Ahoj všem, děkuju, že čtete blog a netrpělivě vyhlížíte, až sem konečně zase něco napíšu. Nuže, okamžik „O“ nastal.

Nebudeme si nic nalhávat, cesta sem byla děsná. Tak především hrozně dlouhá. Ráno jsme vyjeli z Nuslí v půl třetí, v šest jsme byli na parkingu v Mnichově, odkud jsme se nablížili na letiště a pak tam posedávali do deseti hodin, kdy jsme se konečně dostali letadla a odstartovali. Nevím, kdo z Delty mne nenávidí, ale na obou letech jsme dostali sedadla, která se nedala položit, protože byla přímo před záchodem….. Naštěstí se mi podařilo vnutit se na prázdnou trojku uprostřed a asi jako jediní v přeplněném letadle jsme si i lehli. To bylo skvělé, protože tento první let trval 10 hodin. V Atlantě jsme čekali dvě a půl hodiny na přestup a dalších pět hodin letěli do Quita. Dorazili jsme v místních 10 hodin večer, u nás tedy brzy ráno.

Jelikož je Quito taková dlouhá hubená nudle v údolí mezi několika sopkami, na šířku má sice jen 15 kilometrů, ale dlouhé je jak týden. Jeho obyvatelé mu pro tento tvar dokonce přezdívají Klobása. Cesta z letiště tak trvala další půl hodinu. Naprosto mrtví jsme proto upadli do postelí a teprve ráno jsme zjistili, ze máme z okna výhled na krásnou Basilicu del Volto Nacional.

Prošli jsme celé historické centrum Quita – není to nic těžkého.  Několik náměstí se čtyřiceti kostely se dá obejít za půl dne, když na to půjdete svižně. Ale nesmíte zapomenout na skutečnost, že Quito leží v nadmořské výšce téměř 3000 metrů nad mořem, a vzduch je tak řidší, než na jaký je průměrný Evropan zvyklý. Chvílemi se člověk musí zastavit a vydýchat se, ale zvládnout se to dá. Mně třeba vždycky v těchhle výškách teče celou dobu krev z nosu. Ale na to už jsem si zvykla v Mexiko City.

Viděli jsme hlavní katedrálu Quita, baziliku La Merced, která uvnitř vypadá, jako by byla cukrářským růžovobílým výtvorem. Navštívili jsme klášter sv. Františka, který je prý největším klášterem v Latinské Americe (což nám říkali i o Santo Domingu v Limě a Santa Catalině v Arequipa, takže netuším, kde je pravda) a podivili jsme se nad krásou zlatozlaté jezuitské La Compania. Mezi tím jsme si stihli dát čerstvý mandarinkový džus a nějaké to pollo. A to bylo na první den asi tak všechno.

Nevím, proč je centrum Quita chráněno jako kulturní dědictví UNESCO č. 1, a pro č je nazýváno nejkrásnějším koloniálním městem Latinské Ameriky. Z hlavy bych vám vyjmenovala minimálně šest jiných, které se mi líbily několikanásobně víc. Na vině je asi neutuchající proud čmoudících aut, který znemožňuje člověku dýchat – škoda, že staré město není uzavřeno pro auta a ponecháno jen pěším.

Vyšplhali jsme ještě na vrcholek věže baziliky del Volto Nacional, a pak už jsme běželi do nové části Quita, abychom sehnali na poslední chvíli výlet do Amazonie. Pokoušeli jsme se totiž domluvit týden u peruánských hranic s jedním člověkem na doporučení přes internet předem, ale ani měsíc vyjednávání nepřinesl kýžený výsledek. Nakonec se nám podařilo výlet sehnat přes agenturu v Quitu a musím říct, že se nemůžu dočkat. Prales mi už po dvou letech neskutečně chybí.

Večer se projevil jet lag, tak typický pro cesty na západ, takže jsme bez večeře usnuli v půl sedmé večer. A od půl páté ráno jsme se převalovali v postelích, čumákovali a nemohli zase zabrat…

Následující ráno jsme vyjeli lanovkou Teleferiqo na úpatí sopky Rucu Pichincha, která se vypíná přímo nad Quitem. Napůl bez dechu a s pálícími plícemi jsme se pak ve čtyřech tisících metrech kochali panoramatickým výhledem na město a hory, obklopující ho jako mohutné hradby čnící do nebe. Poštěstilo se nám a na chvíli jsme dokonce zahlédli masiv vulkánu Cotopaxi, což je vzácnost – s oblibou se skrývá v mracích.

Fotografie samozřejmě dodám, ale až narazím na místo, kde budou mít rychlejší internet a já budu mít více času. Fotky mají takovou velikost, že místní počítač je odmítá přechroustat. Musíte holt vydržet, ale i tak doufám, že mi zachováte přízeň.

Celé odpoledne jsme dnes jeli do Ibarry, což je město na sever od Quita, kde jsme chtěli jet na výlet autobuso-železnicí do starých solných dolů. Bohužel se po příjezdu ukázalo, že je tu tak málo turistů, že vlak pojede až za dva dny. Což my si ovšem nemůžeme dovolit. Další bohužel je, že Ibarra je velmi ošklivé město. Takže se zítra ráno sbalíme a prchneme pryč. Chceme podniknout celodenní výšlap kolem kráterového jezera Lago Cuicocha.

A teď jdu prát v umyvadle, plánovat zítřek a celkově zase usnout, přestože je teprve půl sedmé. Já to pořád říkám, měla jsem se narodit tady. V LatAm mám přirozený denní rytmus, a ne jako u nás, kdy chodím spát ve dvě v noci a v deset se nemůžu vykopat z postele 🙂 .

Mějte se všichni krásně a nezapomeňte psát komentáře!