Vážení čtenáři, a teď z jiného soudku. Necháme chvíli exotiku exotikou, a podíváme se na kraj nám bližší.

Ano,  ano, v roce 2010 jsme se vydali do krásné Itálie, oblast Campania, abychom zhlédli pobřežní poklad – Neapolský záliv a jeho okolí. Jako vždy jsem lehce naléhala na Mariana, že už OPRAVDU potřebuju vypadnout, takže jsme nakopli lowcost letadlo, a za hodinu a půl jsme ze šedé Prahy doletěli přímo do centra Neapole. Podařilo se mi najít minihotel v samotném historickém jádru Neapole za až směšnou cenu, takže jsme mohli bydlet ve městě a páchat výlety do okolí.

První den jsme tedy prošli historické jádro Neapole, která nás překvapila tím, jak hrozně jižně a koloniálně vypadá. Opravdu, má hodně společného s koloniální architekturou Latinské Ameriky i třeba Kanárských ostrovů. A bude to asi tím, že po určitou dobu byla nezávislá na zbytku Itálie a vládli jí Španělé.

Třeba tahle spodní fotka vypadá jak z Havany, ne?

Ve skutečnosti se samozřejmě nejedná o havanský dům, ale o slavné neapolské Muzeum historie, které vlastní nejcennější a nejobsáhlejší sbírku vykopávek z doby starého Říma, neboť jsou v něm umístěny exponáty z vykopávek v Pompejích, Herculaneu a okolních měst, zavalených popelem a lávou z výbuchu Vesuvu v roce 79 AD. V muzeu jsou tak vystaveny originály soch, sarkofágů, nádobí, bust, ale zejména tam byly přeneseny originály štukových fresek z bohatých římských domů.

Muzeum je rozsáhlé, vydržíte v něm několik hodin….až to začne být únavné, protože té krásy a historie začne být na člověka trošku moc. Po dávce historie jsme se museli pořádně najíst, abychom nepadli, a dále jsme vyrazili prozkoumávat historické jádro Neapole. Zjistili jsme, že centrum není žádný skanzen pro turisty, ale opravdové živé město, díky spletitým úzkým uličkám připomínající mraveniště. Mraveniště plné kostelů. Na každém rohu (a ten roh je každých max. 50 metrů), se totiž nachází nádherně zdobený kostel,  kostelíček, či rovnou něco jako katedrála. Všechny jsou přístupné a všechny jsou svou výzdobou omračující. V jižní Itálii bylo totiž zvykem vyzdobit každý kousek kostela určitě nesmírně pracnou intarzí z barevného kamene.

Kostely jsou ale zajímavě zdobené i zvenčí. Některé mají krásný portikus, některé jsou barevné. Některé jsou zase úplně nenápadné, a při vstupu vás teprve ohromí, protože nečekáte ani velikost, ani výzdobu.

Třeba tento kostel je uvnitř jeden z nejzdobnějších a největších, které jsme v Neapoli viděli. Je na náměstíčku přímo v centru Neapole (něco jako Staromáček), a zvenku jeho fasáda vypadá podivně. Jenom špičaté hrboly. A ve skutečnosti uvnitř neuvěřitelná krása.

Tento kostel je asi zase zasvěcen patronovi fotbalu:)

Poté, co jsme se v největším odpoledním vedru proplétali úzkými uličkami, dospěli jsme k názoru, že místní stavitelé opravdu věděli, co dělají. Uličky jsou totiž tak úzké, že i v poledne poskytují alespoň nějaký stín a jinak jsou po zbytek dne úplně temné. Asi nepříliš příjemné pro ty, co v domech bydlí, ale rozhodně příjemné pro život venku. A v Neapoli se opravdu na ulici žije:

Styl úzkých uliček, ale v secesním duchu prudké elegance a luxusu symbolizuje galerie, která je velmi podobné slavné milánské Galeria Vittorio Emmanuele.

No a navečer není v Neapoli nic lepšího, než se projít po přímořské čtvrti Santa Lucia, s jejím hradem Castel del Ovo, který byl sídlem posledního římského císaře Romula Augusta. A dát si pořádnou pizzu přímo pod hradbami…a kochat se výhledem na Vesuv.