Dloooouhé pláže Salu

Po osmi hodinách letu jsme přistáli na Salu. Osm hodin, místo cestovkou i internetem slibovaných šesti, let trval kvůli mezipřistání a tankovnání paliva na ostrově Gran Canaria (tedy hlavním ostrově Kanárských ostrovů).  Zažila jsem tak lehké deja vu z cesty na Gran Canarii s Hankou před čtyřmi roky, které mi však nikterak nezpříjemnilo příšerně dlouhou cestu v charterovém letadle s nulovým místem pro nohy. Chtěla jsem litovat dvoumetrového Mariana, jenže ten si nepohodlí nevšímal a celé to prospal;)

Ihned po příletu do nás udeřilo pravé africké slunce i pravá africká administrativa. Vystát si frontu na předem uhrazené vízum trvalo velmi dlouho (a to jsme se teprve poté dozvěděli, že kdybychom si ho koupili na místě tak a) bude to mnohem rychlejší, b) ušetříme tisícovku každý, neboť cestovka je zlodějka nestydatá). Dlouhé postávání ve frontě a poté čekání na odjezd minibusíku nám zpříjemnila skutečnost, že nám na letišti tak mohutně práskli jedním z kufrů, že mi udělali díru do plechovky cideru, který jsem vezla na silvestrovskou oslavu,a celý náš kufr i jeho vnitřek smrděl  jak tlama opilcova den po flámu.

Po kodrcavé jízdě do hotelu jsem obdivovala vyprahlou pustinu, která pokrývá většinu Salu, i neuvěřitelnou barvu okolního moře, tak azurového, až to vypadá, jako bychom stáli uprostřed fotoshopu.

Po příjezdu do hotelu opět zafungovala byrokracie, takže jsme napřed dostali na ruku pásky all inclusive, které jsme si svědomitě sundali, neboť jsme je neplatili, pak jsme nedostali ručníky, nedostali jsme ani klíče od pokoje, ale byli jsme na tři hodiny vyhnáni z recepce, než se personálu podaří poklidit.

Náhle nabytého volného času jsme využili k projití vesničky Santa Maria a zejména k návštěvě první restaurace, kterou jsme viděli, neboť jsem klasicky padala hlady.

Už při této první cestě se na nás vrhaly hromady místních černých (pravděpodobně přistěhovaleckých senegalských) pouličních prodejců s přátelskými výkřiky:  „Helloooo, my friend, buy something!!!“ Ale dali se odbýt jednoduše a nebyli vůbec dotěrní. Jeden z nich nám utkvěl v paměti, když se za námi vydal na pokec se slovy: „Hello my white friends…..my VERY VERY VERY white friends“!, zatímco nás pozoroval, jak se okamžitě mažeme krémem třicítkou, neboť naše zimou vybělená pokožka barvy rybího břicha svítila ve zdejším poledním slunci na tři kilometry daleko. Je třeba přiznat, že stejnou barvu jsme si udrželi až do odletu, neboť jsme prostě na slunci se neválecí neopalující se typy…..

Pláže na salu jsou barvy žluté až téměř bílé (přirovnala bych to ke karibským plážím Kostariky), moře modré neuvěřitelně:

Místní kluci snad mají mezi prsty plovací blány a za ušima žábry, protože jinak nevím, jak bych si vysvětlila ty kousky, co ve vodě provádějí. Narozdíl od Latinské Ameriky, jejíž obyvatelé prostě neplavou, anžto to neumí, Kapverďané se cachtají pravděpodobně pořád a celý rok. Není divu, na Salu se každoročně pořádají mistrovství světa v kitingu, surfingu a windsurfingu.

Jak mne znáte, víte, že se v moři nekoupu. Mám ze soli vyrážku, ale ráda se v něm procházím za předpokladu, že si co nejrychleji poté mohu umýt nohy ve sladké vodě;) Za dobu našeho pobytu jsme proto podnikli několik delších či kratších procházek po pláži, která se u vesnice Santa Maria táhne ve velkém půlměsíci, vesnice je uprostřed a na obě strany míří dvě dlouhé písečné kosy, za jednou z nich slunce zapadá, za druhou vychází.

Procházky po plážích či povalování se na nich, jsou v podstatě jedněmi  z mála aktivit, které můžete na Salu provozovat, pokud se nechcete válet u bazénu nebo se věnovat sportu či hotelovým animacím.  Ostatním aktivitám se budu věnovat v dalších postech týkajících se slavení, cestování po ostrově, nakupování suvenýrů či pozorování místní flóry.

Když už jsme u těch procházek, musím říci, že na Salu je báječné právě to, že na něm pořád fičí vítr. Člověk může chodit uprostřed nejparnějšího dne pod poledním sluncem, a NEZAPOTÍ SE ANI TROŠKU. Vítr fouká tak, že není zima, ale prostě se člověk trošku zchladí. Samozřejmě to taky znamená, že nemá pocit, že by bylo vedro, a tudíž se velmi jednoduše spálí, či si pořídí apartní sluneční vyrážku na různých částech těla.

Nejlepší ze všeho je ovšem vydat se jen tak na procházku a jít co nejdál, dokud není tma. Pak se obrátit a potmě si to šinout zpátky do hotelu, sami, jen s mořem, příbojem a pískem.

 

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Cabo Verde se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Dloooouhé pláže Salu

  1. Jirka napsal:

    I přes malé potíže tam je hezky, a to koupání, jéé, hup skáču do vany u nás doma

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s