Miniprimát s veleočima a Čokoládové kopce

Posledních pár dní na Filipínách jsme strávili v podstatě nicneděláním a lenošením. Doháněli jsme tu možnost ODPOČINOUT SI na DOVOLENÉ.. A je třeba do toho praštit a přiznat si, že nám to moc nejde a hrozně jsme se u toho nudili 🙂 . Nicméně i tak jsme zažili pár věcí, které stojí za to zmínit.

Po noci strávené v hamakách na vyhlídce nad jeskyní s vyvěrajícím potokem nás Bong vyzvedl, odvezl k sobě domů, kde nám jeho manželka udělala snídani, my si zabalili a byli jsme připraveni vyrazit do Lobocu. To je město na cestě do vnitrozemí Boholu, směrem na východ. Bong, hlava to nepodnikavá, přišel s nápadem své manželky, která je u nich hybnou silou obchodu, že by nás do Lobocu hodil zkratkou na své motorce se sajtnou, a po cestě nám ukáže rezervaci nártounů. Souhlasili jsme, protože se nám nechtělo jezdit složitě zpět do Tagbiliranu a odtud do Lobocu s přestupem. K našemu údivu a lehkému šoku Bongova dvanáctiletá dcera najednou z ničehož nic propukla v hrozivý pláč a s hlasitými zvuky typu „Bůůůůů, frk a béééééé“ utekla z domu. Bong nám lakonicky sdělil, že s námi do Lobocu totiž jede nejen on, ale i jeho manželka s druhým synem, protože si udělají výlet. A že dceři to zakázali, protože je po operaci.  Tedy nikoliv proto, že by nás na motorce jelo šest a dva bágly.

Oněch 42 kilometrů do Lobocu bylo velmi dlouhých. Plně obsazená motorka si to dýchavičně supěla do kopců, zatáčky projížděla, jako by každou chvíli měla vypovědět službu, a o z kopců svištěla takovou rychlostí, že jsem se neubránila obavám o zachování její integrity.  Slunce se do nás opíralo, lidi stojící kolem silnice nám mávali, palmy pohupovaly listy ve větříku a naše pozadí si začínala po několika hodinách jízdy na kostitřasu více než stěžovat. Oproti tomu Bongova rodinka si výlet vysloveně užívala. Tak daleko od rodného města se zjevně nedostali často. Synek, zmožen těmi zážitky, nakonec usnul vklíněn mezi rodiče a nadskakování na kamenité cestě mu u toho vůbec nevadilo.

Nás zachránila až možnost na chvíli se projít v Nártouní rezervaci. Nártouni filipínští, anglicky zvaní tarsiers, jsou stará vývojová větve primátů, nejsou to tedy ani outloni ani lemuři, což jsou alespoň poloopice a stojí na vývojové větvi výš. Na opice pak nártouni nedosáhnou vůbec. Nicméně, to nevadí, protože jsou úžasně roztomilí, když je člověk najde přilepené na větvi, jak se snaži prospat den.

IMG_2916

IMG_2917

Ne všichni jsou vykulení, našli jsme jednoho, který by z fleku mohl hrát velmistra Yodu.

IMG_2922

Nártouni jsou mimo jiné zajímaví tím, že pokud jsou v zajetí, tak si tak moc  stýskají, že nežerou a páchají radši sebevraždu. To ovšem nebrání různým vykukům, aby se přísně ohrožené primáty pokoušeli lovit a za pár šušňů je ukazovali turistům. Kašlete na to, raději se na nártouny jeďte podívat do rezervace, kterou tím alespoň finančně podpoříte v jejím snažení o záchranu vymírajícího druhu!

V Lobocu jsme se ubytovali v nádherném, na naše poměry naprosto špičkovém hotelu postavém na břehu krásné modrozelené řeky, s malými domečky na kůlech. Tam jsme se placatili u bazénu i v posteli, zatímco nad Lobocem řádila bouřka, a užívali si vymožeností místní restaurace, jako jsou například těstoviny či dezerty.

Druhý den ráno jsme se vydali do centra Boholu na slavné Čokoládové kopce. To je záhadný přírodní útvar, pro jehož vznik neměli vědci dlouhá desetiletí žádné vědecké vysvětlení. Jeli jsme přes hodinu a půl malým rozhrkaným autobusíkem a od něj se pěšky vydali na vyhlídkový kopec. Kolem nás svištěla auta s turisty a za celou dobu jsme byli asi jediní, kdo vylezli na kopec po svých.

IMG_2939

Celý střed ostrova Bohol je poset stejně vysokými příkrými kopci, jakýmisi homolemi bez porostu stromů. Zatímco na celém tropickém ostrově bují hojně vegetace až pralesního formátu, na kopcích neroste nic, jen řídká tráva, v období sucha hnědnoucí tak, že kopcům přinesla jejich jméno.

IMG_2930

Tisíc sedm set podivných kopců samozřejmě nenechalo spát lidové představivosti, takže podle místních legend vznikly pádem božských slz na zem. Jiné báje vyprávějí, že jde o pozůstatek těla zabitého božstva.

Lakoniční vědci tyto teorie sice odmítli, ale dlouho nevěděli, jak se tu kopce vzaly. Nakonec přišli s nápadem, že se jedná o pozůstatek korálového útesu, kterým býval Bohol kdysi v minulosti. Eroze pak ohlodala horniny okolo, ale tvrdé korály zůstaly. A nic se na nich dnes neuchytí, protože prastarý materiál je chudý na živiny.

IMG_2929

No, a to je z Filipín asi tak vše. Poslední dvě noci jsme strávili v nádherném hotelu v kopcích nad mořem, který jsme měli sami pro sebe a byli jsme jedinými hosty.

IMG_2974

Z miniaturního letiště na Tagbiliranu, velkého tak tak na jedno letadlo, jsme odlétali brzy ráno a pak jen čekali několik hodin v Manile na velké letadlo do Dubaje. A o té až příště….

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Filipíny se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Miniprimát s veleočima a Čokoládové kopce

  1. Adriana napsal:

    Joj, to je nadhera!

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s