Druhý den ráno našeho pobytu v Barceloně jsme se probudily do nádherného dne a rozhodly se jet na výlet z města ven.

Nasedly jsme na vlak a jely asi 40 kilometrů do vnitrozemí, kde se z okolní zvlněné krajiny najednou zvedají obrovská pískovcová skaliska masivu Montserrat (což prý opravdu znamená Zubatá skála).  Tam se ve výšce 1236 metrů nad mořem nachází slavný benediktinský klášter z jedenáctého století.

Drobná žlutá lanovka překoná za pět minut převýšení 500 metrů a vzdálenost 1,5 kilometru (což není nic pro slabé povahy, ale já si prostě nenechám říct!), a vyveze vás do sedla mezi skalami, kde se vypíná k nebi klášterní věž.

Z klášterních balkonů je krásný výhled na okolní scenerie a můžete si krajinu vychutnat z mnoha různých míst, včetně procházky po okruhu kolem kláštera.

Montesrrat je významným poutním místem, protože ukrývá sochu patronky celého Katalánska, Černou madonu. Dnes je proto pro pohodlí poutníků ve spodní části klášterního komplexu velká jídelna, obchod se suvenýry a parkoviště. Obědy vaří dobré, můžeme doporučit :).

V malých svatyních kolem hlavní chrámové lodi hoří tisíce barevných svíček, které tu zapálili zbožní poutníci. V takovém množství vydávají žár, který rozvlní vzduch v temnotě kapličky a vypadá to, že svíčky šeptají.

Jelikož jsme si užily rozhledů do krajiny i duchovna, po obědě jsme se rozhodly vydat se opačným směrem, na pobřeží.

Dojely jsme tedy vlakem zpět do Barcelony a po chvíli čekání nasedly na jiný příměstský vlak, který nás zavezl do 35 kilometrů vzdáleného městečka Sitges. To je takový vyšlechtěný kout barcelonské riviery, plný drahých secesních hotelů, luxusních obchodů a letní sídlo mnoha gay barcelonských párů.

Člověk by se mohl celé hodiny procházet od domu k domu a vzdychat nadšením nad ozdobnými ručně malovanými kachličkami  či nádhernými fasádami domů lemujících rozpálené ulice.

My jsme to ale vyřešily jinak a po krátké procházce jsme došly na pobřeží, kde zrovna ve velkých plátěných stanech probíhal trh s lokálními potravinami. Nakoupily jsme si chleba a španělské salámy, ulehly na molo a vyhřívaly se na slunci. Zatímco pod námi šplouchaly vlny, po promenádě si vykračovaly dvojice vyšňořených pánů s malými psíky na růžových vodítcích a kolem si hrály děti s bublifuky, my v leže pojídaly chleba z pytlíku a přikusovaly salám a bylo nám blaze.

A když už nám byla s přicházejícím večerem zima, zvedly jsme se a ještě jsme se trochu couraly po okolí.

Večer jsme vlakem dojely zpět do Barcelony a po cestě poznaly tři Argentince, co nám slíbili, že nás druhý den vezmou na salsu.  Není nad to, jít někam s místními. Protože když jsme šly tenhle druhý den na salsu večer samy, dorazily jsme v půl dvanácté do podniku, kde nebyla ani noha, a lidi se začínali trousit teprve v půl druhé, když už jsme se únavou ani neudržely na nohou. Holt, jižani, ti prostě žijí v jiném čase než my, bledí Středoevropané….