Pokračuji tam, kde jsem minule skončila – nasedli jsme na noční autobus a dojeli do Campeche. Důvody znáte – nebylo možné dojet do Chetumalu na druhé straně Yucatánu. Do Campeche jsme jeli proto, že průvodce jej vynachválil jako koloniální skvost Mexika chráněný UNESCO jako památka kulturního dědictví lidstva.

Dojeli jsme ještě za tmy, ale naštěstí hned první hostel přímo na hlavním náměstí měl volný pokoj a dokonce nabízel i možnost vyprat si věci. Pokusili jsme se projít po městě, ale nešlo to. Bylo neuvěřitelně horko a vlhko. Nikdy v životě jsem takové vedro nezažila, a to jsem byla v několika pouštích. Nedalo se být ani ve stínu, natož na slunci. Během půl minuty jsem propotila veškeré oblečení. Pokusili jsme se vedro přespat, ale i pod větrákem jsme se potili přímo do ručníku, nešlo spát. A ještě nás požírali komáři.

Tak jsme si prošli alespoň místní muzeum naprosto úchvatných mayských stél posbíraných z celého yucatánského poloostrova, kde byly nejen popisky v angličtině, ale navíc dávaly smysl. Byly to krásně přeložené mayské nápisy s vysvětlením, co který znak znamená.

Pak jsme se opět pokusili projít si město, když se kolem sedmé večerní udělalo trošku menší horko. Nevím, jestli za to může naštvání z předchozího večera, nevyspání, vedro, komáři, nebo co, ale v každém případě bych Campeche nikomu nějak zvlášť nedoporučovala, koloniální město to je, ale co….takových už jsme tu viděli několik a rozhodně hezčích.

…ono to tedy vypadá z fotek nádherně, ale to je fakt výběrem a zkušeným okem fotografa 🙂

Po příšerně propocené noci jsme radši nasedli na ranní autobus a dojeli do Meridy, hlavního města státu Yucatán. Má také název „Bílé město“, neboť je postavena převážně z bílého kamene. Ale nevím proč, protože pak je to zase celé přetřeno barevnými mexickými odstíny zelené, červené, tmavě žluté a podobně. Merida je také na můj vkus nějak moc v průvodcích přechvalována. Je to to tu hezké, ale třeba Puebla se mi jako koloniální město líbilo více. Prošli jsme si centrum, dosyta se přepili různých zdejších ovocných nápojů, na které jsme si vytvořili závislost už v Palenque, a po poradě s knižním průvodcem jsme si chtěli udělat odpolední výlet do Izamalu.

Izamal je významné mayské duchovní centrum, kde uprostřed moderního města stojí jedna vysoká pyramida a na druhé, která je kousek od ní, postavili španělští conquistadoři obrovský kostel Sv. Antonína z Padovy. Na nádraží nám řekli, že cesta potrvá hodinu, takže jsme si naplánovali pobyt v klášteře celém nabarveném nažluto a přilehlém, taktéž nažluceném městě, s večerním návratem do Meridy.

Už po cestě, která nakonec trvala téměř dvě hodiny, se spustil příšerný liják, který nepolevil po celou dobu, kdy jsme procházeli kostel a u toho mokli. Tím pádem jsme neviděli ani město, ani pyramidu, jenom kostel, který však už vypadá značně ošuntěle. Tak jsme zase jeli domů. Tyto dva dny se prostě nějak nevyvedly.Dovršili jsme to tím superdrahým hotelem, který měl sice nádherný bazén s vodou takřka vroucí, ale kterého jsme si pro pobyt mimo skoro neužili. Také jsme si užili snídaně, kterou nám naúčtovali za dvakrát vyšší cenu, a tedy jsme přeplatili naši běžnou snídani několikrát (místo obvyklých přibližně 15 pesos jsme utratili příšerných 200, které nás mrzí do teď).

Vylepšili jsme si náladu až dneškem, kdy jsme ušetřili peníze za výlet do Uxmalu. Zdejší cestovky totiž nabízí cestu do Uxmalu za víc než 400 pesos pro jednoho, bez vstupu. Dali jsme si tu práci a zjistili, odkud jede autobus, a dojeli tam sami za 80 pesos pro oba za zpáteční jízdenku. Na místě nás překvapila trojnásobná cesta za vstup oproti všem památkám, které jsme viděli doposud. Jak jsme slyšeli, vypadá to, že Yucatán je předražené místo pro americké turisty, takže si budeme muset začít zvykat.

Výzdoba uxmalských staveb je skutečně ohromující a odlišuje se od všeho, co jsme tady zatím viděli. Každá z kultur měla jiný styl výzdoby i architektury, jiný plán měst, ale všechny mají své hřiště na pelotu. Tak to mu bylo i zde, ale tady jsme viděli velký kruh na prohazování míče zabudovaný přímo ve stěně.

Každá budova má na sobě vlysy a mozaiky s antropomorfními detaily, hady požírajícími válečníky, stébly a svazky rákosu, kamenné tašky napodobující doškové střechy běžných obydlí, chobotnatým bohem deště Chacem a dokonce i středomexickým starým dobrým Tlalokem, což dokazuje, že i na ty tisíce kilometrů vzdálenosti přes pralesy, řeky a hory spolu různé mezoamerické civilizace komunikovaly. Prohlédnout si dopodrobna výzdobu všech staveb by tvalo týdny. Bohatost a originalita výzdoby mi připomínala evropské rokoko – každý kousek povrchu prostě MUSÍ být ozdoben….A všude okolo se vyhřívají iguany, létají motýli a samozřejmě, pískají moskyti.

Nakonec jsme vylezli na velikou pyramidu, z níž byl úžasný výhled na celé město, jak vždycky říkám, těšte se na fotky. Celou atmosféru města dotvářely iguany, které se po desítkách vyhřívaly na kamenných schodech jednotlivých chrámů. Na začátku jsem je fotila, celá nadšená, ale když jsem zjistila, kolik jich tam je, a že to pravděpodobně je jenom místní škodná, nechala jsem toho. Některé kousky byly skutečně obrovské, s hřebínkem na hlavě i na hřbetě a dlouhým ocasem, mohly měřit i něco k metru.

Pak jsme museli, bohužel, téměř tři hodiny čekat na autobus, protože do města zpět žádný nejel, ale nakonec jsme to zvládli. Teď jsme potkali dva Čechy, co už mají Yucatán projetý skrz naskrz, a nevim nevim, jestli se mi chce jet dál podle původní trasy – všechno je prý třikrát dražší, nepříjemní lidé chtějící dýžka a davy amerických turistů. Uvidíme, co bude dál, zítra v poledne jedeme do Chichen Itza a pak se přesuneme dál do Valladolidu.

A název dnešního postu? Jsem sežraná. Aktuálně jsem napočítala 46 štípanců (zahojené nepočítám), jen každou noc jich přibude kolem deseti. Už mne to unavuje, vypadám jako leprotik, svědí mne celé tělo a vůbec. Je to nejproštípanější dovolená, na jaké jsem kdy byla. A podle zpráv to nemá polevit. Marian má štípanců asi 35.

A v žádné lékárně se tu nedá sehnat repelent s obsahem DEET, což je chemická látka, která jako jediná proti komárům zabírá. V Kostarice se sehnat dal, tady ne. Tady mají uprostřed komářích mračen plných malárie pouze bylinkové sprejíčky z citronové trávy, které nejen že komárům nic nedělají, ale navíc vyloženě přitahují vosy…..

Teď se nám podařilo v lékárně sehnat něco nového, tak uvidíme, mám za poslední čtyři hodiny jenom jeden nový štípanec, to by byl pokrok.

Mějte se, napíšu zítra víc. A omlouvám se za překlepy, je tu nějak špatně nastavená obrazovka a nevidím na text.