Probudit se ráno v Národním parku Skaftafell, to je zážitek. Celou noc byla opravdu, ale opravdu zima. Vítr foukal a ve křoví vedle stanu pořvával jakýsi podivný hýkavý pták. Nicméně, jakmile člověk otevře stan, pozná, že to nepohodlí stálo za to.

Největší evropský ledovec Vatnajökull, který zabírá desetinu rozlohy Islandu, je zatraceně blízko a v raním šikmém slunku vypadá, že se tak nějak růžově vznáší nad okolními horami. Když už jsme u okolních hor – tady je opravdu vidět, jak Island geologicky mladým ostrovem. Skalní masivy jsou příkré, špičaté, ostré a dosud neobroušené miliardami let.

Rozhodli jsme se pro cca šestnáctikilový trek s větším převýšením, kdy jsme chtěli dolézt nad jedním z ledovcových údolí na vrchol nejbližší hory a po její druhé straně sejít nad jiným ledovcových údolí dolů zpátky do tábora. Poslušni varování v průvodci jsme se nabalili mnoha vrstvami, vybavili se hůlkami a šlo se.  Islandské počasí si s námi ale opět neváhalo pohrát. Když jsme vyráželi do kopce směrem k nejznámější scenérii Skaftafellu, vodopádu Svartiffos, bylo vedro. Opravdové vedro, žádných běžných islandských deset stupňů. Muselo být alespoň šestnáct(!). Postupně jsme tedy odkládali vrstvu za vrstvou a blížili se podél vodního toku, který padal z několika menších kaskád směrem ke Svartiffosu.

Černý vodopád (překlad jména) je pojmenován po barvě neskutečného, ztuhlými lávovými čedičovými proudy vytvořeného amfiteátru, do nějž se vodopád řítí. Kombinace černého kamene, modravě bílé zpěněné vody a jedovatě zeleného mechu v okolí je až kýčovitě nemožná. Jak něco takového mohlo jen tak vzniknout?

Jak je vidět, na Islandu je možné pravdu leccos. Jak lávové proudy tryskaly ze země, ve vzduchu se ohýbaly, a tím dávají dnes vodopádu nádherně vyniknout. Svartifoss je pro Island takovou ikonou, že hlavní katedrála v Reykjavíku a její menší bratr  kostel v Akureyri byly inspirovány právě čedičovými mnohostěny Černého vodopádu.

Když jsme se vynadívali, vydali jsme se dál k vrcholu Kristínartindar, když tu nás v půli kopce na vyhlídce zvané Sjónarnípa zastavil provaz přes pěšinu s cedulí sdělující, že cesta nahoru je uzavřená kvůli sněhu a špatnému počasí. To se nám na Islandu stalo poprvé, ale ne naposledy. Léto holt letos přišlo pozdě a bylo studené, takže v tuto roční dobu běžně otevřené trasy byly stále na mnoha místech nepřístupné. Nicméně i tak byl z vyhlídky krásný rozhled do širého kraje, s nekonečnou bledě zářící stěnou Vatnajökulu po jedné straně, přes tenkou linku moře na obzoru, lávovou pustinu a ledovec na druhé straně údolí. Na straně nad Vatnajökullem se už ale začínala zvedat hradba šedých mraků, takže jsem si říkala, že je dobře, že nelezeme až na Kristínartindar, protože v mlze či dešti bych si tento výstup opravdu radši odpustila…

Otočili jsme se tedy východním směrem a místo toho, abychom lezli na vrchol  hory, pustili jsme se hlubokého  a širokého údolí, které mezi jednotlivými ledovcovými splazy, opouštějícími hlavní Vatnajökull, vytvořila obrovská krajinu přetvářející síla ledu, vody, větru a kamení.

Sestupovali jsme z úbočí Kristínartindar nádherným březovým lesem rostoucím na jeho svazích v nižší výšce. Na tomto místě mi, prosím, dovolte malou odbočku stran islandských lesů. Je to totiž tak. Na ostrově nejsou skoro žádné stromy, protože původní břízy kdysi Vikingové vytěžili a použili na stavbu lodí. Půda pak mnohem rychleji podléhala erozi způsobené prudkými a stálými větry, a žádným stromům se na ní nedařilo. Za posledních dvacet let ale různé ekologické organizace bojují za znovuzalesnění Islandu a vysazují spoustu mrňavých zakrslých odolných stromků, které sahají do výše maximálně dvou metrů. Těmito lesy se pak Islanďané nadšeně procházejí a bez ohledu na to, že jim hlavy vyčuhují z korun stromů, v nábožném vytržení sledují, jak roste listí.

Březový porost ve Skaftafellu je původní a je to velká vzácnost. Na jaře a v létě tu rozkvétá spousta barevných květin, potůčky zurčí na každém kroku a čmeláci pracují ostošest, aby za ty dva měsíce tepla všechno stihli. My jsme si naopak udělali pauzu a pod přicházejícími deštovými mraky jsme posvačili slavného islandského lososa, a to nedaleko vodopádu, který jsem pojmenovala Luukubafoss. Jelikož měl na výšku asi metr a půl, nedělám si starost, že by se někdo jiný obtěžoval pokusem o jeho pojmenování, takže si na tomto jméně trvám.

Po hodině jsme slezli až na dno údolí a po jeho pravém okraji jsme se vydali do vnitrozemí, k ledovci Morsárjökull. To už začínalo drobně poprchávat a foukal silný vítr. Postupně jsme tedy zase nabalili všechny vstvy na sebe a blahořečili si, že se zrovna nenacházíme nahoře na Kristínartindaru. Cesta přes valounky, které po sobě nechává jak postupující ledovec, tak řeka z něj vyvěrající, byla celkem náročná. Dalších osm kilometrů cesty jsme si krátili hrou „Vidím!“ zaměřenou na vodopády, kterých z okolních hor padalo nepočítaně.

Nakonec jsme se dostali až k čelu Morsárjökullu, který se malebně vypínal nad ledovcovou lagunou s plujícími krami.

Tady Kuba uvařil jelení guláš (i když se vzhledem k pachuti domnívám, že víc než jelena obsahoval starou kozu), chvíli jsme se dívali na ledovec a pak se vrátili stejnou cestou zpět. Po visutém mostě jsme přešli řeku Mórsá, která mě zaujala tím, jak se najednou objevila. Z laguny totiž vyvěrají drobné potůčky, a ty,  stejně jako voda z vodopádů po stranách údolí, zamíří mezi kameny lávového pole. A najednou zmizí v zemi. Chvíli jdete podél potoka a najednou potok není. Vsákne se do země. A o kus dál je z této vody velká řeka, která bývala před deseti lety ještě větší, než v důsledku zemětřesení změnila tok. Proto je most, co přez ní vede, lehce naddimenzovaný.

Cesta zpět do tábora byla celkem fádní, kilometry a kilometry šedivé kamenité pláže a písku, ozvláštněné z jedné strany pohledem na ledovec v dálce a z druhé na březový les. Tu a tam ležely kamínky jiných barev – růžové, fialové, do zelena, žluté. A díky tomu, že jsem se po cestě nudila, přišla jsem na Teorii puklého kamene.

Je to totiž zvláštní – všude na Islandu lze uprostřed všech těch kamenů najít některé, které jsou zajímavě puklé. A nejen jednou, ale třeba na několikrát, takže vypadají jako naplátkované. A buďto ty kousky drží ještě pohromadě a těsně u sebe, nebo se válejí tak, že je vidět, že ještě nedávno tvořily jeden kámen. Myslím si, že to vzniká takhle: kámen, který už tisíce let leží s myriádou těch ostatních na dně údolí, se nudí. Nemá co dělat, jenom leží. Občas zaprší, občas zasněží, či v dálce vybuchne sopka. Ale to nemá na kámen vliv. Žádní známí se nezastaví na pokec, stále v přítomnosti těch stejných sousedních nudných šedých kamenů po celá staletí. Prostě nuda. A nudí se tak hrozně, tak strašně, že to nejde vydržet. Ta nuda je šílená, ubíjející a jednotvárná. A jednoho dne to kámen prostě nevydrží ………….a přepětím ze samé nudy se rozskočí! Kuba má jinou teorii, a totiž že takto se kameny množí – dělením. Nechávám laskavé čtenářstvo, aby zvážilo, čí teorie je lepší (tato teorie je má, protože je moje a tudíž ji vlastním – děkuji, Monty Pythoni), můžete debatovat v komentářích.

Ale vraťme se k našemu treku. Po dvaceti kilometrech jsme doklopýtali do stanu, vysprchovali se – POZOR, při sprchování je dobré věnovat svou pozornost počítadlu, které ukazuje, kolik času ze tří zaplacených minut vám zbývá!, takže ne abyste si namydlili břicho a zjistili, že šlus, jak se stalo jednomu nejmenovanému členovi výpravy (a já jsem to nebyla) – a šli jsme spát. Ráno nás totiž čekal jeden dlouhý přesun na sever ostrova, ale s mnoha zajímavými zastaveními. Počkejte si na příští post 🙂 .