Pokud jsem naposledy psala, že toho ještě musím hodně zařídit, nepočítala jsem s mým životním štěstím a také se svou poruchou imunity. V pondělí mě během půl hodiny rozbolelo v krku, otekly mandle a rozbolela hlava. Klid, neděste se, není to angína, jenom viróza.

Ovšem to jsem měla příležitost zjistit až poté, co jsem si poprvé užila s poplatky na pohotovosti. Dorazila jsem na pohotovost ORL FN Vinohrady. Sestra mi sdělila, že mne neošetří, pokud nezaplatím regulační poplatek ve výši 90 Kč.Ok, s tím nemám problém. I vyňala jsem dvoutisícovku, čerstvou a krásnou z bankomatu, prozíravě dopředu vybranou. Sestra pravila, že musím do automatu stojícího před pohotovostí, který mi vydá papírek o zaplacení, že ona kasu nemá, k tomu je automat sloužící ke zvýšení spokojenosti pacienta a také zrychlení celé procedury.

Automat však bere jenom mince. Ruku na srdce, jak často máte v peněžence 90 korun v drobných? Já tedy málokdy. Byla jsem tedy odeslána do jiného pavilonu, kde prý mají rozměňovací automat.

Automat byl mimo provoz. Byla jsem odeslána k bráně nemocnice, kde prý je druhý. Byl tam, sice zamčený v takové budce, ale opodál stál pán, který měl od budky klíče. Bohužel mne informoval, že přístroj rozměňuje pouze bankovky do 500 Kč, vyšší prostě ne.

Pán s klíči mne chtěl také odeslat dál, tetokrát do nějaké hospody poblíž („Tady přes ten park, paninko, třetí blok zprava“). Tuto cestu jsem odmítla s tím, že jdu na pohotovost, protože je mi špatně, nehodlám bloudit v noci parkem a navíc, já zaplatit CHCI, jenom moje peníze očividně nikdo nechce. Poté, co jsem byla donucena zvýšit hlas a dožadovat se předvedení někoho, kdo je ochoten ošetřit bohatého pacienta, který přišel na pohotovost, protože veškerý personál pravděpodobně ošetřuje v noci pouze sociálnější případy, pán s klíči mi tajemně pokynul, ať jej následuji.

Vyrazili jsme opět přes celý areál nemocnice a dorazili k maringotce, kde pánové s klíči pravděpodobně hrají ve volném čase mariáš, neboť zde seděl stařík s balíčkem stokorun, ze kterých mi rozměnil.

Opět jsem se tedy vrátila k bráně, kde jsem (po odemčení budky s automatem) jednu ze stovek rozměnila na drobné. S drobnými v ruce jsem se přesunula zpět k pavilonu ORL, kde jsem je nastrkala do automatu na potvrzení, který mi suveréně sežral všechny mince v hodnotě 100,- Kč, nic nevrátil, ale zato vyplivnul potvrzení o zaplacení poplatku ve výši 90,- Kč.

Vítězoslavně jsem nakráčela zpět do ordinace, kde se mezitím utvořila fronta šťastnějších, chudších jedinců, kteří vysypali 90 káblí z fleku a tak se nemuseli honit po areálu jako já. Kdyby mi bylo absolutně špatně (zvracení, krvácení, horečka), řešila bych situaci příště tak, že bych si lehla před dveře lékaře s dvoulitrem přilepeným na čele a odmítala se hnout….

Tímto děkuji FN Vinohrady za to, že mne svou přebujelou byrokracií připravuje na cestu do Kostariky, možná, že jsem jim měla dát kontakt na stanici Sirena v Corcovadu (viz můj poslední příspěvek), třeba by se od sebe mohly tyto organizace ještě něco přiučit a svůj systém vypilovat k dokonalosti (=absolutní rezignace zákazníka či možná i jeho smrti).

Do odletu se možná už na net nedostanu, proto už teď doufám, že zachováte přízeň našemu blogu, budete na nás myslet a odepisovat a komentovat, ať víme, že se někdo zajímá=)

Příště tedy AHOJ Z KOSTARIKY.