Na sever Luzonu úmornou cestou

Zdravím všechny po citelné odmlce způsobené a) nedostatkem internetu, b) přebytkem pravé asijské chřipky,která vyústila v mou hospitalizaci na jednom pidiostrůvku. O tom ale víc příště, už jsem zase v pohybu: ) Psala jsem si blog do zásoby, takže držte si klobouky, jedeme z kopce!

Jak se dostat na slavné rýžové terasy na severu největšího filipínského ostrova Luzon? Cesta je to dlouhá a komplikovaná. Celé to začíná na konci ledna. To si takhle sedím na soudním jednání a najednou mi píše Kuba, že našel na říjen letenky na Filipíny za devět tisíc. A že je teda kupuje. A hotovo, první krok za námi. Druhý a složitější je cesta samotná.

Vyrážíme z Prahy v neděli v půl druhé a po dvou a půl hodinách přistáváme v Kyjevu, kde čekáme tři hodiny na přestup. Dalších pět hodin se poté mačkáme v letadle národních ukrajinských aerolinií, které má horší parametry než leckteré letadlo nízkonákladovek. Tento let byl vcelku krušný, to nebudu zastírat. Na letiště v Dubaji jsme se dostali někdy po třetí v noci a do postelí v hotelu upadli v půl páté ráno. Ve městě ropného zázraku jsme pak strávili celý den (o čemž budu psát jindy a jinde) a v deset večer vzlétali v letadle filipínské nízkonákladovky mířícím do Manily. Naštěstí se zrovna těchhle devět hodin dalo přežít, protože letadlo bylo poloprázdné a mohli jsme si tak každý lehnout na jednu trojsedačku.

S časovým posunem sedmi hodin proti Praze a s krhavýma očima jsme se ve dvě odpoledne zjevili v desetimilionovém hlavním městě Filipín. A před sebou osm hodin čekání na noční přejezd autobusem na sever Luzonu. Jakmile jsme vyšli z letištní haly, do nosu nás praštilo typické tropické velkoměsto: liják, zplodiny z výfuků milionů aut, taxíků, kamionů, autobusů, trojkolek, motorek a jeepneys.

Asi hodinu jsme jeli taxíkem v největší dopravní špičce, kdy se kolona posouvala jen po metrech a nakonec jsme dojeli k relativně nově otevřenému muzeu 3D Artu podivně nazvanému – Art in island. Tam jsme se několik hodin bavili tu legračními, tu kýčovitými a tu chytře vymyšlenými obrazy obřích velikostí namalovaných na stěny a podlahu muzea. Jednou z podmínek vstupu do muzea je – sundat si boty a dotýkat se co nejvíce exponátů. Toho jsme samozřejmě bohatě využili, takže mám ve foťáku asi sto fotek, zobrazujících Kubu, jak se brodí řekou plnou krokodýlů, mě, vznášející se nad Grand Canyonem zavěšená pod balónky z nafouknutých zvířátek, Kubu závodícího se Santa Clausem v jízdě ze zasněženého kopce, a podobné laskominy. Když už jsme se dostatečně vyblbnuli, dojeli jsme na autobusový terminál, odkud vyrážel v deset hodin autobus na sever.

IMG_2399A tady nastává to pravé cestovatelské peklo. Napřed jsme dvě hodiny čekali, až autobus vyjede, a když vyrazil, přáli jsme si, abychom do něj nikdy nenastoupili. „Desetihodinová jízda dálkovým luxusním autobusem s wifi“ je totiž zřejmě na Filipínách synonymem pro „celonoční utrpení v starém rozhrkaném autobuse s minimálními rozestupy mezi sedačkami, překlimatizovaném tak, že se vám kouří od úst“.

Já se přiznám dobrovolně. Nenávidím to. Mám odmala problémy se spánkem a neumím jen tak usnout kdekoliv a kdykoliv. Stěží usnu v pohodlné posteli v domácím prostředí. Nechápu, jak bych mohla usnout vsedě v kodrcajícím se autobuse, kde mi z klimatizace fouká do uší arktický vítr, do nohy mě tlačí tu páčka na sklápění sedadla (které nejde sklopit, protože by to rozmáčklo lidi na další sedačce), opěrka na ruku či sedadlo přede mnou, a když každých pět minut sjedu ze špatně nakloněného sedadla. Nakonec jsem noc přečkala tak, že jsem si ve spacáku lehla na zem do uličky a tam nadskakovala jak banánová rolka tiše a pomalu chladnoucí v lednici, otloukala si záda a čekala na příchod nového dne jak na smilování boží.

IMG_2476Ráno se autobus probíjel hustým tropickým deštěm skrápějícím do dálky táhnoucí se rýžová políčka. Z pohledu člověka s několikanočním spánkovým dluhem a silným jet-lagem to vypadalo mizerně. Z toho plyne jedno zásadní cestovatelské poučení: když chcete šetřit na letenkách, připravte se na nepohodlí a pak se nedivte, že vás všechno rozbrečí.

Ale nebojte se, pokračování ukáže, že nám to na severu dobře dopadlo:)

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Filipíny se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s