To je naprosto zásadní otázka, kterou jsme si s Dahnou pokládaly během návštěvy Amsterdamu přibližně dvakrát do hodiny. Co že by mělo spadnout? No přeci hrázděné domky lemující systém grachtů, odvodňovacích kanálů. Grachtů je prý až 160 a právě kvůli jejich spletitosti jsme  první den zabloudily. Jakmile ale  složitý systém grachtů pochopíte  a začnete se procházet po jejich březích, zaujme vás něco jiného –  podivná geometrie grachtových domů.

Nevím, jestli šílené úhly oken, stěn a dveří vznikly postupným sesedáním podloží, opilými stavebníky nebo čím, ale vím jedno, rozhodně bych nechtěla být v Amsterdamu výrobcem okenních skel.

Domy se totiž kroutí, natěsnané vedle sebe, a sklon okenních a dveřních rámů každého z nich je diametrálně odlišný od domu vedle stojícího. Okna mají tvar nepravidelných kosodélníků. Dveře jsou nakřivo. Domy se klátí jako opilé. Níže například vidíme vstup do Národního muzea, do kterého se vchází přímo z hlavní ulice Rokin:

A tohle jsou další typické příklady „hroutící se“ architektury. Zajímalo by mne, jestli jsou domy zvlněné jen takto zvenčí, nebo jestli se i podlahy a stěny uvnitř klátí rozličnými směry…

Některé domy mají zase fasády postaveny tak, že jsou vrchní patra o pár centimetrů předsazena nad dolní a dům pak vypadá trošku jako obrácená pyramida. Těmto domům se říká tančící domy a jejich  fasády jsou šikmé schválně, kvůli nakládání zboží a ochrany barvy dřeva před deštěm.

Nepřipadá mi ale, že ta šikmá okna a  dveře jak ze snů šíleného kubisty byly původním záměrem stavitelů. Taky se obávám, že kdyby se takový dům vyskytl u nás, okamžitě by jej nechali statici zbourat. To by se pak ale kolem grachtů musela zbořit tak třetina domů, a to asi nikdo nechce, proto se v nich vesele bydlí a žije dál.

Vlastníci některých domů šli ještě dále a do fasády vysekali okna i dveře tam, kde s nimi kdysi nikdo nepočítal:

Některé grachtové domky jsou však zajímavé i jinak – svými rozměry. Půda kolem grachtů byla velmi drahá a stavitelé hnali domky do několika podlaží a bojovali o centimetry plochy. Úzké domky se vměstnávaly do mezer mezi domy již stojící ve snaze získat dům u grachtu za každou cenu. Výsledkem jsou pak domy jako Singeel č. 7, který je široký jen jeden metr, nebo dům Oude Hoogstraat 22, se šířkou 2,02 metrů.

Při pohledu na ten maličký červený třípatrový domeček přemýšlím, jak se v takovém holubníku asi žilo. Jestli uvnitř nemají žebříky, tak nevím, co se do vrchních pater kromě schodů ještě mohlo vejít.

Tak co, šli byste bydlet do šišatého grachtového domku, nebo byste radši zvolili stejně drahé ubytování (myslím opravdu kupní cenu, ne nájem) v některém z tisíců amsterdamských hausbótů?