Dneska píšu zpocená jako vrátka od chlívka, protože v Palenque je kolem 55 stupňů na slunci, 37 ve stínu a vlhkost asi 80%. Takže si to představte jako pěkně přetopenou prádelnu, to vše v místnosti bez oken a klimatizace, ale zato s dalšími patnácti potícími se uživateli počítačů a sem tam nějakým tím švábem;)

Jak jsem už psala, dojeli jsme po šesti hodinách se San Cristobalu do Palenque a musím říct, že cesta to byla úděsná, protože jsme jeli CELOU DOBU Z KOPCE! San Cristobal leží vysoko v horách a Palenque je naopak v pralese v nížinách, takže autobus byl stále čumákem dolů a my bez ustání sjížděli ze sedadel….

Když jsme dojeli, změna podnebí na nás zaútočila jako rána mokrým hadrem do obličeje, ale už jsme se snad alespoň částečně aklimatizovali (pomáhá tomu 5 studených sprch denně). Našli jsme si budget hostel mimo město, asi tři kilometry od zřícenin, uprostřed džungle. Takže nám před prahem chodí mravenci atta a nosí si nastříhané listí do mraveniště, řvou na nás ptáci a skřehotají opice (ale ty jsme ještě neviděli, jenom je slyšíme). První noc nám sice v cabaňa (taková chajda bez skel, jenom s moskytiérou v oknech) netekla voda, což bylo vražedné, ale už to funguje. Spím samozřejmě v moskytiéře a používám od rána do večera protikomáří přípravky, ale stejně mne žerou, mrchy. Antimalarika bereme, takže žádný strach. Marian spí bez moskytiéry, skoro se nemaže, a požranej není, nechápu, nechápu, nechápu!

Včera ráno jsme vstali brzo, abychom se k ruinám dostali v jakž takž ucházejícím čase, kdy ještě není vedro. Ovšem už v devět slunce pražilo tak, že se na něm nedalo vydržet déle než deset minut.

Při vstupu na naleziště nám jako první padla do oka osmistupňová pyramida, ve které archeologové po sto letech prací našli teprve v devadesátých letech ohromnou hrobku významného vládce Palenque jménem Pacal, včetně několikatunového sarkofágu, posmrtné masky z nefritu a bohaté zádušní výbavy.

Pacalův hrob je nejvybavenějším pohřbem ve Střední Americe (na jihu ho převálcoval Pán Sipánu z Peru). Mumii a originál masky jsme viděli už v muzeu v D.F., ale tady zůstal v muzeu originál obřího sarkofágu a mají tady krásně přepsané a překreslené basreliéfy na jeho povrchu, včetně jejich vysvětlení i překladu mayských hieroglyfických znaků. Palenque bylo nejdůležitějším mayským městem v Mexiku od přelomu letopočtu do 7 století, kdy nastal jeho úpadek. Mayských měst je tu mnoho, ale tohle se architektonicky vymyká, je podobného stylu jako byla města v Guatemale (kam nejedeme, protože jsme zjistili, kolik by to stálo peněz a času, takže to radši zúročíme jinde).

Hlavní stavbou Palenque je El Palacio, což je složitý pyramidální komplex vládních, správních, obětních, sakrálních a palácových budov, kde se dají stále zahlédnout krásné rytiny zobrazující průběh korunovace krále Pacala, jeho trůn (vypadá jako kamenná postel), záchod, štukové vyobrazení mnoha božstev, vládní pokoje, a podobně. Také je tu jako na jediné budově v Mexiku postavena několikapatrová věž, která pravděpodobně sloužila jako astronomická observatoř, protože Mayové byli zcela závislí na matematice, astronomii a kosmologii. Věž je na šikmo a je to vidět. Jeden průvodce tam vykládal, že je tak na šikmo postavená schválně, aby se vyrovnal sklon zemské osy a zenit byl opravdu v zenitu, ale další vyprávěl, že ji v rámci rekonstrukce chtějí uměle narovnat, takže si myslím, že asi původně stala rovně a první průvodce pouze bájil.

Zatímco jsme málem pošli vedrem, prolezli jsme tuto hlavní část vykopávek a pralesem prošli k jeho další části, kterou tvoří tři veliké pyramidy Kříže, Slunce a Zdobného kříže, které byly samým srdcem a ohniskem víry Mayů. Ve vrcholcích chrámů stojících na každé z nich jsou reliéfy ukazující obětování králem, zobrazující slunečního boha, předávání vlády a v neposlední řadě rituál kouření tabáku prováděný jedním z vládců Palenque (mám dojem, že dědečkem krále Pacala). Rytiny jsou nádherně zachované a mnohdy i dost popisné. V té době bylo ovšem už takové vedro, že jsem se málem z jedné pyramidy skutálela v  bezvědomí.

Zahnali jsme únavu tuňákem v plechovce a pokusili se jít přes prales k chrámu Jaguára, jak nás nabádal knižní průvodce, ale po chvíli na nás začal pískat dost agresivní strážce, že se tam nesmí a že máme vypadnout. Část vykopávek je totiž z důvodu probíhajícího výzkumu a rekonstrukce uzavřena, ale nikdo to nebohým turistům neřekne.

Přes šedesát metrů dlouhý most jsme došli k poslední části naleziště, kde jsme si prohlédli krvavě proslulé hřiště na pelotu (na obrazech se daly dříve vypozorovat scény z usekávání hlav poraženým), a k dalším asi pěti pyramidám, které už na sobě ale neměly žádné rytiny, zato z nich byl skvělý výhled dolů z hor na yukatánskou rovinu plnou pralesa.

Z naleziště jsme šli cestou, podél které tekla říčka a vytvářela nádherné vodopády, pod nimiž ovšem bylo zakázáno se koupat. Škoda, protože mně bylo takové horko, že jsem plánovala jakoby „náhodou“ omdlít a upadnout doprostřed proudu;).  Ale rozmyslela jsem si to, abych neznečistila průzračné vody zdejších kaskád. Cesta směrem k východu a k muzeu vede ještě kolem několika dalších mayských budov, nevýznamných obytných komplexů, které v současné době okupují netopýři. Musím se ale přiznat, že vzhledem k vedru a panujícímu dusnu bych radši bydlela v těchto nevýznamných komplexech, pět metrů od úžasných vodopádů, než na vrcholu pyramidy nahoře na kopci.

Odpoledne jsme nedělali nic, jenom spali, a večer jsme šli na oslavu Marianových narozenin do restaurace, kde jsme si dalo naprosto výborné hovězí steaky, a pak ještě do jiné restaurace, kde si dal Marian navíc pizzu, a kde jsme sledovali vystoupení dvou hudebních skupin a také kejklířů s ohněm.

Dneska ráno jsme vyjeli k prvním vodopádům, nazývaným maysky Misol-ha. Je to vlastně jeden vysoký vodopád přepadávající do jezírka přes kolmou skálu, která jej rozděluje na několik proudů vody. Hlavní zajímavost a úžasnost celého vodopádu spočívá v tom, že ona skála je ve skutečnosti převis, takže můžete sejít po pěšince k jezírku a jít ZA vodopád. Za zády tedy máte skálu, kolem vás se pnou vzdušné kořeny rostlin ze shora, část vody před vámi padá z útesu dolů a část z ní se provrtala skrz skálu. Vypadá to jako obří sprcha;)

Nejlepší na tom ovšem byla jeskyně. Část vody se ve skále prohlodala a udělala jeskyni, u vchodu jsme si za v přepočtu patnáct korun každý půjčili jednu baterku a v naprosté tmě jsme se přes kameny brodili vodou do nitra útesu. Po asi pěti minutách jsme došli do větší jeskyně, vyhloubené vodopádem. Ten ve tmě zabíral celou jednu stěnu jeskyně. Dosvítili jsme na něj baterkou a byl to opravdu zvláštní pocit, z té tmy vyloupnout řvoucí vodopád, stejně jako stalaktity visící všude kolem něj. Pak jsem si všimla, že tam všude lítají i netopýři, viseli v trsech nad vodou a pištěli na nás. Chvíli jsme se kochali a pak jsme se vrátili zpátky, abychom zjistili, že ve vodě, kterou se brodíme, plavou i malé rybičky. Nevím, jak je to možné, že je to nespláchlo z vodopádu, ale žijí si celkem spokojeně v jeskyni a asi pojídají netopýří tentononc…trus.

To se mi z dneška líbilo nejvíc, protože jsem vždycky milovala jeskyně a vodou a stala jsem se tak na chvíli speleologem, a tak si splnila dětský sen!

Potom jsme jeli asi hodinu autobusem na další vodopády, kaskády Agua Azul. Tyto vodopády jsou dle všech nejlepší, nejkrásnější a vůbec. A mají být úžasné tyrkysově modré (odtud taky jejich název). Bohužel, jsme tu v období dešťů, takže vodopády bych mohla nazvat Agua Marron, neboli hnědá voda, protože kaskády měly opravdu velmi bahnitou barvu. Byly mohutné, široké, a kdybych neviděla El Chiflon, a nebyla plná speleologického nadšení od Misol-ha, asi bych byla nadšená. Takže jsem jen spokojená….. Prošli jsme celé kaskády až úplně nahoru, kde jsme si zaplavali v jednom z jezírek a chvíli se vyhřívali na slunci. Pak se mi udělalo špatně z kukuřice, co jsem snědla, tak jsme jeli domů.

Už je mi lépe a jdeme balit, zítra psát nic nebudu, budeme hluboko v džungli u hranic s Guatemalou. Mějte se pěkně!