Některé zážitky bych si pro příště ráda odpustila. Třeba ten okamžik, kdy mě probudil stan naplácnutý na obličej pod náporem větru a ležící téměř naplacato. Na břehu jezera Mývatn se vám prostě takové věci klidně mohou stát. Nezbylo, než se vymotat ze spacáku, stan složit a postavit na příhodnějším místě, protože tyčky i kolíky vypadaly, že déle už nevydrží. To vše za občasného mrholení a vichřice tak silné, že se člověk mohl o ten vítr opřít.  Ještě, že je na Islandu pořád světlo. Provádět tato alotria za běžné noci by bylo asi k zešílení. Nicméně, vše jsme zvládli, a ráno jsme na sebe nabalili všechno teplé oblečení včetně lyžařských kukel a rukavic a vyjeli jsme vzhůru na svahy sopky Krafla.

Tahle extrémně činná sopečná oblast mě naprosto uchvátila. Bez ohledu na ledový vítr, který se neobtěžoval tím, že by do člověka narážel, ale prostě ho proletěl naskrz. I přes sněhová pole, která jsme ke kráterům Krafly museli přebrodit. I přes jehličky sněhu ve větru bodající do obličeje. I přes déšť padající kvůli vichru vodorovně. Bylo to bá-je-čný!!!

Kraj do červena a okrovo-žluta zbarvených hornin ohraničuje místo posledního výbuchu sopky před třiceti lety. Dostanete se  k němu po stezce vedoucí kolem několika bublajících jezírek a kouřících skalních oblastí. Lávový kráter zvaný krkolomně Leirhnjúkur je vším, co jste si vždycky představovali pod pojmem sopečná oblast. Bublající bahno, sírové výpary stoupající z každé škvíry, jásavě barevná zatuhlá láva, lehké kousky ztuhlé sopečné pěny kutálející se ve větru, procházka sírou pokrytými skalami…

Tak tady před 30 lety tekla vařící láva….Má obsese sopkami došla plného uspokojení, zatímco jsem poskakovala mezi vývody sirného plynu a fotila kráter ze všech stran. Ani se mi nechtělo vrátit se zpátky..

Nicméně, v tom šíleném větru a brození se napůl roztátým sněhem jsem si opět stačila všimnout asijských turistů, kteří se vydávali na cestu směrem od parkoviště, oblečení v tričku a svetru, obutí v keckách. Nechápu to. Buďto museli umrznout, nebo jsem přecitlivělá a čvachtat ledovou vodou v osmi stech metrech nad mořem, kousek pod polárním kruhem, v šílené vichřici metající vám do obličeje sníh a kamínky, jen tak na lehko, je běžnou zábavou v zemích Dálného východu.

Druhá zastávka byla jen o pár set metrů dál, u kráteru Víti, což je isladské slovo pro Peklo. Tento kráter sopka vytvořila v osmnáctém století a dnes je zaplněn termální zelenomodrou vodou. Šílenství počasí zde dostoupilo vrcholu a vítr foukal tak, že jsme si na něj mohli lehnout. Voda byla po zimě ještě částečně zamrzlá a my se nechtěli zdržovat déle, než bylo nutné.

Alespoň jsme v krátkosti poobědvali v autě a odjeli. Cesta se fotogenicky vinula po lávových polích, které sopka Krafla vytvořila za tisíciletí svých mnohých výbuchů. Leží totiž na obrovském tektonickém zlomu a její magmatický krb je celkem mělko pod povrchem. Na svahu Krafly využívá její sopečnou sílu i geotermální elektrárna, jejíž potrubí kříží silnici a na jednom místě se zvedá v pravém úhlu a vytváří tak zajímavou bránu, pod kterou je třeba projet, když se chcete dostat ke kráterům.

Nicméně, ani pod sopkou není nuda. Ani náhodou. Už včera večer, když jsme přijížděli k Mývatnu od Detifossu, jsme si z dálky všimli obřího oblaku bílého kouře a páry zvedající se z kamenité planiny na jednom místě.

Jedná se geotermální pole Hverir. Na malé ploše se tu nachází neuvěřitelné množství bublajících jezírek, parních gejzírů, jako asfaltu černého bahna, kouřících kamenů a vůbec, jakmile vlezete na ty dřevěné chodníčky mezi nimi, přestane to kolem vás vypadat jako na Zemi. Tady jste na nějaké jiné planetě. Někde, kde je země tak horká, že není radno sestupovat z chodníčků, protože hrozí opaření. Nebo, prosím vás, moc se nepřibližujte k těm hlasitě syčícím a páru vyvrhujícím kopečkům kamení, protože určitě uklouznete a málem si pořídíte apartní otisk vařícího kamene uprostřed čela (osobní zkušenost).

Když jsme se dosyta nadýchali síry a prohlédli si zblízka všechny ty kouřící jámy, popojeli jsme zase kousek, a to k místní verzi Modré laguny, lázním Jardbodin. Stejně jako u jejího slavného vzoru i tady vznikly lázně jako turisticky chytré využití odpadní vody z geotermální elektrárny. Nám se líbila mnohem víc, protože byla levnější, nebyla tak turistická a z jejích jezírek byl výborný výhled. Navíc, po tom šíleném dopoledni se udělalo najednou krásně a obloha byla jako vymetená.

Po vymáčení (hurá, příležitost si KONEČNĚ umýt vlasy) jsme se rozhodli projet se kolem jezera Mývatn. Na jeho březích se nachází další známky okolní sopečné aktivity. Tahle země si prostě chvíli neodpočine. Jen co se vzdálíte od oranžových svahů Krafly a minete modravou lagunu a kouřící díry v zemi, už se před vámi tyčí k obloze Hverfjall, dva a půl tisíce let starý sopečný kráter, o kousek dál se zase nachází lávové skalní město Dimmuborgir.

Rozhodli jsme se nelézt na Hverfjall, protože obcházení kráterů jsme měli dost ještě z Ekvádoru (tady a tady) a vzhledem k pozdní hodině jsme v jeho stínu pouze uvařili druhý oběd a radši jeli do Dimmuborgiru. Islandský název opět zcela vystihuje jím popisované. „Temné hrady“ jsou skulptury obrovského lávového pole, které vznikly prouděním horkého magmatu komíny z měkčích hornin. Ty postupem času zerodovaly a vítr je odvál pryč, zatímco láva zatuhlá do nejroztodivnějších věží, skal, bublin, oken a výdutí zůstala stát nad okolním terénem. Tudy můžete bloudit mnoho hodin, nebo jít jenom na krátkou procházku po hlavním okruhu. My si vybrali něco mezi a strávili tu asi dvě hodiny.

To už se udělalo vysloveně nádherně a slunce pálilo, mezi skalami navíc ani nefoukal vítr, takže jsme ze sebe sundavali vrstvu po vrstvě a nakonec se chvíli i slunili.

Poslední zastávkou byl jih Mývatnu, kde na výběžku pevniny mířícím do jezera leží vedle sebe přes deset pseudokráterů. To jsou útvary, které sice vypadají jako sopečné krátery, ale jak název napovídá, přesně to vůbec nejsou. Vznikly totiž tak, že se horká valící láva přehnala přes bahno vedle jezera a voda, která se z bahna horkem uvolnila, se v podobě páry obřími bublinami drala na povrch. Tyhle pseudokrátery tvoří i všechny ostrůvky, které v jezeře najdete.

Chtěli jsme si jich pár obejít, ale poté, co na nás zaútočila hejna štípajících mušek (ano, ne nadarmo Mývatn znamená Muší jezero), jen jsme vylezli na dva nejvyšší a potupně prchli zpět do našeho větrného kempu u kostelíka, odkud byly všechny mouchy nemilosrdně vyfouknuty.

Tak a to je pro dnešek vše, bylo to dlouhé, ale jistě uznáte, že to stálo za to!