Zdravím všechny čtenáře blogu, díky za komentáře. Přináším dlouho očekávanou zprávu o cestování po krásách Kostariky s Hankou a Michalem. Takže, jdeme na to.

Vzhledem k tomu, že nám ve středu v noci nečekaně dorazila zavazadla, mohli jsme vyjet na první zahřívací výlet. Pro Hanku a Michala tedy první nebyl, protože ti už byli pět dní na Karibském pobřeží a v Panamě, a podle toho, jak mi ukazovali fotky, zvažuju, že bych se tam zajela podívat někdy na konci pobytu. Protože jsme neměli úplně všechny batohy, nemohli jsme odjet na delší trek, a tak jsme vyrazili na sopku Poas, která je v blízkosti San Jose. http://costa-rica-guide.com/parks/poas.htm

Ráno jsme vyjeli autobusy, různě přesedli a nakonec ve vesnici pod sopkou našli taxi, které nás za určitou částku vyvezlo na celý den a všude na nás čekalo. Tady je to totiž tak, že místní nejezdí za krásami své země nijak nadšeně, to dělají jenom turisti. A pro ty netřeba zařizovat autobusy, ti ať platí taxi. Vzali jsme si tedy taxi a dalších 40 minut jsme jeli k vulkánu. Pan řidič byl hodný a milý a celou dobu nás doprovázel jako průvodce, ukazoval nám a vysvětloval, a tak.

Poas je činnou sopkou se třemi krátery, k jednomu se nesmí, z druhého se pořád kouří a na jeho místě mléčně modrá lagunka v kráteru. Ze třetího je veliké modré jezero o teplotě dvou stupňů Celsia a kyselosti 2 Ph (čili, jak nám sdělil pan taxikář, plavat se v něm nedá, není to zdravé). V životě jsem takhle blízko sopce nebyla, barvy úžasný, počasí nám vyšlo skvěle, vulkán normálně mizí v mracích v deset hodin, my na něm byli ještě dlouho poté, a bylo nádherně.

Poté, co jsme prošli tři minitrečíky, vrátili jsme se do taxíku a odjeli dalších 30 minut do zahrad La Paz. http://www.waterfallgardens.com/.

To je veliká rezervace v údolí s přírodním pralesem a pěti vodopády na divoké řece, jeden pěkně po druhém. Tam jsme viděli všechna zvířata, co jich jenom v Kostarice je: kolibříky, tukany, opice, motýly, papoušky všech barev, atd. Kolibříků tady mají asi 20 druhů od malinkých muších rozměrů až po asi 10centimetrové. Prolítnou vám kolem hlavy jako helikoptéra…hmmmmmmmmmmmmm……..chvíli stojí nehnutě ve vzduchu a najednou jsou prostě pryč. Pokoušela jsem se je vyfotit, ale myslím, že na fotce bude jenom barevná šmouha. Pak jsme došli k vodopádům, je jich pět v kaskádě, jsou vysoké, hlasité a okolo sebe krásně rozprašují vodu. Nádherně se tam dýchá, voda padá všude okolo, a tak tam rostou kytky ještě mnohem větší a košatější a liánovatější, než všude v okolním pralese. Šli jsme kolem nich pralesem a po 4 hodinách vylezli zpět k taxi. Ten nás odvezl zase do města Poas, hned jsme chytili všechny spoje a v pořádku jsme dorazili do San Jose.

(Poznámka po roce: v Kostarice bylo v lednu 2009 zemětřesení a údolí La Paz a celý park bylo srovnáno se zemí, vodopády tečou jinudy, prales je zničený……………..)

V San José nám mezi tím dorazily z letiště batohy, takže jsme se pokoušeli sbalit všechno, co potřebujeme na 10 dní treku po pralesech a podobně. Nakonec jsem konstatovala, že odmítám nosit na zádech 15 kilo, a do malého batohu jsem zabalila sukni, co nosím místo kraťasů, podkolenky, dlouhé kalhoty, čtyři trika, kosmetiku, plavky, spacák, vložku do spacáku, moskytiéru, lékárnu, dvoje boty, šátek, čepici, 15 filmů, atd., atd. Batoh je asi nafukovací, vešlo se.

V pátek jsme vyrazili ráno do města Arenal pod vulkánem stejného jména. http://www.arenal.net/ Je to jedna z nejaktivnějších sopek na světě. V roce 1968 prostě kopec vybuchl, udělal 25 km dlouhé jezero a zasypal původní město. Od té doby chrlí každých 15 minut kameny o velikosti menšího domu a popel.

Poznámka po cca 6 letech: Arenal před pár lety záhadně přestal soptit a v současné době neprojevuje žádnou vulkanickou činnost. Chystá se na něco???

Po čtyřech hodinách cesty krásnou krajinou jsme dorazili do Arenalu a ubytovali se v naprosto luxusním hostelu s bazénem. Pokoj je pro 8 lidí, všichni milí, samí mladí turisti jako my. Máme tu i bazén. Zase jsme chytili taxi a jeli 15 km pod vulkán do národního parku. Ten sice akorát zavíral, ale ukecali jsme stráž a pustili nás zadarmo. Parkem se prochází cestou k vulkánu pralesem, potom dva metry vysokou cukrovou třtinou a nakonec až úplně nahoru na mrtvé pole ztuhlé lávy, tam se leze nahoru po kamenech. Došli jsme na lávová pole, poslouchali jsme, jak Arenal hučí, burácí a hřímá, a sledovali, jak z vulkánu lítají kameny. Pak se setmělo a pozorovali jsme létající lávu. Arenal je typem sopky, který nemá tekutou lávu, ale chrlí obří žhavé kameny, které se pak s rachotem řítí po úbočí hory a za sebou nechávají kouř, popílek a prach. Nádhera, nádhera, nádhera. Až na ty moskyty. Ti se večer probrali takovým způsobem, že na ně absolutně nic nezabralo a nakonec jsme před nimi potupně zdrhli. Vršek vulkánu jsme sice neviděli, ale prej není vidět skoro nikdy. Nevadí. Stejně to byla krása.

Ve městě jsme se rozhodli, že si dáme na dlouhou dobu poslední dobrou večeři, než začneme šetřit. V restauracích tady mají dobré čerstvé ryby z jezera Arenal – ovšem, znáte mne. Já měla zase kuře:)

Dnes ráno jsme v šest hodin vyrazili na můj toužebně očekávaný trek na Rio Celeste.http://www.arenal.net/tour/rio-celeste-volcano-hike/ Celé to zabralo devět hodin. Dojeli jsme k vulkánu Tenorio, zaplatili vstup a průvodce (vyplatil se plně). Přecházeli jsme mléčně modrou řeku (Celeste znamená ve španělštině „nebesky modrý“) pod vodopádem, kde jsme museli použít lano. Průvodce nám ho natáhl z jednoho břehu na druhý, protože proud řeky byl místy hodně silný a navíc kameny hrozně klouzaly. Šli jsme pak dál kolem modré laguny, co vypadá jako tekuté curacao. Voda je tam prakticky neprůhledná a vypadá opravdu jako modrá barva z vodovek nebo spíš anilinek.

Potom jsme šli pralesem, průvodce nám vyprávěl, který strom jí které zvíře, jaké mají stromy plody, jak se dá houpat na liánách a podobně. Závěrem jsme se vykoupali v teplém prameni, co vytéká z břehu té modré řeky. Bylo to dost neuvěřitelné. Zatímco modrá řeka proudila okolo nás, ledová a prudká, všude prales, ptáci, kytky, nádhera, my jsme byli v takovém jakoby bazénku z kamenů, kde pramenila teplá modrá voda. Místy až horká, ale protože okolo tekoucí voda byla ledová, rovnou ze shora z vulkánu Tenorio, tak nám to nevadilo.

Řeka má mléčně modrou neprůhlednou barvu, je to chemická reakce nějakých minerálů, protože řeka pramení v sopce. Pak 37 kilometrů teče takhle modrá, vleje se do Rio Frio a najednou už je zase normální, průhledná. No prostě zázrak. Zatím nejlepší výlet v mém životě, nezapomenutelné.

Vlastně jsem se přistihla, že když jsem tak seděla v horké průhledné vodě, okolo které se řítila modrá studená, na hladině se pohupoval vonící pomeranč, nad hlavou prales a sopka, že pořád zírám nahoru na oblohu a snažím se najít kopuli skleníku, protože tohle přeci NEMŮŽE BÝT REALITA…..tohle už asi nikdy nezažiju. Jenom kvůli tomuhle stojí výlet do Kostariky za to.

Víc napíšu jindy, už se zavírá net. Jen dodám, že rozpočet je tu tak 70 – 100 dolarů na den, ale rozhodně to stojí za to. Jsme zdraví, až na pár obrovských moskytích kousanců. Všechno funguje. zítra odjíždíme brzo ráno stylem jeep/boat/jeep přes jezero do vysokohorského mlžného pralsea v Monteverde, chceme tam dám tu canopy tour, takže se těšte – taky se těším. Pak nás čeká cesta na sever na vulkánová pole Rincon de la Vieja a pak dvoudenní cesta do Nicaragui.

Ahoj všichni!

Luu