Milí a vážení přátelé, nakonec vás po všech peripetiích, které vylíčím níže, mohu konečně pozdravit ze San Jose, hlavního města Kostariky. Cesta to byla opravdu neuvěřitelná (a to i na má trochu uvolněnější měřítka člověka, který zažije i na cestě do práce ledasco). Posuďte sami.

Na letiště v Praze jsme s Martou dorazily v pondělí v půl šesté ráno. Po čekání jsme vystály frontu na check-in, kterou tvořili samí Vietnamci mířící taktéž do Paříže a poté do Hanoie. Asi nás měla zarazit už otázka paní za pultíkem, zda zavazadla chceme dovézt jenom do Caracasu. Zděšeně jsme trvaly na tom, že ne, že je chceme s tebou až do San Jose. Dále nám paní sdělila, že její systém není kompatibilní se systémem Lacsa, aerolinií, se kterými letíme do San Jose, a proto nám nemůže vystavit palubní lístek, o což musíme požádat až v Caracasu. OK. Martiny několikatunové bágly byly odeslány do hloubi letiště a za nimi zamířil i můj (respektive Ondřejův) batoh.

Cesta do Paříže byla kupodivu ničím nezajímavá. Až na to, že jsme na runway v Praze čekali 20 minut na odbavení letu a nabrali zpoždění (což jsme prozatím netušily).

Po přistání v Paříži jsme urychleně přeběhly do pidiautobusíku, který byl plný českých Vietnamců a objížděl jednotlivé terminály. Ten náš byl samozřejmě až předposlední. Po vystoupení z autobusu jme se zařadily do fronty, která se táhla přes jedno patro i přes schody, a čekaly jsme na prozkoumání bezpečnostním rámem. Došlo mi, že nestíháme. Předběhly jsme všechny Vietnamce, ukecaly paní u rámu a ta nás vzala přednostně. Doběhly jsme na Gate 99, kde nám milá Francouzka sdělila, že gate už je zavřená a do letadla, které u ní stojí, už PROSTĚ NEMŮŽEME. Pokusily jsme se smlouvat, ale zůstala neoblomná.

Po tom, co si nás předávali od čerta k ďáblu se nás ujal tlusťoch v modrém za stížnostní přepážkou a sdělil nám, že nám bookuje let na zítra, stejné spoje, ale o den později, navíc nám zaplatí hotel, ale bez oběda, zbytek ať si vyřídíme doma s ČSA, které nesou odpovědnost za zpoždění našeho letu. Na můj výslovný dotaz, zda máme zajištěn i let do San Jose, odvětil, že samozřejmě. Na další dotaz, kde máme batohy, odvětil, že tyto zůstávají na letišti a v pořádku je naloží zítra.

Nebudu Vám popisovat trauma z čekání na hotelový bus hodinu před terminálem v třičku do tropů a sandálech, zatímco v únorové Paříži sněží a prší (autobus nestaví sám od sebe, musíte mu dát ZNAMENÍ). Stačí říct, že na konci z mých fialových rtů vycházely pouze nadávky v několika světových jazycích a pár nesvětových (umím skvělé nadávky v maltštině).

Hotel byl prima, sice zima a za oběd jsme musely zaplatit, ale zato jsme se aspoň vyspaly. Večeře nám pak vynahradila mnoho – poprvé v životě jsem se ve Francii dobře najedla. Co najedla, přímo jsem se obežrala (od slova „obžerství“). I Marta se přecpávala, dokud ji najednou neztuhl úsměv na rtech, a ze dvou svých škeblí, které s nadšením konzumovala, nevytáhla takové malé mrtvé krabíky, co vypadali v lepším případě jako lentilky s nohama, v horším jako velká oranžová klíšťata….její výraz bych vám přála vidět.

Ráno jsme vyrazily na letiště pro jistotu o 3 hodiny dřív. Udělaly jsme dobře. Na check-inu jsme se náhodou zeptala, jestli máme opravdu zajištěnou přepravu z Caracasu do SJ. Ukázalo se, že nemáme. Po třiceti minutách pobíhání a čekání nám řekli, že vše je v pořádku zajištěné, ale letadlo do SJ je plně obsazeno, tak máme jedno místo v první třídě. To si se samozřejmostí samolibého Latina zabrala Marta. No co, hlavně, že poletíme. Následovalo opětovné ujištění, že bagáž je v pořádku.

Na letišti jsme pěkně vymrzly a nasedly do krásného dvoupatrového Boeingu, který byl kromě nás a pár Vietnamců poloprázdný, takže jsme se mohly i natáhnout. Personál milý, jídlo OK, když jsme zjistily 40 minutové zpoždění…..

Vzhledem k tomu, že v Caracasu jsme měly hodinu na přestup, hučela jsem celou cestu do stevardů, že už jsme prošvihly jeden let, a ať zavolají do Caracasu a letadlo pozdrží. Prý ano, bagáž dorazí s námi.

Po přistání se ukázala super věc. Díky Chavezovi, kterého tedy jinak rozhodně nemusím, a jeho metody neschvaluji, jsme měly o půl hodiny na letišti víc času, protože Venezuela má mezinárodně neschválený posunutý čas o 30 minut.

Zběsile jsme tam pobíhaly po letišti, sháněly někoho, kdo nám vystaví palubní lístky a zaručí přesun zavazadel. Martu vrátili do třídy economy, protože letadlo bylo poloprázdné. S typickým maňana stylem letadlo odstartovalo o hodinu později než mělo, bez jakéhokoliv vzrušení.

Opět přeskočím líčení mrznutí v letadle, které bylo překlimatizované a jen zmíním skutečnost, že jsem to strávila ve spacáku, který jsem náhodou vezla v batůžku.

Celou historku bych zakončila tím, že na letišti v SJ jsme zjistily, že batohy jsou buďto ještě v Paříži nebo v Caracasu. Mají nám je dovést dnes večer nebo možná zítra. Doufám, že dovezou, protože jinak se vydám na trek po horách v balerínách s filtry, jedním tričkem a plavkami, víc toho v batůžku nemám.

BTW: Zdá se, že je to fakt pravda. San Jose je nejošklivější hlavní město světa. Představte si to jako Most před dvaceti lety, ale postavený z vlnitého plechu a mezi tím spousta obchodů….už se těším na přírodu.

PS: za jeden den v SJ jsem tu viděla víc Vietnamců než v Holešovicích na tržnici, je to nějaké spiknutí???

Luu