Jako poslední z řady článků o Mexiku přichází Podivnosti a vtipnosti, aby navázaly na tuto tradici založenou cestou po Číně. Jedná se v podstatě o to, že Středoevropan se nestíhá v exotických zemích divit. Co je doma normální, v Mexiku neplatí, co je běžné v Mexiku, by zase rozhodně neprošlo u nás doma. Některým věcem se člověk zasměje, na některé zírá, o jiných se mu ještě pár let poté zdá (viz například obraz mixtéckého bojovníka očividně chystajícího se nakopnout jaguára:)

Takže, jdeme na to:

PODIVNOSTI

• METRO V DF: to je opravdu nezvyk. Pražák odchovaný třemi linkami metra, ve kterém tiše a spořádaně přejíždí lidé, aniž by přitom nějak hlasitěji dávali najevo, že vlastně někam jedou – sedí, čtou a pospávají,  nevěří svým očím. Metro v DF je čisté, neuvěřitelně spletité, samozřejmě přecpané, ale hlavně, žije! Při vstupu do metra musíte projít bezpečnostním rámem (a vaše zavazadlo projet scannerem), jestli nepřevážíte zbraně. Na každém rohu stojí jeden či dva policajti. Vlezete do vagónu a stojíte na jedné noze, protože na té druhé vám stojí někdo jiný. Po zemi se plazí malé děti, které mají jejich rodiče na vodítkách. Ženy se mohutně líčí (několik nánosů čehokoliv od rtěnky, přes tvářenku, až po pudr, je v Mexiku společenský úzus). Žebráci s harmonikou a kytarou procházejí vlakem, prodírají se mezi cestujícími a vydělávají si na drobné do klobouku. A prodavači všeho možného prodávají všechno možné. Na každé stanici přistoupí chlápek s batohem, ve kterém má reprobedny, ovládačem přepíná skladby, a ty na vypálených CD prodává za 10 pesos. Po něm následuje žena prodávající lupy na čtení. Dále muž s učebnicí vyšší matematiky. Po nich paní, která prodává mazání na klouby. Opět další hudba. Pak prodavač žvýkaček. Paní, co nabízí nějaké pilulky. Další hudba nebo pohádky na CD, a nakonec třeba pán s čokoládami. Všechno maximálně za 10 pesos. Hlučné, barevné a velmi mexické.

• DĚTI NA PROVÁZKU: jak jsem zmínila výše, ve větších městech mají rodiče na děti speciální postroje, většinou barevné a s obrázky, vypadá to jako vodítka. Dítko připnete a ani v největší motanici ho neztratíte. Některé pouliční stánky se na tento sortiment vyloženě specializují a neprodávají nic jiného. Chudší matky, které na vodítko nemají, se musí spokojit s dlouhou šňůrou nebo šátkem, na který dítě také přivážou. Je to výhodné zejména pro prodavačky ve vagónech metra – špagát mají připevněný kolem pasu, na jeho konci povlává dítě, zatímco matka má volné ruce k prodeji (čehokoliv).

• V MEXIKU JE ČISTO: je to tak, neuvěřitelné. Všude nablýskáno, žádné odhozené odpadky. V metru se neválí po zemi žvýkačky ani papíry. Na ulicích nejsou psí hov…na, nic takového. Na důvod jsme nepřišli, ale nějak jsme se shodli na tom, že to bude extra levnou pracovní silou – všude je vidět indiánské počišťovače, na záchodě jsou rovnou tři  „hajbzlbabky“  – jedna vybírá peníze, další vám podá toaleťák a třetí podá ručníček. V McDonaldu zase mají speciální funkci člověka, který stojí vedle kolegy vytírajícího podlahu, a hlasitě všechny upozorňuje na to, že podlaha je mokrá. Asi to vyjde levněji než taková ta žlutá výstražná cedule.

• PRAVIDELNÁ DOPRAVA: v podivnostech je tato položka jenom proto, že s něčím takovým se u nás nesetkáváme. Čisté luxusní autobusy, odjíždějící z čistých nádraží v naprosto pravidelných intervalech dle jízdního řádu (s jedinou výjimkou). Na delších autobusových linkách odevzdáte bágl stewardovi, který vám na něj připíchne lísteček jako v divadelní šatně, a potom na základě lístečku bágl vydá. Skvělý systém proti okradení. Jediné, co nám dělalo problémy, byla přepísknutá klimatizace. Nevím proč, ale v místních 40 stupňových vedrech řidiči klimatizují autobusu na 15 stupňů, což jse samozřejmě akorát tak na angínu. S elegancí sobě vlastní jsem to vyřešila cestováním ve spacáku :))

• DRŽÁTKA NA KNÍR: jako za první republiky mají v prodejnách rychlého občerstvení i v restauracích obsluhující muži takové pásky přes kníry, aby chlupiny nenapadaly do jídla:)

• NEUVĚŘITELNÁ HYGIENA POULIČNÍ STRAVY:  každý, ale KAŽDÝ prodavač pouličního občerstvení má a) igelitové rukavice, b) čepičku přes vlasy, c) zvyk nešmatat na jídlo a pak na peníze. Taky mají na všechno malé ledničky (nemluvíme o těch opravdu nejchudších, ale těch jsme viděli tak 10%). Kam se hrabe hygiena našich párků v rohlíku. Možná proto nám za celou dobu nic nebylo.

• na to navazuje IGELIT NA TALÍŘÍCH: v rámci zachovávání čistoty v Mexiku vyvinuli způsob maximální ochrany talíře (s maximálním zatížením životního prostředí) u pouličních stánků s jídlem. Prodavačka vezme plastový talířek, šoupne ho do igelitového pytlíku, na to vám naloží jídlo, po jeho snědení igeliťák sundá a zahodí…a talířek je jako nový! Tramtadadááá!!!

• NEUVĚŘITELNĚ POMALÝ INTERNET: všude, bohužel.

• DĚTSKÁ PRÁCE: nejen žebrání, ale i běžný prodej v obchodech, restauracích, mytí nádobí, prodej drobností, cokoliv. Většinou bosé děti, se musejí otáčet, aby si vydělaly. A když si vydělají (tzn. Marian jim šoupne něco na přilepšenou), s jásotem prchají koupit si láhev Coca Coly 😉

• KOMÁŘI ŽEROU JENOM TURISTY: neviděla jsem nikoho poštípaného. Největší sežranec jsem vždycky já, ale ostatní gringos byli taky poštípaní. Místní ne, a nepřišla jsem na to, proč. Nevíte někdo?

• KDO NEJÍ CHILI A LIMETU, JAKO BY NEBYL! Jak jste již určitě pochopili z předchozích postů, neexistuje pořádné mexické jídlo bez něčeho pálivého. Chili a limeta se dávají na vše. Na hranolky, na chipsy, na mandarinky, na zmrzlinu, na mango, na ananas, na kukuřici, na kuře, na vepřové, na koriandr, na sýr, na majonézu. Kdybych někdy žila v Mexiku, chtěla bych být vlastníkem limetkového sadu, protože to bych určitě byla v balíku:) Faktem je, že na limetu si člověk neuvěřitelně rychle zvykne a doteď mi bez ní chipsy moc nechutnají. Dobrá zpráva je, že se v naší lednici krčí půllitrová lahev majonézy s limetkovou příchutí, kterou jsme dotáhli z DF:)

• ZÍTRA: kde se vzal v Oaxaca tento obchod? To je podivnost nejvyššího kalibru.

VTIPNOSTI:

• PROVÁZKY Z POMERANČOVÉ KŮRY: každý den v San Christobalu vyrážel Marian ráno a večer pro čerstvý pomerančový džus za 15 pesos půl litru, který vyráběl pán přímo na hlavní ulici před kostelem. Měl plný vozík pomerančů a takový stroječek na jejich loupání. Jako do svěráku do něj pomeranč upnul, začal točit klikou, pomeranč se otáčel a od něj se rolovala dloooouhá spirála kůry, kterou stroječek sloupnul v jednom kuse. Pán měl ty provázky z kůry přes rameno a hrozně hezky to vonělo. Zajímalo by mne, jestli je vyhodil, nebo zužitkoval, protože vypadaly jako barevné fangle na oslavu.

• MEXIČANÉ MILUJÍ DĚTI: jako správní Latinos 🙂 Mají je všude, všichni, staří i mladí. Taky je všude berou, pořád chovají, pusinkují, zdobí flitry a mašličkami, nosí, hrají si s nimi a různě blbnou. Tatínkové hlídají a nosí naprosto rovnocenně s maminkami, to se mi dost líbilo. V Palenque jsme viděli obchod, kde prodával jeden pán domácí potřeby a na zemi si každý den hrálo kolem 8 dětí, takové minijesle:) Pán hlídal a ještě stihl prodávat. Jeho deti to určitě všechno nebyly, ale ten systém, ten se nám zamlouval:)

• MEXIČANÉ CESTUJÍ: oproti třeba Kostarice, kde jsem v autobuse nepotkala jediného místňáka a při rozhovoru s nimi jsem vyrozumněla, že se 99% z nich nikdy nepodívalo dál než do sousedního města, mne Mexičané šokovali. Jsou jimi narvané autobusy. Mexičané se však nejen přepravují ve smyslu „dostat se z místa A do místa B“, oni i POZNÁVAJÍ SVOU VLAST! Oni chodí po svých památkách, jezdí na zájezdy, jezdí na výlety! V několika takových autobusech jsme byli jediní cizinci  (a taky jediní protestanti, jak se hned zjistilo, protože se místní neváhali nás zeptat). Tohle se mi na nich opravdu líbilo.

• VYZÝVACÍ CEDULKY: národ je třeba povznést a vychovat, myslí si pravděpodobně místní vlády. Proto nad každým veřejným umyvadlem (včetně hotelů) visí podrobný návod na správný postup mytí rukou, včetně několika vysvětlujících obrázků. Dále pak například v metru najdete výzvy na sběr dešťové vody a její užívání při zalévání či mytí aut.  Stejně poučné tabulky Vám pak osvětlí, jak správně a šetrně splachovat či sprchovat se. A všude visí cedulky, že kouřit je zakázáno. Tím posledním si nás Mexiko naprosto získalo – skoro nikdo nekouřil ani na ulicích. Mexiko je od té doby pro mne nekuřáckým rájem!

• MEXIČANÉ MILUJÍ DECHOVKU: od dítěcího věku, přes pubertu, až po věk nejvyšší, každý Mexičan miluje dechovku a s nadšením kouká na televizní estrády (o telenovelách hovořit nebudu, tam je to asi jasné), ve kterých vyhrávají valčíčky a polky orchestry čítající stovky hudebníků. Patnáctiletí u toho s nadšením podupávají, tatínkové prozpěvují, matky tančí. Dechovka prostě vede (a nikdo nám nevěří, že polka přišla od nás).

• V DŽÍNÁCH DO VODY: na břehu Laguny de Bacalar jsme nevěřili svým očím, když jsme pozorovali místní, kterak si přinesli obrovské koše s jídly, zapiknikovali si (také  s láskou nabízeli jídlo i pivo nám, protože jsme jim tam asi s vodou a sušenkami připadali jako hladoví chudáci), aby se ve svátečních šatech, džínách i s páskem, košili, tričku, školních uniformách i v zástěrách, zanořili do vod laguny a zaplavali si. Nechápu proč, prostě se do plavek nesvlékali, ale všichni plavali oblečení. Slovo „plavali“ pak používám pouze ve volnějším toho slova smyslu, neboť moc Mexičanů plavat neumí, takže se spíš jen tak cákali. Když jsem se svlékla do plavek já, tak to sice nekomentovali, ale začali zírat. Radši jsem si oblékla tričko (a dobře jsem udělala, spodek se mi jaksi to, spálil). Prostě do teď máme jasno – když do vody, tak jedině v kabátě!

• VW BEETLE: je všude, je to národní auto, a je ho tolik, že za den jsme jich napočítali i 300. Někdy jich v jedné ulici klidně stojí 15 najednou. Všemožné barvy, metalízy, obrázky, i různý stav. Ale pro mne už asi navždy zůstane symbolem Mexika červený brouk:)

PS: pokusím se naskenovat fotky z Peru, Malty, Turecka, Tunisu a Egypta, tedy z doby, kdy jsem nefotila digitálně, a napsat pár postů i o těchto zemích. A průběžně začnu psát o krátkých cestách po Evropě. Takže, stay connected!