Ahoj, jsme tu a žijeme. Píšu se zpožděním, protože pro samé cestování nestíhám.

Z Oaxaca jsme přes noc přijeli do nejjižnějšího státu Mexika, Chiapasu. Tento hornatý a pralesnatý stát je plný mayské historie, krvavých nepokojů, potlačování práv domorodých indiánských obyvatel a revolucionářských Zapatistů, které si tu můžete koupit coby populární maskoty i na tričku i jako magnetek na lednici.

Po jedenácti hodinách cesty jsme byli dost unaveni, tak jsme odložili plány na kaňon Sumidero, a místo toho jsme si prošli město. San Cristobal de las Casas je položen v údolíčku ve výšce 1.600 metrů nad mořem uprostřed borovicovo-bromeliového pralesa. Na rozdíl od spousty jiných mexických měst to nebylo původní sídliště prehispánských obyvatel, ale bylo založeno španělskými conquistadory „na zelené louce“, takže má přísný systém pravoúhlých ulic a uprostřed náměstí Zocalo.

San Cristobal je hlavním městem mayské a indiánské kultury, a je to vidět. Nejen všudypřítomné trhy s rukodělnými místními výrobky, a obyvatelstvo zjevně zcela indiánského původu, ale také mnohem méně španělštiny v ulicích, která je nahrazena různými mayskými dialekty, a také hlavně indiánské prodejkyně suvenýrů. Tyto bosé ženy v ušmudlaných krojích tu najdete na každém kroku. Nabízejí korálky, pásky, šátky, postavičky Sumcomandate Marcose a podobně. Jsou to ženy, které přestoupily z katolické víry na proestantskou a byly bigotní katolickou většinovou komunitou z okolních vesnic vyobcovány, a nyní jsou nuceny živořit v chudobě na předměstích San Cristobalu, neboť se nesmějí vrátit domů.

Není tu dobré fotit v kostelech, ani fotit místní, je prostě vidět, že toto je stát ve státě, který ovládají jiné síly, než na které jsme od nás zvyklí.

Prošli jsme si křížem krážem celé centrum a jeho kostely, najedli se různě pouličně, a vyšplhali na jeden z kopců San Cristobalu ke kostelu s úžasnou vyhlídkou na okolní kopce i město samotné. Pak jsme sestoupili do jedné z kavárniček, kde si dal Marian místní biokávu a popovídali jsme si s indiánským majitelem o tom, jak tu probíhá zapatistická realita, jak fungují trhy, sbírání hub, život, a tak dále. Pak si Marian koupil na trhu ručně vyráběnou košili a kalhoty, dali jsme si věci do prádelny a za asi 35 korun jsme si nechali vyprat a vyžehlit, koupili jsme mi brož se stříbra a malachitu a šli jsme spát.

A to bylo pro tento den vsechno.