Poslední den jsme se hned brzy ráno  vydali na trek do Národního parku Bukhansan. To je nejnavštěvovanější národní park na světě – nedivme se, leží přímo v Soulu, druhém nejlidnatěším městě na světě.  Má 80 kilometrů čtverečních a je rozdělen na jižní a severní část. My jsme chtěli vylézt na nejvyšší horu parku, Baekundae (837 m), která se nachází v jižní části.

Vyjeli jsme tedy metrem a už po cestě jsem si začala všímat Korejců oblečených v plné trekové výbavě, kteří se k nám postupně přidávali. Když jsme vystoupili z metra a čekali na autobus, který nás měl za 10 minut dovézt k parku, už jsme stáli nejen jako jediní Evropani mezi samými Korejci, ale jako jediní v keckách, kraťasech a tričku. Ostatní totiž byli PŘIPRAVENI – od kotníkových trekových bot, přes trekingové kalhoty, nátělníky, trička, mikiny, větrovky, šátky na krku, kšiltovky a sportovní brýle, nordicwalkingové hole, až po skořepinové batohy, cestovní židličky, karimatky, hrnečky a několik termolahví. Lehce jsme znejistěli, jestli jdeme na výlet městským parkem, nebo se vydáváme někam do divočiny.

Už samotný vstup do parku nás pobavil. Pochopili jsme, že korejská závislost na trekingovém vybavení je odpovědí na diktát jeho výrobců. Od autobusové zastávky se totiž po obou stranách ulice vedoucí ke vstupu do parku vyjímaly dvě řady obrovských obchoďáků všech výrobců outdoorového oblečení, které prostě nutně vzbuzovaly dojem, že pokud nebudete v parku outdoorově obaleni od hlavy k patě, bídně zhynete někde pod kamenem.

No, neodolala jsem a koupila jsem si vlastní trekové hole:)

Než jste do parku vpuštěni, i než z něj vylezete, musíte si u stojanu hadicí nastříkat na boty a ponožky nějaký aerosol. Nevím, co to bylo zač, ale v rámci stádního chování jsme se podřídili většině a taky si posloužili střikem. Pak už jsme vyrazili podél malé říčky uhánějící po obřích balvanech směrem vzhůru.

Cesta na vrchol je dlouhá přes 4 kilometry, což se nezdá tolik, ale vzhledem k tomu, že na ní musíte překonat převýšení 800 metrů….nebudu lhát, bylo to vyčerpávající.

Šplhali jsme po obřích kamenech čím dál tím výš, proklínali svou slabou fyzičku, vydýchávali se a svačili sušenky, zatímco se kolem nás vzhůru draly korejské stařenky vzhledu vysušené řasy ve značkové větrovce. Nechápu, já to málem nevyfuněla.

Posledních půl kilometru se cesta vynořila z borovicových lesů (kde krásně kvetly divoké azalky), a nastalo lezení po holé skále, po železných chodníčcích a řetězech. Au. Au. Au.

Navíc se samozřejmě musela vystát fronta, protože těch 5 milionů návštěvníků parku (roční průměr), se očividně chtělo rozhlédnout z hory spolu s námi. Šplhala jsem tedy vzhůru,  jako vosa k bonbónu přilepená k řetězu, zatímco K. mi nesl hůky, batoh i foťák a kolemstojící Korejci se mi smáli.  I což, vyšplhala jsem to!

Nahoře na hoře foukal prudký vítr, ale bylo nádherně. Oproti včerejšku byla obloha jako vymetená a výhled na všudypřítomný okolní Soul, táhnoucí se od moře do vnitrozemí, byl úžasný.

Cesta nahoru a dolů nám trvala asi pět hodin a poslední kilometr už jsem málem lezla po zemi, protože mně hrozně bolela chodidla. Musím sebekriticky přiznat, že trekingové boty by se byly bývaly opravdu hodily. Když jsme opustili park (po obstřiku, samozřejmě), vrhli jsme se v nejbližší samoobsluze na sendvič a džus a byli rádi, že nám nohy neupadly.

A to je tak všechno. Zbytek už jen zahrnuje procházku nočním Soulem, nákupy, párečky na špejli, palačinku s conflakes, K. nové boty a pak už jen spánek a ráno v pět hodin odlet.
Bylo to skvělé, díky Fílo s Luckou, že jste nás vzali s sebou, máte u mě večeři!