Před včerejškem jsme si mysleli, že se dobře vyspíme, ale to jsme ještě neznali místní Chiapasany slavící jeden z mnoha svatých týdnů. Celou noc tu pořvávala hudební skupina na náměstí, u kterého bydlíme, a na němž je samozřejmě kostel (jako na všech náměstích v Mexiku). Do toho se železnou pravidelností každých půl hodiny zvonily kostelní zvony následované výbuchy petard a dělobuchů. To celé přestalo v jednu v noci a začalo nanovo ve čtyři ráno a v sedm opět začala hrát hudební skupina.

Pohled ze střechy hostelu přímo na ten zpropadený kostel:

Vypotáceli jsme se z postelí a vydali se najít autobus ke kaňonu Sumidero. Paní u pokladny nám zvesela tvrdila, že žádný autobus tam nejede. Když jsem se nevzdala s tím, že včera mi její kolega říkal, že jede, řekla, že ano, ale že odjel, a další pojede za dvě hodiny. Dále dodala, že jiným busem se tam dojet nedá. Zaplatili jsme tedy za lístky a šli si sednout na dvě hodiny před nádraží. Tam jsme si ale všimli colectivos, které odjížděly směrem kaňon každou čtvrthodinu. Koupili jsme si tedy lístky na colectivo. Lístky na bus jsme nechali na pokladně, ať je někomu dají, protože nám odmítli vrátit peníze, ale ještě předtím Marian smyšlenou španělštinou paní za okénkem vynadal – koukala divně, asi proto, že většina Marianem použitých slov ve španělštině neexistuje.

Colectivem jsme jeli asi tři čtvrtě hodiny a vyhodilo nás uprostřed silnice v zaprášeném zapadákově uprostřed kopců. Po šipkách jsme došli k parkovišti loděk a postupně jsme zjistili, že nám k prostému výletu kaňonem budou vnucovat návštěvu zábavního parku s možností umělých lezeckých stěn, krokodyliária, papouškária, jaguária, terária a podobně. Tvrdošíjně jsme odmítali, dokud se prodejce lístků nakvašeně přestal snažit a prodal nám jízdenku jenom na cestu kaňonem tam a zpátky (celkem dvě hodiny). Dostali jsme plovací záchranné vesty, nasedli jsme do rychločlunu se skupinou Italů a dali jsme se do pohybu.

Řeka je široká na počátku cesty asi jako Vltava v Praze, ale postupně se začne zužovat a klikatit spolu s tím, jak se břehy začínají z mírných kopečků pomalu zvyšovat. Najednou jsou z nich strmé útesy měřící přes šest set metrů, porostlé borovicovým pralesem, broméliemi, orchidejemi, celé pokryté vlhkostí, kapradinami a mechem.

Postupně jsme proplouvali kupředu a průvodce vždycky loď zpomalil u nějaké zajímavosti, jakou byli například krokodýli vyhřívající se na jednom z bahnitých říčních břehů, lovící pelikáni, kvetoucí orchideje, či nejvyšší místo kaňonu, kdy má stěna nad vodou na výšku kilometr a dalších necelých sto metrů má loďka pod sebou ke dnu. V té době byla řeka široká sotva třicet metrů a v kaňonu byla skoro tma, ač sluníčko svítilo.

Z kolmých stěn kaňonu padá k řece několik vodopádů, z výšky pár stovek metrů se voda řítí v bělavých provazcích a vytváří jemný déšť všude okolo. Petrifikací vodou přinesených minerálů a na nich žijících řasách vznikají na skále různé zajímavé útvary, jako například stalagmity ve tvaru těla ukřižovaného Krista, jeskyně zbarvené různými minerály dočervena či černa, nebo útvar zvaný Vánoční stromeček. Cesta na konec kaňonu, který uzavírá velké jezero vytvořené přehradou, trvala opravdu hodinu, ale uběhla neuvěřitelně rychle. Provázeli nás na ní ptáci různých velikostí a barev, kteří dokázali letět i plachtit stejně rychle jako náš rychlostní člun.

Jediné, co mi zkazilo z kaňonu radost, byla úžina, ve které se díky pohybu proudu hromadily veškeré odpadky z celé řeky. Kapitán loďky musel zpomalit asi na desetinu rychlosti a pomalu jsme projížděli mezi naplaveným dřevem a listím, a bohužel také PET lahvemi a plechovkami. Na obranu Mexičanů musím ovšem dodat, že místo brázdily asi čtyři loďky, které řeku čistily a debordelizovaly.

Nazpět jsme se vrátili stejnou cestou, odevzdali jsme vesty a marně nějakou dobu čekali v neuvěřitelném vedru na colectivo vracející se do San Cristobalu. Nakonec jsme skončili v projíždějícím taxíku již zpola zaplněném indiánskou rodinou, ale alespoň nás to vyšlo stejně draho jako colectivo. Mayská holčička se k našemu oboustrannému překvapení jmenovala Lucia a bratr její matky se jmenuje Marian, takže jsme se cítili velmi indiánsky a velmi kosmopolitně.

Večer se nám nepodařilo na první dva pokusy vybrat peníze z bankomatu. Platíme tu kartou, kterou nám ovšem už dva bankomaty odmítly vzít, a také se nám s ní někdy nedaří platit přes internet. Proč, to netušíme. První bankomat nám tedy včera kartu neakceptoval a druhý v sobě pro změnu neměl žádné peníze. Třetí bankomat peníze vydal, a my mohli zaplatit večeři, figurku Subcomandanta Marcose a dojít na hotel a uhradit dnešní noc. Která byla opět stejná, jako ta minulá – hlasitá hudba, petardy a zvony.

To samé nás prý čeká dnes, protože je pátek a s ním vrcholící oslavy. Hudba tu neuvěřitelně nahlas vyhrává i teď, po celou dobou, co tu píšu. Marian šel na salsa koncert ve městě, já jsem na to příliš unavená, takže pro dnešek končím a jdu si lehnout.

Zítra vám napíšu, jak jsme se dneska měli na výletě za Lago Montebello, musím říct, že dnešek se mi zatím z celého pobytu líbil nejvíc, a to kvůli jednomu jedinému prchavému okamžiku, který vám samozřejmě zítra popíšu, takže se koukejte blogu věnovat. Měla bych zmínit taky počasí. Poslední tři týdny v Chiapasu pršelo 24 hodin denně, ale teď už tři dny ani nekáplo a neustále svítí sluníčko. Je nádherně, modlitby očividně zabírají.

Mějte se pěkně a užijte si víkend, my máme na zítra koupené lístky na cestu do mayského města Palenque, kam pojedeme odsud ze San Cristobalu přes šest hodin, takže se na to moc netěšíme, ale doufáme, že tamní vodopády i památky budou stát za to.