Uprostřed vodopádu

Vracím se ke včerejšímu výletu. Opět jsme použili cestovní agenturu, je to jen o trošku dražší, než když člověk jede sám, ale organizovanost stojí za to, protože samostatný cestovatel není schopen tolikrát přestupovat a všechno stíhat. Chtěli jsme jet k jezerům Montebello, které knižní průvodce hrozně vychvaloval.

Večer jsme nestihli výlet zaplatit, a když jsme se ráno vzbudili po další šílené noci plné petard a zběsilé dechovky, neměla cestovka vedle našeho hostelíku už volné místo. Marian tedy vyběhl do města a na poslední chvíli sehnal cestovku jinou a mohli jsme vyrazit. Jen odbočkou – tři noci jsme strávili v low budget hostelu Iguana v San Cristobalu a jsme tu spokojeni – skvělý majitel a hrozně příjemní mladí studenti z Anglie, Francie a USA, kteří tu dělají na brigádě recepční, vaří snídaně a pořádají výlety (a například ukázkovou salsa hodinu, kam dorazil místní latino učitel, který se nějak nemohl dopočítat dob….).

V mikrobusíku nás jelo jenom pár, tak jsme se hned skamarádili s třemi mladými Mexičankami, které jely taky na výlet. Je to hrozně zajímavé, pozorovat místní, jak jezdí po své zemi a poznávají ji. Tady je takových mladých i starších mexických turistů hodně a je to něco, co jsem v Kostarice neviděla. Tam jsem za celý měsíc nepotkala jediného domorodého cestovatele.

 

Po asi čtyřech hodinách cesty jsme dojeli ke Guatemalským hranicím, kde leží park Lagos de Montebello. Je to park více než šedesáti jezer ležících v horách uprostřed borovicového pralesa. To je moje vlastní označení, ale nevím, jak jinak mám popsat pro mne naprosto nezvyklý pohled na kombinace bujného piniového porostu s bromeliemi, divokými orchidejemi a aloemi. Vedle sebe vždy leží úzkými náspy oddělených několik jezer a překvapivě má každé z nich jinou barvu. Některá jsou tmavě modrá, jiná tyrkysová nebo zelená.

Po jednom z těchto jezer jsme se projeli na voru, kdy Marian pádloval tak mocně, až si udělal puchýř na ruce. Je třeba ale uznat, že tím zkrátil naši vyjížďku, protože jsme byli mnohem rychlejší než druhé dva vory….Pluli jsme po tyrkysově modrém jezeru obklopeném vysokými útesy porostlými velkými fialově kvetoucími orchidejemi a sporofyty. Pod hladinou byly vidět vstupy do podvodních jeskyní spojujících vždy několik jezer dohromady. Prý tam žijí i želvy, ale žádnou jsme bohužel neviděli.

Takto jsme si prohlédli několik jezer, čímž jsme strávili většinu dne. Bylo to pěkné a zajímavé. Ale říkali jsme si, že kvůli tomu bychom si ten výlet nekoupili, kdybychom to věděli dopředu, protože jezera uprostřed borovicových lesů pro nás nejsou zase až tak velká exotika. Co naplat, člověk věří průvodci, a sám dopředu vědět nemůže….

Pak ale přišlo finále. Jeli jsme asi další dvě hodiny k vodopádu, o kterém nám jenom řidič řekl, že se jedná o vodopád El Chiflon. V průvodci jsme ho nenašli a moc jsme od něj neočekávali. Prošli jsme vstupem do parku a procházeli kolem říčky tekoucí již více pralesoidním a liánoidním lesem proti proudu. Cesta vedla pořád dost do kopce. První kilometr byly na řece jenom velmi divoké peřeje, ale potom se ukázaly dva vodopády vysoké 20 a 30 metrů a docela mohutné.

Vítr rozprašoval vodní tříšť a kolem vodopádu byla krásná duha. Už to by mi stačilo ke štěstí, ale šipky dále ukazovaly 500 metrů nahoru do kopce k vodopádu. Šli jsme tedy dál a přemýšleli, odkud se berou ti promočení lidé, kteří se vraceli naproti nám. Jestli se koupali v oblečení nebo co…..Pak jsme to zjistili.

Jednalo se o nejvyšší vodopád ze všech tří, jménem El Velo de Nobia, neboli Nevěstin závoj. Voda se zde v mohutném proudu řítí z útesu a dělí se na několik menších kaskád, ovšem až poté, co překoná neuvěřitelný pád ze 120 metrů. Cestička vede nejprve pod vodopádem, ale pak se můžete postavit na plošinku stojící přímo naproti vodopádu u jeho spodní části a dívat se na to, jak se voda řítí přímo na vás a kolem vás.

Když jsme viděli, jak hrozně bychom se zmáčeli, na místě jsme se převlékli do plavek. To se neobešlo bez všeobecného pobavení místních, když jsem se před nimi žížalila ze spoďárů a podprsenky přikrytá velkým šátkem a navlíkala se do plavek. Zvládla jsem to ale bez ztráty kytičky (kterou už jsem totiž stejně neměla, protože se mi při jízdě autobusem z Puebla do Oaxaca otevřely záchodkové dveře přímo uprostřed choulostivé urinální operace a já málem s nahým zadkem vypadla mezi lidi do uličky).

Nechali jsme batoh a foťák u nových mexických kamarádek dole pod vodopádem a šli jsme nahoru. Už pár metrů před plošinou to bylo jako kráčet letním lijákem, ovšem za pálícího slunce, které všude okolo nás vyrábělo nádherné duhy posouvající se s tím, jak jsme se pohybovali my.

Nakonec jsme zůstali stát přímo před vodopádem a jenom zírali na to, jak se ty nekonečné vody přelévají, padají, ječí a řvou, a částečně nás zalévají. Do toho všeho svítilo slunce a okolo se rozprostíral prales. Byla jsem nadšená. Nadšená, nad-še-ná. Nic tak úžasného už jsem dlouho nezažila.

 

Vyhnala jsem Mariana zpátky na nižší plošinu, aby mne zvěčnil jako malinkatého trpaslíčka s rukama doširoka rozpaženýma, stojící na plošině uprostřed vodopádu, a doufám, že ta fotka bude alespoň z poloviny vystihovat to, jak jsem se cítila….

Pak už jsme se jenom vykoupali ve vodě pod vodopádem, kde jsem nabyla dojmu, že mne nějaká ryba hryže do nohy, ale asi to byl jenom kolem plovoucí klacek. Poté jsme další tři hodiny jeli domů, Marian šel na salsu a já jsem usnula vyčerpáním, ovšem dnešní noc byla díky vrcholící fiestě opět výživná. Dopoledne jsme odjeli autobusem do Palenque. Teď jsme tu, ale je tu vedro a vlhko jak v sušírně prádla. Bydlíme v lowcostovém hostelu uprostřed pralesa těsně vedle ruin Palenque. Za chvíli jdeme spát a doufáme, že nás neokradou opice nebo lupiči, abychom mohli zítra vyrazit na ruiny, pozítří na vodopády Agua Azul a Mizol-ha a poté na dva dny do srdce pralesa ke guatemalským hranicím ke dvěma výjimečným mayským chrámům a do přírodní rezervace za jedinými doposud přírodně žijícími mexickými indiány.

 

Mějte se pěkně a pište mi!

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Mexiko se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Uprostřed vodopádu

  1. Felicitaciones de cumpleaños napsal:

    Hola Marian, deseamos todo lo mejor para su cumpleaños. madre, María, Michael. Les deseamos una estancia agradable tanto y leer sus experiencias de viaje con usted. Esperando con impaciencia las fotos también. Cuida de ti mismo tanto. Hola ambos. J + M + M

    Hezky si uzijte dnesni narozeniny Mariana. My to budeme slavit taky a vzpomínat. mam +M+M

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s