Po okolí Oaxaca – zříceniny i vodopády

Včera jsme si zaplatili za okružní cestu jednou částí okolí Oaxaca. Normálně to neděláme, ale když jsme si spočítali, kolik by nás stálo colectivo, a kolik času bychom potřebovali na přesuny, zjistili jsme, že se nám to takhle vyplatí.

Sbalili jsme si ráno všechny věci na hotelu a vyrazili jsme autobusem plným Mexičanů s mexickým průvodcem. Napřed jsme měli krátkou zastávku v Tule, kde roste jeden z nejstarších a největších stromů na světě. Z plynulé španělštiny průvodce jsem pochopila, že strom váží jako 12 naložených autobusů a denně vypije 2.000 litrů vody. Kostel na níže uvedené fotce je normální a běžné velikosti, žádné trpasličí vydání:

Pak jsme navštívili manufakturu na koberce, ale tam jsem nedávala pozor, protože mne jednak hrozně bolela hlava, a jednak jsem viděla manufaktury na koberce v Číně, Turecku, Egyptě i Tunisu…a všechny vypadají stejně 🙂

Poté jsme jeli do výrobny mezcalu. Dívali jsme se, jak se listy agáve drtí kolem taženým koníkem, pak se házejí k fermentaci do velké podzemní nádrže, a odtamtud se přečerpávají k destilaci. Marian mohutně ochutnával a vypadal spokojeně. Já jsem se omezila na šťourání se v rozmočené agáve a ochutnávání jejích listů za syrova. Chutná to jako cukrová třtina.

Pak jsme opět popojeli, abychom se dostali ke krásným ruinám zapotéckého hlavního duchovního sídla Mitla. Nejsou to žádné obrovské pyramidy, ani nemají uchvacující okolí, ale Mitla byla kdysi sídlem hlavního zapotéckého a poté i mexického kněze. A její výzdoba tomu odpovídá. Je plná drobných mozajek z malých cihliček, geometricky uspořádaných do různých vzorů, které měly ovšem svůj význam, například popisující koloběh života.

V Mitle jsou také zachovány dvě podzemní hrobky s dlaždičkovou výzdobou o půdorysu kříže a naprosto nedýchatelnou atmosférou plnou vlhkosti. Dvě budovy a dvě hrobky, to je vše, co z Mitly zbylo po agresivním zásahu conquistadorů, kteří použili stavební materiál z Mitly na své kostely. Hanba, hanba, hanba…..

Po dobu návštěvy Mitly bylo krásně slunečno a teplo, ale jakmile jsme vyjeli autobusem opět na další cestu, zatáhlo se a spustil se příšerný liják, takřka tropický. Ten jsme přečkali v restauraci s mexickým bufetem, kde se Marian ládoval, až měl boule za ušima.

Odtud jsme vyrazili na hlavní hřeb programu, a to nádherné travertinové kaskády Hierve de Agua. Jeli jsme na místo asi hodinu a vůbec nic jsme neviděli, protože se cesta kroutila napůl kaktusovým a napůl borovicovým lesem, který ovšem nebyl vidět, protože všude byla mlha, že by se dala krájet a lilo. Lilo tak mocně, že jsme jeli v proudech žlutého bahna sahajících autobusu do půlky kol. Za tohoto obřího deště jsme vystoupili a v proudech vody a bahna jsme se hnali dolů z kopce pralesem, abychom spatřili kaskády. Když jsme se k nim celí mokří dostali, déšť jakoby kouzlem přestal, mraky se rozplynuly a na místě se objevily bílé kaskády vodopádu padající po stupních na pozadí vysokých hor, šedých mraků a zeleného pralesa. Neuvěřitelný pohled, který asi v životě nezapomenu. Před námi se otevřel výhled, který připomínal divadelní jeviště: z ničeho nic vidíte pralesní údolí a v něm jakoby zmrzlou vodu padající ze stometrové skály. Sami přitom na podobné skále stojíte, okolo vás v malých tůňkách probublává ostře zelená a čpící voda a vytváří podobné kaskádky, aby sama zmizela pod dalším stometrovým útesem.

 

Jenom jsem stála a fotila a obdivně zírala. Pak se opět najednou výhled uzavřel, přišel mrak s deštěm a na místě nádherného vodopádu v pralese byla opět jenom mlha, za kterou byste nikdy takový pohled nehádali. A než jsme se vrátili k autobusu, opět se dalo do deště.

Další dvě hodiny jsme se kodrcali zpátky do Oaxaca a v příšerném lijáku jsme přeběhli na taxík a dojeli na nádraží, kde jsme i s batohy nasedli do autobusu jedoucího do San Cristobal de las Casas, kde strávíme další čtyři dny. Jeli jsme přes 11 hodin, ale dojeli jsme v pořádku a dnes jsme si prošli město a zítra se chystáme na ten kaňon Sumidero.

Zítra napíšu víc.

 

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Mexiko se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s