dělalo scény, že nevyleze z kočáru, protože na pláž nechce ani šlápnout. Nedivím se. To má po rodičích. My se ani jeden ve vyvalování na pláži nevyžíváme a já mám dokonce alergii na slanou vodu, takže se v moři nekoupu, pokud není vedle sprcha se sladkou vodou. Ale kvůli nim jsme se snažili, přísahám! Nakoupili jsme bábovky, měli jsme slunečník a plážový stan i boty do vody. Ty jsou teda opravdu třeba, všude je obrovské množství mořských ježků. Ale nám i jim se líbilo víc vykoupat se 2x denně v bazénu, kde voda neštípe do očí, a pak jít na výlet.

I tak jsme ale z moře viděli dost, protože od toho tu moře pro mně je. Na koukání!

Já do něj vůbec nemusím lézt. Stačí mi u něj sedět a dívat se. A čuchat tu slanou vůni. Na všech mých cestách jsem si vždycky na chvíli někde lehla, dívala se na moře a usnula, ukolébána šuměním vln.

Přiznejme si, že usnout na pláži, zatímco vám dvacetiměsíční batole sype do uší písek, je takřka nemožné. Ale nebylo to potřeba. Zase bylo skvělé poslouchat kuduru, africkou moderní hudbu, co vyhrávala z každého auta zaparkovaného u pláže, okupovaného místní omladinou, uplácat si pár bábovek, osprchovat se, a jít domů. A samozřejmě udělat pár fotek, kterými se dá zvednout tlak všem kamarádům, co uprostřed února doma klepou kosu.

Ale i my jsme se potopili. Blue Bay (Modrá zátoka) na jihovýchodní straně ostrova nás zachránila, když u nás na západě pršelo. Hodina cesty za to stála, protože u nás ve Flic en Flacu sice také byla bariéra z korálového útesu, ta je kolem celého Mauricia), takže nikde nejsou vysoké vlny, ale Blue Bay má takový tvar, že voda se v ní ani nehne. Je tak teplá, že ani nevíte, že v ní stojíte, hladká jako zrcadlo, plná malých rybek a navíc naprosto, ale absolutně TYRKYSOVÁ. Žádná modrá. Ten, kdo zátoku pojmenovával, byl buďto barvoslepý, nebo trpěl absolutním nedostatkem fantazie.

Jeli jsme takovou dálku proto, že u Blue Bay se nabízí výlet lodí s průhledným dnem. Chtěli jsme totiž, aby i holky měly něco z podmořského života, když neumí šnorchlovat.

Holky se chvilku koukaly na pruhované rybky a korály, kterých je v zátoce opravdu velmi mnoho, ale pak je to začalo nudit, takže jsme je vysadili z lodi do kruhů a jeden z nás s nimi vždycky plaval, zatímco druhý se šnorchlem okukoval mořskou faunu.

Nebylo to tak úchvatné, jako obří žraloci na Filipínách, ale bylo to příjemné. A hodně turistické. Ale to je na Mauriciu všechno. Ona totiž na konci korálového atolu u Blue Bay leží na malém ostrůvku nějaká slavná restaurace, takže se tam žene každý turista.  My ne, my jsme se podívali na ryby, omyli sebe i Jarmily od soli, snědli nějaké místní pochutiny ze stánku, a jeli se podívat na kráter vyhaslé sopky blízko naší pláže. O tom ale jindy.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jak vidíte z následující fotky, i já jsem schopná se do moře potopit a vyfotit si nějakou tu rybku či buclaté nožky svých dětí, když je třeba. Ale jsem víc cestovní než válecí, co nadělám. Takže příštím postem začnu připomínat jednotlivé výlety, ať je vidět, že Mauricius není jenom modré moře a zlaté pláže.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

 

Rubriky: Mauricius | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Měsíc v tropech s batolaty

Publikováno 14.8.2019 | Autor: Luu

Takže, co nás to napadlo? Zbláznili jsme se? Zešíleli jsme?

Na tyto a podobné dotazy okolí jsem odpovídala jednoduše. Mauricius je taková malá Evropa uprostřed Indického oceánu. Sice tropická, ale jsou to tropy pro začátečníky. Nic tam nehrozí. Žádné nemoci, komáři šířící prapodivné nemoci, minimální kriminalita. Až na ty cyklóny teda. Ale o těch až později.

Jinak lze říct, že Mauricius, to je takové nové Chorvatsko. Lítají tam Češi v ohromných číslech, vozí si s sebou babičky a dědečky, aby se jim starali o potomky, bydlí v apartmánech a vaří si špagety s tuňákem k večeři. Takže pokud váháte, nebojte se a klidně se sbalte. Stejně jste asi jediní z okolí, kdo tam ještě nebyl, podle toho, jak to tam vypadalo. Akorát se tedy snažte necestovat v cyklonové sezóně, pokud vám vadí, že občas bude pršet.

Co zabalit? Všechno proti komárům, co máte doma. Někdy tam prý nejsou, ale my jich měli spoustu, takže jsme se mazali a stříkali tak často, že jsme pořád museli něco dokupovat, a nevycházelo to zrovna levně. Jinak na místě pořídíte cokoliv, co byste zapomněli, a to včetně warfarinové injekce (ta se zlomila Kubovi v batohu a potřeboval novou na zpáteční cestu), úvazu na zlomenou dětskou ručičku (dítě A nám spadlo z houpačky a na rentgenu nic nebylo, ale pro jistotu nám úvaz dali), francouzských sýrů a italské sušené šunky. Tamní obchody pro turisty jsou zásobovány lépe než naše velkoměstské.  Není se opravdu čeho bát. Mají tam dokonce i PLAŠIČ GEKONŮ!!!

S dětmi samozřejmě člověk pozná onu turistickou tvář ostrova, tu pro zahraniční turisty. Asfaltové silnice nejvyšší kvality vedoucí tropickým pralesem, špičkově vybavenou soukromou nemocnici, pláže, upravené turistické stezky a zábavní parky. Určitě jde zažít Mauricius i jinak – treky, bydlení u místních, divokou přírodu. Podmínky na to má. Ale na to je asi lepší letět na vedlejší Reunion. Malý a poklidný Mauricius prostě láká k trávení dovolené s dětmi.

Postupně sem napíšu, co jsme viděli a kde jsme byli. Ale můžu to shrnout tak, že jsme zaujali přístup 1:1, tedy jeden den relax na pláži a u bazénu a jeden den výlet. Tím se nám zkomplikoval pronájem auta. Lepší a levnější je samozřejmě půjčit si auto na několik dnů po sobě. Tím, jak jsme si ho půjčovali každý druhý den, jsme platili za jednotlivé dny víc. Ale zase rozhodně méně, než kdybychom ho měli celý měsíc v kuse. I tak byl ale problém s velikostí auta – normální turisti přece nepotřebují velké auto na velký kočár a dvě autosedačky stejné velikosti. S dvojčaty prostě jezdí jen maniaci :)))

Takže když už Kuba narazil na majitele autopůjčovny, který byl ochoten půjčit mu své soukromé velké auto, a sehnal dvě autosedačky  (zapomeňte na kvalitu a bezpečnost, jakékoliv sedačky jsou lepší než žádné, a jsou to jediné tropy, co jsem kdy navštívila, kde existenci dětských autosedaček zaznamenali, ač jen pro turisty), hned se skamarádili a půjčovali jsme si auto jen u něj. Autosedačky byly asi jediné v celém městě, protože ty samé dvě jsme předtím dostali v jiné autopůjčovně od někoho jiného.

Jak se tam líbilo dětem? Jak to snášely? Byly nadšené. Unesli jsme je od zimy, tmy, vlhka a nemocí dýchacích cest (prokletí předčasně narozených dětí) do světa zeleně, zvířátek a k bazénu. Mohly chodit nahaté a bosé, nikdo je nenabaloval do deseti vrstev. A dostaly zmrzlinu. Moře je teda vůbec nebralo, ani písek na pláži. Ale byly tam spokojené, celý měsíc zdravé a zdravotně jim to rozhodně prospělo. Nebyly nemocné ani po návratu a dalších pár měsíců poté.

My jsme ale měli bojovku s cestou tam. Dítě A týden před odletem dostalo strašlivé a nesrazitelné vysoké horečky, leželo jak hadrová panna a nechtělo jíst. A tři dny před odletem to chytlo i dítě B. Na rady, abych vzala nemocné děti do letadla a tahala je 24 hodin někde v luftě, jsme se vykašlali. Nejsme sadisti. Kubovi se podařilo sehnat jiné letenky o deset dní později a ubytování nám taky přesunuli bez problémů. Byli rádi, že jsme  z původních dvou a půl týdne nakonec vzali celý měsíc (to ty nové letenky). A my nakonec byli taky rádi. Stálo to za to.

 

Rubriky: Mauricius | Štítky: , , , , , , , | 2 komentáře

Útesy Moherské

Publikováno 26.5.2019 | Autor: Luu

K Vánocům dostal Kuba ode mě dárek – výlet na západ Irska, abychom se podívali na slavné Moherské útesy. Měli jsme v plánu hodně chodit, udělat delší trek po útesech. Odlet v pátek, návrat v neděli. No….bohužel ve středu večer jsem skončila na Bulovce na kapačce kvůli zlobící plotýnce, a jelikož jsem celý čtvrtek proležela, nebylo jisté, kolik toho budeme moci vůbec nachodit. Navíc, stejně jako letos v Miláně, nás pěkně vypeklo počasí. Celý týden bylo na místě krásně, a jakmile jsme měli přijet, došlo k prudkému poklesu teploty, zatažení oblohy, a dešti. V Miláně to byl extrém, osm stupňů a prakticky čtyři dny kontinuálního deště jsem tam ještě nezažila.

Vyjeli jsme tedy v pátek po obědě (díky ségro Dahno za hlídání Jarmil) a naše letadlo přistálo v Dublinu po šesté hodině. Rychle jsme si vyzvedli objednané auto a vyjeli přímo na západ přes celé Irsko. Zelené pastviny okolo dálnice se mi hrozně líbily, po cestě jsem počítala stáda pasoucích se krav a ovcí, a do toho lilo.

Ještě jsme se na rychlo zastavili v tisíc let staré hospodě. Sean’s Bar v Athlone je totiž zapsán v Guinessově knize rekordů jako nejdéle otevřený bar světa, neboť byl dle historických dokumentů založen v desátém století. Dala jsem si vodu, protože jsem nudná a abstinent. Já vim, ale nic se s tím nedá dělat. A protože neřídím vlevo, tak si nic pořádného nemohl dát ani Kuba, jenž naopak bravurně zvládá protisměrnou jízdu a neplete si stěrače s blinkrama. Má natrénováno z Malty a Mauricia totiž. I tak to pro něj bylo ale náročné, protože jsme dojeli za úplné tmy (ač se na severu setmělo až v půl jedenácté), a naše auto nedisponovalo, jak jsme zjistili, funkčními dálkáči.  Klikaté irské silnice z obou stran lemované břidlicovými zídkami jsme tak chvílemi zdolávali dost pomalu.

Západní Irsko se od zbytku země hodně liší. Na východě vypadá všechno hodně „anglicky“. Cihlové řadové domky ve městech, udržované zahrádky, všude stejné živé ploty. Osiřelý západ, jak kraj nazývá režisér, spisovatel a autor coolnes dramatu Martin McDonagh je jiný. Nehostinné kopce střídají malá kamenitá políčka, stísněné domky s masivními zdmi a malými okny jsou rozhozeny po krajině, a farmy střídají pastviny, sem tam nějaký ten osamocený hrad, a mezi tím krajina starodávných Keltů.

Ráno jsme vyrazili na trek. Ten měl podle mapky začít ve městě Liscanoru na útesech , ty jsme měli celé projít a sejít z nich na druhé straně, v Doolinu, kde jsme bydleli. Cca 12 km by to mělo být. Podle mapky, map.cz, googlemaps a podle pana domácího. Ve skutečnosti nás autobus vyhodil hodně daleko od útesů, takže jsme k nim skoro osm kilometrů jen šli cestami mezi políčky dělenými břidlicovými ploty, pasoucím se dobytkem, letními domy s poetickými jmény a oku lahodící estetikou, abychom došli k  útesům někdy po poledni.

Osm kilometrů dlouhé Mohérské útesy se svou úctyhodnou výškou přes 200 metrů patří k nejvyšším v Evropě. Z ničehož nic se krajina kolem Liscanoru začíná prudce zvedat, aby ukousnutá v podobě zubatého pobřeží padala do šedých vln Atlantiku.

Celé pobřeží je tvořeno směsí břidlice a pískovce, na okrajích útesů pak i s vápencem. Což znamená, že se díky břidlici povrch štípe na velké pláty a plotny, jenž tak vytváří krásné přírodní pozorovatelny a vyhlídky. Břidlice se všude v okolí těží a jsou z ní střechy, domy, zdi na pastvinách i chodníky.

Obloha měla onen den skoro stejně olověnou barvu jako oceán, takže se mi břidlicové srázy na jejich pozadí na fotkách ztrácí, ale představu si udělat můžete.

Na jižní straně útesů jsme byli skoro sami. Nikde žádný plot, jen vyšlapaná cestička dva metry od okraje zející hlubiny.  Krásně si to můžeme demonstrovat na dvou fotkách níže. Na první jsem já, svou hrůzou z výšek v podstatě paralyzovaná, na okraji velké břidlicovo pískovcové desky tvořící kus útesu. Na další pak miniaturní Kuba na tom samém místě, focený z protilehlého útesu přes mořskou hladinu, bohorovně stojící, zatímco já za hledáčkem foťáku umírám hrůzou za něj.

Postupně začali přibývat turisté, a po cca čtyřech kilometrech, u návštěvnického centra zahloubeného v kopcích uprostřed útesů, nastaly davy lidí, většinou naprosto nevhodně oblečených a obutých, co si jen vyskočili z autobusu zapózovat nad propastí a zase běželi zpátky. Na moje trekové odění a hůlky hleděli dost podivně, ale je mi to jedno, já byla v teple a nebolela mě záda.

U návštěvního centra jsme se rozhodli dál nepokračovat, protože už jsme ušli celkem dost, a chtěli jsme ještě něco vidět. Chytili jsme po nějaké chvíli autobus zpět do Doolinu, kde jsme parkovali, a rovnou vyjeli do cca 20 kilometrů vzdálené jeskyně Aillwee.  Blízko útesů se nachází zvláštní kraj plný šedých kopců, protkaný jeskyněmi – chráněná oblast Burren.

Jeskyně Aillwee (ve staré irštině to znamenalo Žlutý kopec) byla objevena teprve ve třicátých letech 20. století a otevřena o čtyřicet let později. Její objevitel, místní pastýř, si nechal svoje tajemství pro sebe, protože nevěřil, že by ta díra mohla být zajímavá. Teprve když na počátku sedmdesátých let v baru narazil na speleology, jeskyni jim ukázal.Oproti jiným jeskyním je Aillwee chudá na výzdobu, ale zase v ní byly nalezeny kosti medvědů starých pět tisíc let. A taky tam mají krásný podzemní vodopád. Omluvte, prosím, kvalitu fotografií, ale fotila jsem z ruky při naprosto mizerném osvětlení.Taky to byla první jeskyně, co jsem kdy viděla, ve které mají bar, curkárnu a obchod s upomínkovými předměty. Byli jsme po celém dni a předchozím cestování dost unavení, takže jsme si dali v jeskynní cukrárně čaj a dort. Mělo to fajn atmosféru, i když byla celkem zima.

Večer jsme si byli dát jídlo v pravé irské hospodě s pravou irskou hudbou (já vím, turisti) a taky jsem si koupila, zmítána náhlou zamilovaností, růžově pudrové kostkované paleto z irské vlny. Netuším, co s ním budu dělat, ale je nádherné. Potom ještě následovalo mé památné řízení po silnici vlevo, celkem asi 300 metrů, a to, prosím, včetně vycouvání od hospody. Už 10 let řídím jen automat, takže manuál a vlevo byla dost neřešitelná výzva. Nakonec mi řadil Kuba a já jela a doufala, že neodřu bok o kamennou zídku vedle silnice, protože mi přišlo, že jedu moc málo u strany.

No, a pak jsme usnuli zcela zmožení, abychom se probudili do nádherně azurového jitra dne našeho odjezdu. K vzteku, ale co člověk nadělá?

Rubriky: Irsko | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Konečně jsem spatřila Alhambru

Publikováno 23.3.2019 | Autor: Luu

Dnešní post píšu s odstupem pěti měsíců, což není zase u mého blogu nic tak výjimečného. Běžně zpracovávám cesty po návratu z jiných, přebírám fotky a hledám čas pro psaní. U Alhambry je to ale jinak. Dlouho mi prostě trvalo, než jsem dokázala tu krásu zpracovat v sobě, abych s ní mohla sem, ven, mezi lidi.

„Červená pevnost“ uprostřed bílého města Granady, ležící na úpatí pohoří Sierra Nevada, klenot maurského stavitelství na našem kontinentu, místo, které jsem vždycky toužila vidět. Ovšem, když jsem se s Vlaďkou vydala do Málagy, nevěděla jsem, jestli se jí bude chtít tak moc cestovat, takže jsem se na Granadu tak nějak vnitřně vybodla a smířila se s tím, že ji uvidím jindy. Ovšem po cestě v autobusu z letiště do hotelu jsme se bavily, co budeme dělat, a zjistila jsem, že Vlaďka je chce Alhambru taky vidět. Tak jsem ještě v buse z mobilu koupila poslední dva volné lístky na pondělní prohlídku s průvodcem a druhý den jsme – taky přes mobil – koupily jízdenky do Granady a zpátky (neděste se, na lístcích je uvedena vždy CÍLOVÁ destinace, v tomto případě Barcelona, nikoliv Granda, jak jsem zjistila dotazem na helpline, poté, co jsme se vyděsily my).

Ráno jsme vstávaly za tmy, už předem sbalené kufry jsme nechaly na hotelu, a v půl šesté ráno jsme došly na málagský autobusák. Cesta trvala cca dvě hodiny a já ji prospala na volném dvousedadle.

Z granadského autobusáku jsme se dostaly tramvají do centra, prohlídly si katedrálu a pěšky jsme se škrábaly vzhůru na plošinu, kde paláce stojí. Píšu paláce, množné číslo, protože to, co my známe pod pojmem Alhambra je ve skutečnosti soubor mnoha budov obehnaný tlustými hradbami s 13 strážními věžemi. Část je přístupná veřejnosti právě pouze s průvodcem, takže dražší lístek se rozhodně vyplatí. Celý palác Alhambra a zahrady Generalife byly postaveny Maury spolu s dolní městskou bílou čtvrtí Albayzin. Celý komplex paláců zabírá přes neuvěřitelných 142 tisíc čtverečních metrů a prohlídka může trvat klidně celý den.

Nemohly jsme najít správný vstup do Alhambry, takže jsme se bály, že nestíháme našeho průvodce, ale naštěstí se vycházelo o něco později a vše jsme zvládly. Vjemů bylo za ty tři hodiny prohlídky tolik, že jsem zůstala nějak přehlcená. Nejsem tak schopna zreprodukovat tu jména konkrétních budov a přiřadit je ke konkrétním fotografiím. Stejně tak se mi nepodařilo bez širokoúhlého objektivu (měla jsem jen mobil), zachytit majestátnost Alhambry a Generalife.

Proto se vám všem čtenářům omlouvám za roztříštěnost tohoto příspěvku, a zároveň předem inzeruji, že fotek bude hodně, ale hlavně detailních záběrů na výzdobu paláců. Málem totiž nepřežila. Po reconquistě se Alhambry chopili křesťanští vládci a omítkami pokryly nádhernou dlažbu, strhali věže, zničili zahrady a vůbec se k palácům chovali macešsky. Zkázu Červené pevnosti (význam jména v arabštině) chtěl dovršit Napoleon, jenž měl v plánu podminovat celou Alhrambru a srovnat ji se zemí. Dočetla jsem se, že jeden z vojáků nesouhlasil s jeho plánem a výbušniny zneškodnil, čímž nám všem dovolil, abychom se dnes mohli podivovat na krásou paláců z jakoby jiného světa.

Voda byla v maurském stavitelství důležitý očistný a meditační prvek, a tak v každém paláci a na většině nádvoří nechybí ozdobné fontány a jezírka. Vodotrysky byly přidány až později v rámci rekonstrukce, původně byly hladiny zrcadlově klidné a odrážely spletité vzory na fasádách.

Modrá a zelená, barvy vody a barvy islámu, také vévodily původní vnitřní výzdobě ze třináctého a čtrnáctého století. Tam, kde se zachovala a její zbytky se podařilo zrekonstruovat, jsou detaily naprosto ohromující. V obřích plochách pokrývají zdi, stropy, sloupy i podlahy geometrické mozaiky i sádrové vlysy sestávající z maličkých částí.

Výzdobou oněch prostor museli její autoři strávit roky. Kdo čte blog déle, zná mě. Tyhle detaily já miluju. Onu geometrickou pravidelnost, dokonalost každého detailu, živé ale zároveň poklidné barvy, kombinace otevřených interiérů s výhledy do nádherných zahrad…Jak říkám, přehlcení vjemy.

Kontrastem této jemnosti a delikátnosti, okázalého luxusu a manifestaci neuvěřitelného bohatství, jsou pak masivní a hrubé hradby s obrovskou masou strážních věží, jenž obtáčí celou Alhambru.

Legrační je, že Španělé vyslovují jméno komplexu jako Alambra s neznělým R. Zatímco naše české čtení přímo odpovídá výslovnosti Maurů – v arabštině Al Hambra (vyslovováno s výrazným H a ostrým R).

I když máte s sebou průvodce (vykládá vám přímo do sluchátek), v každé místnosti je několik kustodů, dohlížejících na neurvalé turisty. Jelikož je Alhambra jednou z nejdůležitějších památek UNESCO, je v sezóně naprosto přeplněná návštěvníky. Takže jsme měly také obzvláštní štěstí, že se nám podařilo na poslední chvíli sehnat lístek. Nicméně masy turistů nejsou vždy pořádkumilovné a památku v minulosti postihly kruté projevy vandalismu. Uvádíte proto při nákupu i svoje jméno, příjmení a číslo pasu nebo občanky. A ti kustodi vás pak sledují ostřížími zraky a třeba vám zakazují si sednout na podlahu. Nevím proč, když stát se na ní může, ale dobrá…

Od východu Branou spravedlnosti zpět do města jsme rychle seběhly,  chytily tramvaj a dojely na autobusák a začalo nám, zcela neplánovaně, velké dobrodružství.

Autobus totiž sice vyjel, ale každých pět metrů se zastavoval, jeho motor ječel jako týraný osel, autobus poskakoval a chvěl se. Řidič však tvrdošíjně pokračoval v jízdě, a to i přes skutečnost, že mu na kruhovém objezdu motor chcípl čtyřikrát. Lidé v autobuse se nejdříve dotazovali, co se děje, řidič však odmítl odpovídat a sveřepě znovu nastartoval a hnal umírající vůz směrem na nájezd dálnice. Při představě, že uvázneme ve vedru bez motoru kdesi v polovině pohoří Sierra Nevada, zatímco naše večerní letadlo z Málagy odlétá bez nás, jsem se přidala k pokřiku nyní již skandujících spolucestujících. Jakási matrona začala vykřikovat, že ona a její dvě děti nezemřou v tomto autobuse, a  když se řidič odmítl vrátit, nelenila a zavolala na centrálu jeho přepravní firmy. Ta po dalších deseti minutách nařídila řidiči vrátit se zpět na nádraží. I přeskákali jsme čtvrt města zpět, abychom se chvíli dohadovali s dispečerem provozu (asi nezapomenu rozhořčený dialog mezi dispečerem a řidičem našeho autobusu, poté, co onen nebohý dopravní prostředek definitivně zesnul tři metry od nástupního ostrůvku:  Co je? Vždyť tomu nic neni? – Nevim, nechtěli jet dál, že prej to neni bezpečný. – Co kecaji, vždyť to jede? – Nevim, oni prostě vystoupili…) a za 10 minut nastoupili do nového autobusu, jenž nás zdárně odvezl do Málagy.

Tam už jsme si jen vyzvedly kufry, po chvíli zmatků našly autobusovou zastávku letišťového busu a včas a řádně se dostavily k odletu domů do Prahy.

Krásné to bylo, díky, Vlaďko, já se těším na další cestu!

Rubriky: pevninské, Španělsko | Štítky: , , , , , | Napsat komentář