Soul, den druhý. Nesl se ve znamení architektury.

V centru města se nachází hned několik paláců, symbolů Jižní Koreje.  Geyongbokgung, Changdeokgung, Changgyeonggung, Gyeongghuigung a Deoksugung.  Neptejte se mně, jak se to čte. Já jen vím, že jsme viděli ty první tři.

Jelikož mé jinak encyklopedické znalosti ( 🙂 ) nejsou zrovna dvakrát obsáhlé, když přijde na jihokorejskou historii a architekturu, nechám v dnešním postu za sebe mluvit hlavně fotky.

Geyongbokgung je zapsán do seznamu UNESCO a je nejkrásnější, nejznámější a největší ze všech paláců. Byl postaven jako první na konci 14. století pro novou vládnoucí dynastii Čoson.

Hned po příchodu jsme měli štěstí a stihli jsme střídání stráží, kterým jeden z nich  třískal do kroku do obřího malovaného obřadního bubnu tak mocně, že se rány odrážely od okolních výškových budov (nezapomeňte, že jsme v Soulu, staré koexistuje s novým bez sebemenšího zaváhání).

Palácový komplex sestává z mnoha menších dvorců propojených mezi sebou – trůnních sálů, harému, správních budov, okrasných zahrad, soukromých komnat a podobně. Všechny budovy jsou dřevěné, bohatě vyřezávané a nádherně barevně zdobené. Narozdíl od Číny, se kterou se mi přád nabízí srování, je ale výzdoba hlavně ornamentální, nanejvýš zobrazuje květiny. Zvířata jsou vyobrazena velmi vzácně, krom páru zlatých draků na stropě hlavní císařské trůnní síně a občasného fénixe na dveřních překladech.

Strop se vznáší někde vysoko, lemován dřevěným krajkovím hýřícím barvami:

Je pravdou, že focení dveří, trámů, oken, barevných stěn a podobných detailů, je mou cestovatelskou fotografickou obsesí, jak si jistě mohli věrní čtenářové mého blogu všimnout. Ale uznejte, copak bych Vás mohla o podobné obrázky ochudit?

Dobrá, dobrá, nechám toho, protože jinak bych si mohla takhle klidně vytapetovat celou hlavní stánku blogu odshora dolů….

Místo toho ukážu pár detailů střechy:) Při porování se střechami čínských památek se mé laické oko dobralo několika rozdílů. Čínské chrámové a palácové střechy jsou ze zelených či modrých glazovaných tašek, ty korejské z  matných v barvě antracitu. Čínské střechy mají v rozích sošky ochranných bůžků ve žluté barvě (třeba pána jedoucího na slepici, hlavy zvířat a podobně), zatímco ty jihokorejské vidíte zde níže. Spíš než realistické vyobrazení mi to připomínalo moderní umění:

Nevím, jestli je tomu proto, že to tak bylo vždycky, nebo jestli byly památky rekonstruované nově bez barevných tašek. Jisté však je, že všech pět hlavních paláců v Soulu bylo rekonstruováno  několikrát. Od svého založení – byly stavěny postupně a vždy opouštěny s další vládnoucí dynastií – byly totiž paláce několikrát vypáleny a znovu obnoveny. Naposledy byly zničeny za japonské okupace na počátku 20. století.

Zde mi dovolte malou odbočku, neboť jsem se dočetla nadmíru zajímavé věci o téhle japonské okupaci. Nejenže Japonci zotročili tisíce korejských žen, které musely jako sexuální otrokyně sloužit jejich vojákům, nejenže umučili stovky lidí a vypálili paláce, oni dokonce utlačovali Korejce velmi sofistikovaným duchovním způsobem. Tak například nechali pokácet symboly korejského císařství – silné stromy rostoucí po celém Soulu a místo nich vysadili tisíce vrb vlajících ve větru, představující porobenost korejského ducha. Co mne ale dostalo nejvíc,  byla následující operace:  Japonci přeměnili přesunutím císařského trůnního sálu půdorys jedné z hlavních budov Geyongbokgungu, o kilometr dál v přímce s ním a významnou horou za ním pak postavili kulovitou budu nové radnice. Když byste se na trojici radnice – palác – hora dívali ze vzduchu, s trochou představivosti byste mohli vidět tři znaky japonské abecedy tvořící slovo Japonsko (tedy tři slova: Země vycházejícího slunce). Rafinovaně ďábelské, ne???

Na obrázku výše vidíte onu předmětnou horu, jeden ze symbolů císařské Koreje, Japonci tak potupně znesvěcenou.

Konec odbočky, popisuji dál den druhý…. Viděli jsme tři paláce, které se sobě navzájem dost podobaly, takže nemá smysl sem dávat pořád dokola ty samé fotografie. Mezi návštěvou jednotlivých paláců jsme prošli starým centrem Soulu, uměleckou čtvrtí plnou muzeí, butiků a kaváren – mohu doporučit například Muzeum šperků, kde byl pan hlídač nadšen, že vidí Čechy. Ukazoval nám knihu o spolupráci muzea s naší ambasádou na výstavě o českých granátech.

Když jsme opustili poslední palác, schylovalo se k hroznému dešti. Vítr nám hnal do očí prach a my prchali ulicí výrobců protéz („Kupte si novou nohu, prsty, lýtko, ucho či ruku!“) k nejbližšímu metru. Liják se spustil v ten okamžik, kdy jsme zapadli do podzemí. Řekli jsme si, že se tedy  projdeme 4 kilometry dlouhým tunelem Euljiro, který má podle průvodce být zajímavou procházkou pod ulicemi, plnou malých obchůdků. Nastalo lehké zmatení, neboť domorodci nebyli s to porozumět našim pokusům o správnou výslovnost názvu tunelu a na mapu zírali sice v horečnaté touze nápomoci, ale zejména s vytřeštenými pohledy. Nakonec jsme zjistili, že tunelem jdeme už asi dvacet minut, a že je to prostě pokračování tunelu metra. A navíc, většina obchodů byla zavřená….no….Tak jsme se alespoň zastavili v jedné z kaváren, kde jsem omylem ochutnala místní zdravý a vysoce energeticky úchvatný a mládí zachovávající nápoj vyráběný podle chuti a zápachu z vývaru z vojenských ponožek. Obávám se, že Evropan prostě není nic tak superzdravého schopen pozřít.

Došli jsme tunelem do moderní části Soulu, kde jsme vylezli na povrch u Dongdaemunského tržiště, které má být největší v celé Koreji. Ale už není a místo něj, jak jsme zjistili, vyrostlo několik obřích futuristických budov, například tato od Zahy Hadid, mnou překřtěná na Enterprise.

Naprosto zmoženi jsme se ještě dohrabali k hotelu a noční čtvrtí plnou neonů a opilé jihokorejské mládeže jsme se došli najíst.

A upadli do postelí a spali a spali a spali…