Na druhý pokus jsem dorazila vlakem do Sintry, vystoupila a hned mne do nosu uhodil horský vzduch. Sintra leží ve o dvě stě metrů výš než Lisabon,  na svazích pohoří Serra de Sintra, a vzduch je tam plný vláhy, voní a je příjemně chladný. Příhodné podnebí přitahuje subtropické rostliny, zeleň je všude, bujná a mohutná a celkově je tak návštěva Sintry velmi příjemná na průdušky i plíce:)

Sintra je nazývána Městem králů, protože v ní je několik královských sídel, přičemž do roku 1580 odsud portugalští vládci kralovali přímo a poté se sem jezdili rekreovat z Lisabonu.

Prvním dojmem při příchodu do centra Sintry, hned po příjemném podnebí, je ohromení z pohledu na příkrý zalesněný kopec zvedající se nad městem, na jehož vrcholu se po ránu v mracích tu a tam objevuje obrovské středověké opevnění maurské pevnosti Castelo dos Mouros.

Já přijela ale tak brzy ráno, že se mi povedlo být prvním návštěvníkem královského paláce Palacio Nacion de Sintra. Ten pochází z 15. století a nese silné maurské vlivy. Vypadá to, jako by měl dvě věže, ale ve skutečnosti to jsou obrovské kuchyňské komíny – což je nezvyklé, ale v podstatě velmi pěkné.  Palác vypadá pro našince zvyklého na české a moravské hrady a zámky zcela exoticky. Je vzdušný, barevný a opulentně vyzdoben pálenými azulejos s motivy ze světa zvířat a rostlin.

Celý palác jsem prošla asi za hodinu – bylo to fajn, nemuset se tlačit s jinými turisty a mít neomezený rozhled, výhled i možnost focení. Pak jsem našla autobus, který jede okružní linkou od Paláce ke dvěma významným památkám nahoře na tom zalesněném kopci – maurské pevnosti a zejména k Palacio da Pena.

Posledně jmenovaný jsem vzala jako první v pořadí. Autobus mne vysadil u vstupu do svažitých palácových zahrad, kde mezi obrovskými stromy kvetly růže, levandule, bugenville a kudy se vinuly cestičky a tekly potůčky. Vyfuněla jsem kopec nahoru a zůstala stát s ústy otevřenými, neboť přede mnou se zjevil přízrak. Barevný, kýčovitý, romantický zámek, který jako by vypadl ze sna Walta Disneyeho poté, co se tento přejedl svatebního dortu. Kombinace zubatých cimbuří, barevných maurských kopulí, červené anglické hodinové věžičky, kachliček, soch, ostatných fasád, šílených chrličů a lešení (neboť zámek je průběžně opravován), mi vyrazila dech.

Sen maniakálního cukráře pak pokračuje i uvnitř zámku, který byl letím sídlem královské rodiny. Bohaté štuky orientálních vzorů a barev se táhnou po všech zdech i stropech, vitrážová okna propouští vlahý vzduch a bohatě tepané stříbrné nádobí se leskne na stolech. Protože byl zámek vystavěn v polovině 19. století, je v něm také zavedena funkční kanalizace a můžeme si prohlédnout i krásné koupelny pro vládce Portugalska.

Vydýchat tu někdy lehce šílenou nádheru lze procházkou po druhém vrcholu kopce,  celém obklíčeném mohutnými zdmi pevnosti Castelo dos Mouros.  Tento hrad z osmého století byl původně maurskou opevněnou tvrzí a po vyhnání Maurů z polostrova se stal významným obranným prvkem. Bohužel, dnes z vlastní pevnosti nezbylo nic než rozsáhlé hradby obtáčející vrch kopce, z nichž je nádherný výhled nejen dolů na město Sintra a do okolních plání, ale i na šlehačkovitý Palacio de Pena.

Prohlídku jsem zakončila někdy kolem jedné hodiny a stále jsem měla ještě čas – dojela jsem tedy jiným autobusem z centra Sintry k romantickému zámečku Monserrate. Ten je obklopen úchvatným romantickým parkem. Jeho majitel mulitimilionář Sir Francis Cook v polovině 19. století nechal pod vlivem romantismu v parku vybudovat falešnou zříceninu kaple obrostlou pralesními stromy,  labyrint připomínající cestičky, růžové zahrady, arboretum, umělé vodopády, akvadukty a tajemná zákoutí. Uprostřed parku se pak rozkládá stavba v maurském stylu, ve které bydlela Cookova rodina.

Lehce excentrické bydlení se mi zamlouvalo, tam bych se nastěhovala ráda…Hafík by měl kde běhat a já bych pořádala bály a plesy:)

Nakonec jsem čekala půl hodiny na autobus, kterým jsem chtěla ze Sintry odjet na pobřeží Atlantiku, k bodu Cabo de Roca, takto nejzápadnějšímu bodu Evropy. Cesta probíhala dobře, dokud uprostřed ničeho autobusu neshořel řemen motoru. Větrná pustina s pár domky, zima, hodinové čekání na náhradní autobus a k tomu příšená nutnost čůrat. Podařilo se mi poslední záležitost vyřešit (velmi rychle a relativně veřejně, ale nic jiného se nedalo dělat), a pak už jsem si jenom pouštěla do ucha písničky a posilovala ruce na zahradní zídce….

Náhradního autobusu jsme se dočkali, a po další půl hodině jízdy jsem stála na konci Evropy. Vysoký útes je poslední výspou Starého kontinentu – dál už není nic jen Atlantik a pak Amerika. Vítr foukal tak prudký a ledový, že jsem jen vyfotila pár snímků a běžela se schovat do zastávky, kde jsem mrzla dalších půl hodiny a čekala na bus, který mne odvezl do Cascais. Odtud jsem se dostala vlakem do Lisabonu.

Byl to velmi zajímavý den. Tolik památek, zážitků, ale i zimy a únavy, to jsem už dlouho nezažila. Nicméně, za den (cca 14 hodin) se to vše stihnout dá i s poruchou autobusu, a proto mohu Sintru všem jen doporučit!