Nezastírám, že jsem kachnojedlík. Tím nemyslím takovou tu českou kachnu se šesti a červeným zelím, popřípadě podivnou náhražkovou českou kuchyní stvořené „kuře jako kachna“, ale asijská úprava kachny mi je blízká. Veletučné kachní jídlo si s oblibou dávám zde, ve střední Evropě u místních Číňanů. Ovšem….

….právě, že je tu důležité to OVŠEM. Čínská kuchyně, jak ji známe u nás, v horším případě ze stánků a bister, v lepším z restaurací, kde na konci jídla dostanete vějíř či malé čínské botky, má prý dle tištěných průvodců i dle kamarádů, kteří v Číně pobyli,  asi tolik společného, jako losos s lososovou pomazánkou z Tesca. Tradiční pekingská kachna tedy není téměř upražené něco na plátky pohozené na kopečku rýže. Nenenene.

Ta PRAVÁ pekingská kachna z Pekingu se nechá dlouho vyschnout v celku včetně krku a hlavy se zobákem. Pak se marinuje na sladko. Pak se peče nad žhavými vonnými štěpinami. Teprve poté se krájí na kousky a balí se do placek vařených v páře spolu s okurkou, pórkem a speciální kachní omáčkou. Rýže nebývá přítomna, neboť kachna je císařské jídlo a rýže je znak chudoby (pokud by se servírovala, znamená to, že hostitel nemá na nic dražšího).

Tak to vypadá, že v Pekingu může nastat dvojí situace: a) zamiluji se do úchvatné, správné a jedinečné pravé pekingské kachny a už mi nikdy tady ta náhradní nebude chutnat, či za b) jak sem zvyklá na tu mastnou plátkovanou z friťáku u nás u práce, tak mi ta pravá nebude chutnat a já budu vypadat jako podivín….

PS.: na Vaše četné výzvy tímto výslovně a slavnostně slibuji, že tam nebudu jíst psy, kočky, želvy, žáby, štíry, opice, hady, ani nic podobného.