Toto je můj poslední post o Kapverdách,  a bude to příspěvěk ze všech nejdelší. Bude o cestě přes celý Sal křížem krážem za místními přírodními i historickými pamětihodnostmi.

Je sice pravdou, že Sal je ostrovem písčitým, ale to neznamená, že by byl ostrovem nudným. Možná to tak může připadat někomu, kdo se na lehátku na pláži otáčí celý den z břicha na záda a naopak, a jediné, co ho zajímá, je, jestli už se otevřel bar u bazénu…. Naštěstí, my takoví nejsme, takže jsme se ještě s několika dalšími lidmi domluvili s Davidem, že pronajme velké auto, a objedeme Sal kolem dokola. Ono to není nic moc těžkého, Sal má na délku 30 km a na šířku 12 😉

Ze Santa Maria jsme to vzali po vedlejších stezkách a dojeli k Punta Preta. To je písečný mys, u kterého bouří největší vlny na Kapverdských ostrovech a pravidelně se zde pořádají mistrovství světa v surfingu, windsurfingu a kitingu. Tady toho v podstatě nebylo moc k vidění, protože zrovna nebyla ta největrnější sezóna, ale i tak byly vlny fakt vysoké a koupat bych se v nich rozhodně nechtěla.

Poté jsme pokračovali na sever k hlavnímu městu ostrova. Ještě jsme si udělali krátkou přestávku na vyhlídku na Lví horu. Lví hora je Lví horou prostě proto, že je to hora, která vypadá jako odpočívající lev. Hm…to by vás nenapadlo, že? Nicméně, je to dost přesné:

Mne však spíš než Lví hora zaujal místní Grand Canyon. Na okraji pláže najednou narazíte na překrásné strže, kterými protéká voda, vymleté kaňony, rychle pádící vodopády, barevné tóny různých druhů písku….neuvěřitelné. Zejména proto, že tento přírodní útvar má na výšku asi 30 cm a je maximálně třicet  metrů dlouhý i široký:

Vyloženě jsem litovala, že s sebou netahám v kapse pár Igráčků, dala by se zde sehrát nějaká skvělá scéna dobývání neznámých planet, Hvězdné války, či kovbojka z Divokého Západu;) Nevím, jak tento útvar vznikl, ale vypadalo to jako mořem vyhlodaný beton smíchaný s pískem. Místní si toho nějak moc nevšímají, asi se jim zdá, že je to moc obyčejné. Ale já byla nadšená…

Po této krátké zastávce jsme dojeli na vršek nad hlavním městem Salu. Espargos má asi 6.000 obyvatel a je tak  největším městem na ostrově (druhá je Santa Maria se dvěma tisíci obyvatel).  Prohlédli jsme si Espargos pěkně z ptačí perspektivy a musím říct, že město vypadá dost zajímavě. Leží uprostřed absolutní pustiny, kde nic, tu nic, jenom změť domků, drátů, barelů a prachu. Pár domků je barevných, většina opět typ bláto. V Espargosu jsme si pak ještě dali oběd v místní vyhlášené kavárně Bom Dia (= Dobrý den), kde jsme měli skvělé sendviče, a pak se pokračovalo dál.

Pak jsme sjeli z kopce do přístavu Palmeira, který je hlavním salským přístavištěm a jeho pupeční šňůrou s ostatními ostrovy i africkou pevninou. Sem se přiváží jídlo, ovoce, odtud vozí rybáři své úlovky do Santa Maria i do hlavního města Espargosu.  Palmeira má pěkný maják, zajímavou dětskou školu, a dokonce i pár zelených stromů. Nám se ovšem nejvíc líbil obchod, kde dovolili Marianovi s Davidem a Jančim půjčit si místní djembe a spáchat lehkou improvizaci. David na djembe opravdu umí, je členem djembe skupiny v Santa Maria a Marian se šel podívat na jednu jejich zkoušku (já ležela s bolavým žaludkem), a dost se mu to líbilo. Taky se mi hodně líbil visací nafouknutý ježík, který sloužil jako vývěsní štít obchodu s turistickým zbožím.

Z Palmeiry jsme se vydali na jeden ze šperků ostrova Sal, na Burranconu.  Je to velké lávové pole, které dřív bylo pod vodou, a na kterém je přesně vidět, jak jednotlivé proudy lávy pod vodou pomalu tuhly. Nikde na lávovém kameni neroste ani rostlinka, láva je černá a tvoří velké oblé polštáře, kterými se pomalu prokousává moře a pořádně do pevniny buší. Burranconu tvoří několik jednotlivých „jezírek“ spojených s mořem úzkými škvírami, takže když se dovnitř vlije voda,  neuvěřitelně to hřmí, celé jezírko se najednou zaplní bílou pěnou a je to pohled až děsivý. Ne pro místní borce, kteří skáčou do vody zezhora v době, kdy se přižene největší vlna. Musí to mít dobře spočítané, protože kdyby skočili později, asi by se dost pomlátili o kameny.

Jak jsem již psala, moře je kolem Salu až nesnesitelně modré, vypadá to jak katalogové upravené fotky, ale je to tak. Na Burranconě navíc moře i pění, takže výsledkem je taková šmlouvě modrá šlehačka:

To pořád ale ještě nic není oproti slavnému přírodnímu úkazu, kvůli kterému se na Burranconu jezdí – Magic Blue Eye. Jedná se o jeskyni, do které můžete nahlížet dírou v jejím „stropě“, a pokud přijedete v pravé poledne, tak slunce svítí přímo skrz tuhle díru a prosvěcuje mořskou vodu uvnitř. Ve tmě jeskyně pak vidíte zářivě modré mořské oko:

Trochu mi to připomínalo vlnící se oko komárského televizního programu pro náctileté Magion (pamětníci utřou slzu). Někteří odvážlivci prý skáčou tou dírou přímo do jeskyně, ale naštěstí jsem nic takového neviděla, protože se svou hrůzou z výšek bych se asi na místě hned složila;)

Od Burrancony jsme zamířili přímo do středu ostrova, do srdce Terra Boa, o které jsem psala v minulém postu. Terra Boa, alias Dobrá země, je nejúrodnější částí Salu, která však našinci připomene poušť s pár stébly trávy. Ale jo, mají pravdu, je to tak, oproti ostatním částem Salu je to skutečně země zaslíbená.

Úrodnou krajinu jsme opustili a mířili na druhý konec ostrova, na východní pobřeží, kde se ukrývá druhý klenot Salu – Salinas Pedra de Lume. V prehistorických dobách byla tato část Salu pod vodou a poté, když pokračovala vulkanická činnost, která souostroví vytvořila, a Sal začal stoupat, uzavřela se slaná voda na pevnině, postupně vyschla a vytvořila solnou pánev. Tu Portugalci po objevení ostrovů v sedmnáctém století vytěžili, ale na místě původní solné pánve se dodnes sůl „pěstuje“. Mořská voda se tu nechává vysušovat a vyschlá sůl se pak opět těží. Část Salinas se také využívá pro turisty, kteří si sem jezdí léčit lupenku a jiné kožní choroby, neboť solná pánev uzavřená ze všech stran kopci má příznivější mikroklima než Mrtvé moře.

Za určitý obnos (no, levné to není, ale dá se to), můžete projít tunelem proraženým v kopci a pokochat se výhledem na celou solnou pánev, jendotlivá solná „pole“, i lanovku, která dřív sloužila k dopravě soli na pobřeží, kde se pak sůl překládala na lodě. Můžete si zde zaplavat (lépe řečeno, nechat se nadnášet přesolenou vodou), a pak se celou cestu domů drbat, protože sůl na vás pěkně uschne, udělá štiplavou krustičku a pomalu opadává. Já, jakožto solný alergik, jsem si tuto kratochvíli ráda odpustila, a zatímco se všichni rochnili, já jsem lítala po solné pánvi a fotila. Koupila jsem také balík místní soli (jako dar…a doporučila jsem jí k užití do vany, s jídlem bych to radši neriskovala), a pak jsem šla opět ven fotit zbytky původní lanovky a hlavně krásný  malý kostelík, který celé Salinas střeží.

A to je asi tak všechno. Pak už jsme se jenom vrátili do Santa Maria;)

A já končím s posty o Salu, protože začnu psát z Mexika, kam odlétáme za týden. Takže, stay in touch a koukejte mi psát nějaké komentáře!!!