Dneska vám napíšu, jak to vypadá v Oaxaca, a co všechno tu podnikáme:

Včera jsme po pěti hodinách cesty kolem poledního dorazili opět na autobusové nádraží, vzali taxi a dopravili se na hotel. S těmi to funguje tak, že většinou den nebo dva předem najdu nějaký hotel na internetu. Je to pravděpodobně trošku dražší, než kdybychom chodili s báglama na zádech a nějaký hotel si hledali až na místě, ale zase ušetříme čas a hned víme, kam jedeme. Navíc, hotely tu stojí max. 20 dolarů na jednoho na noc, a s tím jsem víc než spokojená.

Hostel, ve kterém bydlíme teď v Oaxaca je úchvatný. Ve stylu mexického puebla, skvělí majitelé, příjemní, čisto, klid, bezpečno. Navíc jsme přijeli s objednávkou jedné noci, pak jsme doplatili dvě navíc…a pak zase jednu zrušili, když jsme zjistili, že autobusy do Tuxtla Gutierez, kam chceme odsud jet, jezdí jenom přes noc, takže jednu noc nebudeme potřebovat. Peníze nám s úsměvem vrátili a ještě slíbili úschovu zavazadel zadarmo. Teď tu Marian za mými zády sedí s dcerami majitelů a vypráví jím o slavných mexických salsa tanečnících…..

Oaxaca leží v pánvi mezi třemi pohořími ve výšce 1.600 metrů nad mořem a vládne tu počasí střídavé. Prší, pálí slunce, fouká vítr, svítí slunce, prší. A tak pořád dokola, ale v průměru se teplota drží vysoko, takže si nestěžujeme.  Tady si muzete o Oaxaca něco přečíst, ale jak se říká, je to lepší zažít na vlastní kůži;)

Oaxaca leží v pánvi mezi třemi pohořími ve výšce 1.600 metrů nad mořem a vládne tu počasí střídavé. Prší, pálí slunce, fouká vítr, svítí slunce, prší. A tak pořád dokola, ale v průměru se teplota drží vysoko, takže si nestěžujeme.

Včera jsme prošli Oaxaca, je to velmi hlasité a zalidněné město, plné koloniálních budov, malých barevných domečků a zejména zábavy na ulicích. Všude se něco prodává – na černo vypálená hudba, návody na zapojení mikrovlnky, nafukovací žirafy, korále, vyšívané pásky, kabelky ve tvaru prasat z barevné slámy, i čokoládová zvířata. Taky se tady hodně jí na ulici. Všude jezdí nákupní vozíky s grily, pojízdné stánky, peče se, griluje se, vaří a smaží. Za včerejšek jsme snědli: zmrzlinu pistáciovou, zmrzlinu z limety, zmrzlinu s chilli a ananasem, 2x vařenou kukuřici s limetou, sýrem, majonézou a chilli, brambůrky s limetou a chilli, burritos s hovězím a koriandrem a chilli, enchilladas s vajíčkem, sýrem a jalapenos, hamburger s třemi druhy sýra, šunkou, zeleninou a kupodivu bez chilli (na přání), palačinku se sýrem, tři druhy pečiva a vaničku ovoce. Tak. V pití se omezujeme na vodu, colu a džusy, ale Marian poctivě pije tequilu a včera ho místní pozvali na ulici na mezcalový koktejl.

Jediné, co mne tu štve, jsou komáři. Už jsme asi dost nízko na to, aby začali štípat, takže jsme nakoupili sprej a jíme antimalarika. Ale já jsem stejně sežraná jako Karkulka a plánuji začít spát pod moskytiérou.

Dnes ráno jsme se jeli podívat na Monte Alban, prastaré sídliště národa Zapotéků a poté Mixtéků.

Ti Zapotékové byli tak trošku magoři. Pěkně si před dvěma a půl tisíci lety žili na oaxacké pláni, ale pak se z nějakého důvodu hlava jejich národa rozhodla, že si postaví město, lepší a hlavně výše položené. I vyhlédli si kopec trčící uprostřed údolí, vysoký nějakých 350 metrů, a přesídlili tam. V době, kdy tento národ neznal kolo, usekli kopec ve výšce 300 metrů, vyrobili na něm obrovskou plošinu a tu zaplnili stupňovitými budovami, chrámy, obelisky a tak podobně. Monte Alban neměl ani přístup k vodě, na plošině není žádný pramen, takže voda se pro 20.000 obyvatel musela donášet těch 300 metrů zespoda. Dodnes se spekuluje, co Zapotéky k takovému kroku vedlo. Osobně bych řekla, že to byla snaha vytáhnout se před okolními barbary a ukázat jim něco jako: „Hele, ty místní hloupej, my umíme tohle všechno, takže pěkně poslechni a začni platit tribut!“

Po výjezdu sice pršelo, ale než se autobusík vyšplhal na kopec, přestalo a nakonec se ukázalo i Slunce (Bůh je veliký). Monte Alban i okolní hory se před námi ukázaly v plné kráse. Prolezli jsme pyramidy, prohlédli si stély a konstatovali jsme, že na polovině z nich jsou vyobrazeny  kosmické lodě, ryby s nohama, jaguáři s vrtulema, auta se třemi koly, a spousta dalších podivností, které jsme pravděpodobně asi tak nějak nepochopili. Pokochali jsme se tzv. Domem tanečníků, což je jedna budova obložená stélami s obrazy velkých mužů v různých polohách, při kterých vypadají, jako by tančili nebo plavali. Všichni mají silné negroidní rysy (vliv Olméků) a neví se, co vlastně představují. Někdo říká, že to jsou tanečníci, někdo, že lidské oběti, někdo, že hráči peloty.

Pelota je vůbec zajímavá věc, je to předchůdce fotbalu. Na „stadionu“ ve tvaru písmene L nebo dvojitého T hráči proháněli těžkou kouli ze surové gumy (nebyla dutá a vážila několik kilo) a boky, lokty a nohama ji kopali do kruhu přidělaného na zdi. Samozřejmě se nesmělo faulovat a když někdo prohrál, mohli ho i obětovat. V monte Albanu prý tedy lidské oběti pelotu neprovázely, ale všude jinde v Mezoamerice ano. Nebyl to ale sport. Pelota byla náboženský obřad, který někdy nahrazoval normální boj nebo soud. Vítěz peloty měl pravdu, vítěz peloty tedy vyhrál spor. To nikomu neříkejte u nás doma, nerada bych přišla se zavedením peloty místo soudů o práci, nebo aby nedejbože popravovali advokáty prohravší strany……

V jednu chvíli byla nahoře na plošině docela velká zima – hodně foukal vítr. Nakonec se ale počasí umoudřilo a na slunci se dokonce ukázal i kolibřík!

No a teď už jsme zpět ve městě, kde se jenom procházíme a zase jíme. Všechno je tu totiž HROZNĚ DOBRÝ!

Zítra ráno jedeme na celodenní výlet do Zapotéckého sídliště Mitly, potom na prohlídku výroby mezcalu a nakonec na obrovské vodopády z travertinových skal Hierve de Agua. Pak se sbalíme a devět večer sedneme na autobus a celou noc pojedeme do Chiapasu do jeho hlavního města Tuxtla Gutierez, odkud hned vyrazíme na projížďku kaňonem Sumidero a pak hned na noc do krásného koloniálního města San Cristobal de Las Casas, takže to bude opravdu náročné. Myslete na nás!