Po dvou nocích strávených ve Skaftafellu jsme ráno složili stan, všechno naložili do auta a vyjeli na cestu. Byl to dlouhý den, protože jsme se museli dostat z jižního pobřeží na sever Islandu (cca 450km). Na okaji parku Skaftafell směrem na východ po Ringroad se nachází jeden z největších přírodních divů Islandu, ledovcová laguna Jökulsárlón. To si takhle jedete po silnici a najednou na vás zpoza kopečku u cesty jukne nebesky modrá kra. Když se na ten kopeček vyškrábete, s úžasem hledíte na jezero  s hladinou pokrytou stovkami plovoucích ker, a to jak těch neskutečně a nemožně šmolkově modrých, i těch šedobílých, které se postupně odlamovaly z ledovce pomalu stékajícího z okolních hor směrem k moři.

Jakožto jedno z největších přírodních lákadel celé země je samozřejmě laguna Jökulslárón v obležení turistů, kteří si dopřávají možnosti napodobit tuleně plovoucí lagunou či Jamese Bonda, který zde ve dvou filmech na ledovém příkrovu nad jezerem zachraňoval svět a pořádek Jejího královského veličenstva, a prohánějí se po hladině na rychločlunech. Pro ty pomalejší či chudší turisty je možnost vyjet si obojživelnou lodí. Ta se na souši chová jako autobus s otevřenu korbou, pak vjede do vody, řidič přepne pohon a z autobusu je rázem člun. Laguna je nejhlubším jezerem na Islandu (kolem 250 metrů) a vznikla postupným odtáváním ledovcového splazu. Dříve zpod ledovce vytékala prudká a dravá řeka plná ker, která byla tak nebezpečná, že karavany v minulém století radši přecházely ledovec, než aby se pokoušely překonat řeku na člunech. Od počátku století se však začalo vytvářet pod ledovcem jezero, které se od sedmdesátých let zvětšilo téměř čtyřikrát. Neví se, zda takový nárůst plochy laguny to důsledek globálního oteplování či se jedná o běžnou „životní etapu“ ledovcového jezera, ale turistickému průmyslu je to jedno. Čím větší laguna, tím víc turistů se na ni vejde, ne?

Rozdíl mezi modrou a bílou krou spočívá ve vodě, kterou je kra nasáklá. Čas od času se kry ve vodě převrací – sice je z nich 90% vždy pod hladinou, ale když kra nahoře na slunci vyschne a voda vklíněná mezi krystalky ledu se vypaří, ledovec zbělá. Poté se převrátí, nahoru se dostane modrá část, tedy led plný vody, a proces se opakuje.

Na některých plošších krách se vyhřívají a odpočívají tuleni. Malé kry, které nad hladinou nejsou už skoro ani vidět, prý v ledové vodě odtávají i pár desítek let. A led tvořící kry je starý třeba i tisíc let.  Je to led úplně čistý, velmi tvrdý a jak byl vytvořen pod velkým tlakem, molekuly vody jsou stlačeny velmi blízko k sobě. To způsobuje, že pomalu odtává. Průvodce nám z jedné kry trochu odsekl trochu a rozdal na ochutnání. Následující foto je opět raritní. Není to Vochomůrka, ale Kuba zírající přes 1000 let starý led:

Další fotka zase ukazuje pohled od pláže přes řeku směrem k laguně a ledovci. Jak je vidět, slunce se nám zase schovalo a z vnitrozemí přišel déšť. Radši jsme tedy jeli dál.

Následovalo celé dopoledne plné hnusného počasí a projíždění malými pěšinkami uprostřed hor. Nicméně, v okolí bylo stále co vidět. Rozhodli jsme se, že nebudeme objíždět západní fjordy, ale jeli jsme přímo na sever k jezeru Mývatn, kde jsme chtěli strávit dva dny.  Cesta vedla středozemím ostrova, které se každých pár kilometrů měnilo. Chvíli jsme jeli kolem vodopádů, pak sněhovými poli. Ty zase vystřídaly březové lesy a jezera. Čas od času jsme se zastavili a proběhli, zejména, když bylo v okolí co vyfotit. Dokonce jsme zahlédli u jednoho jihozápadního fjordu dva soby. Pásli se u silnice a na můj výkřik „Zastav, chci si je vyfotit“, Kuba odvětil, že jich ještě uvidíme, že zastaví příště. No, jiné už jsme neviděli:)

Pro našince je zajímavé, že takovéto vodopády nikdo na Islandu nemá touhu pojmenovat či je dokonce vyznačit na mapách. Každý z nich je desetkrát mohutnější než jakýkoliv vodopád u nás, a desetkrát vyšší. Navíc má většina z nich krásnou modrou barvu. Ale v konkurenci takových obrů jako je Detifoss (viz dále) prostě nemají šanci obstát. Možná, že by vývoz vodopádů mohl oživit ekonomickou krizí zničené islandské hospodářství…. Na severu se krajina zase změnila a ze zalesněné a příjemné jezerní oblasti jsme se dostali do sopečné pouště. Vítr se točí nad hnědou mtvou zemí plnou znuděných balvanů, v dálce tu a tam zasněžená sopka a jinak kilometry a kilometry nic, jen měsíční pustina.

Uprostřed téhle pustiny se řítí hlubokým korytem směrem k dalekému Severnímu ledovému oceánu největší vodopád Evropy, kaskáda Detifoss a jeho dva vodopádoví bratři. Tam, uprostřed nikdykde, ve zcela turistůprosté dálavě, mezi čedičovými skalami a  hroudami sněhu, které odcházející jaro zapomnělo vzít s sebou…

Zejména, když se k vodopádům dostanete v půl desáté večer jako my. Byli jsme tam v podstatě samotní. Od Detifossu jsme dojeli do kempu na břehu jezera Mývatn, vyznačujícího se tím, že se nachází hned vedle obrovského lávového pole, jehož lávové proudy se zastavily jen pár metrů vedle kostelíka. Lidé v něm se skrývající před běsněním sopky Krafla tak přežili a mohli tuto událost označit za zázrak. A na další, přírodní, zázraky v okolí jsme se jeli podívat následující den (wait for it). A abyste věděli, že nelžu s tím islandským nočním sluncem, dávám sem fotku kostela uprostřed tuhé lávy, focenou přesně o půlnoci.