Podvečer, ač již celkem zmožené celodenním procházením Barcelony, vydaly jsme se na další procházku. Po La Rambla jsme chtěly dojít k moři a odtud lanovkou vyjet na vrcholek kopce Montjuïc, kde jsme měly zamluvené lístky na večer s flamencem.

Ra Lambla je ale dlouhá. Když jsme viděly, kolik bychom musely ujít, radši jsme sedly na metro a na pláž dojely. Je to skutečně tak – Barcelona má městskou pláž, na niž se dá dojet metrem z centra asi za pět minut. To se tak někdo má! Já bydlet v Barceloně, tak jsem tam každou chvíli, protože se na moře hrozně ráda dívám…

Jak je vidět, v dubnu bylo už dost teplo na to, aby se v pátek odpoledne celá Barcelona mohla přestěhovat na písek a prohřívat si zimou ztuhlé kosti.

Jen jsme se tak porozhlédly, jak to na pláži vypadá a dohodly jsme se, že si tam zajdeme jiný den a trochu pobudeme. Protože jsme pospíchaly na flamenco, chtěly jsme vyjet lanovkou na Montjuïc, jeden z mnoha kopců Barcelony, ale když jsme si vystály frontu, v pokladně na lístky nám sdělili, že lanovka už dnes nepojede, protože fouká silný vítr.

Nezbylo nám, než se na Montjuïc dopravit metrem a pěšky.

I když….co pěšky? Od metra je sice nutné pár schodů si vyšlápnout, ale většinu cesty do kopce vedou od obřího náměstí Plaça d’Espanya na jeho vrcholek odkryté veřejné eskalátory, aby se lidi zase tak moc nezadýchali, a až vylezou nahoru. To asi aby vypadali reprezentativně a nebyli rudí ve tvářích, když se budou pohybovat mezi těmi palácovými nádherami nahoře na hoře.

Vrcholek dvě stě metrů vysokého kopce (a pozor, začíná se od nuly, hladiny moře), byl opevněn už ve starověku. Postupně se přestavoval, upravoval a velebil, až na něm zůstal stát Montjuïcký zámek ze 17. a 18. století. Budova, kterou vidíte výše, se jmenuje Palau Nacional a byl postaven jako sídlo Mezinárodní výstavy ve třicátých letech. Dnes v něm sídlí Muzeum katalánského umění.

Za muzeem se pak nachází Poble Espanyol, architektonické muzeum. Jedná se v podstatě o skanzen s ukázkami 117 budov z celého Španělska (s výjimkou Kanárských ostrovů) v původním měřítku. Poble Espanyol bylo vybudováno také pro Mezinárodní výstavu a dnes slouží k odpočinku a poznání, vzdáleno od ruchu velkoměsta, přestože se nachází jen pár kroků od obrovských fontán před Palau Nacional.

Protože nám zbyla ještě chvíle času, procházely jsme se mezi domky a domy, užívaly si stínu pomerančovníků a naladily jsme se na slavnostní večer.

Jak můžete vidět níže, nezanedbala jsem přípravu a na flamenco se vydala s rudou kytkou ve vlasech. A bylo to dobře, protože večer v Tablao de Carmen byl nezapomenutelný.

Přímo uprostřed Poble Espanyol se nachází místo, kde žije tradiční flamenco. Celý večer  před vašimi užaslými zraky budou defilovat hudebníci, zpěváci a tanečníci (v tomto pořadí jsou totiz pro flamenco důležití jeho interpreti – nejvíc vážený je kytarista, pak zpěvák a nakonec tanečník, ač by si většina lidí myslela opak).

Žasnete nad ladností jejich pohybů, překvapí vás dravost jejich energie, rozpláče vás dojemná melodie i cit v jejich tvářích…. a do toho všeho vám bude obsluha servírovat tapas a sangrii.

Nemůžu, než doporučit, protože to byl pro mne opravdu hluboký zážitek, i když neváhám přiznat, že pravděpodobně mířený na turisty, zatímco dnešní moderní flamenco se odehrává jinde. Lístky si určitě kupte dopředu přes internet, protože Tablao de Carmen bývá úplně vyprodané.

Po skončení koncertu jsme se vydali zpět k Palau Nacional, kde jsme shlédly posledních pár minut vystoupení zpívajících osvětlených fontán a pak jsme sjely schody zpátky do reálného světa Barcelony, která se ovšem devátou hodinou večerní teprve začínala probouzet.

Ta podivná budova, kterou vidíte níže, je slavná Torre Agbar, skleněná vež dokončená v roce 2004. Celá v noci nádherně svítí a my jsme se k ní ještě před půlnocí vydaly metrem, abychom si jí obhlédly. Zrovna svítila v červeno – fialových barvách.

Víc už jsme za ten jeden den opravdu stihnout nemohly, uznejte sami!