Druhý den po žralocích jsme se opět ráno sbalili, nastoupili jsme do domluveného auta i s batohy a rozjeli se do východního vnitrozemí ostrova Bohol, do okolí města Antequera. Jelikož místní průvodce inzeroval možnost campingu přes noc u vodopádů, doufali jsme, že to klapne. Na místě jsme ale zjistili, že průvodce nemá vlastní stan na půjčení, protože je pro něj moc drahý, a tak že čeká, že si ho lidi sami přivezou. My ho neměli, takže jsme na něm v průběhu dne vyškemrali, že nám půjčí dvě hamaky a my v nich někde přespíme, protože nemáme zamluvený žádný hotel a nechce se nám na noc nic komplikovaně hledat. Navíc jsme byli rádi, že unikneme davům a po přelidněné Alona Beach budeme sami.

Narozdíl od Pangalaa a jeho turisticky exponovaných pláží jsme byli v Antequeře jediní bílí. Vesničanům proto přišlo jako hrozná zábava, když uprostřed jejich minivesnice zastavilo auto, z něj jsme vylezli my s průvodcem, prošli jsme se zavodňovacími kanály jejich rýžových polí, došli k jeskyni a skočili do ní, abychom si zaplavali. Fotili si nás a nepochybuji o tom, že Kuba, zachycený v letu, vrhající se odvážně do hlubiny jeskyně, stane se na dlouho zlatým hřebem ukazování si fotek v místní komunitě.

Napřed jsme si zaplavali pod největšími vodopády v oblasti zvanými Mag-aso Falls. Když si porovnáte mojí fotku s obrázky na internetu, zjistíte, že vodopády jsou dnes sotva poloviční. Na svědomí to má smrtonosné zemětřesení z roku 2013, které zničilo většinu budov na Boholu, a to jen několik měsíců před tím, než na Filipíny zaútočil tajfun Haiyan.  Při otřesech půdy se dle vyprávění místních na ostrově otevíraly jeskyně, o kterých nikdo do té doby nevěděl, propadaly se do nich domy, barokní španělské kostely zůstaly v ruinách a vodopády přišly o polovinu vody, protože půlka toku se odklonila jinam.

Zbylý vodopád vytvořil ve skále pod sebou dokonale kulatý bazének asi dva metry v průměru, ve kterém se dalo krásně sedět jako ve vířivce, zatímco padající voda člověku hřměla ani ne půl metru od hlavy. Koupat se uprostřed tropického lesa v nádherně teplé a průzračné vodě mě asi neomrzí nikdy…

Průvodce Bong nám pak ukázal speciální nádrže sloužící k chovu ryb na jídlo. Nejednalo se o umělé sádky, ale z přírodního toku vytvořený systém rybníčků, kterými protékala voda zavlažující rýžová pole. Jednu z těchto ryb nám pak jeho manželka připravila k obědu.

Poté jsme se procházeli zemědělskou krajinou mezi políčky, na kterých zrovna probíhala sklizeň rýže. Některá pole tak už byla hnědá, plná bahna a zbytků rýžových stébel, na některých ještě byla rýže krásně zelená, se žlutými klasy, připravená na to, až ji místní za pomoci svých vodních bůvolů posekají a usuší.

A došli jsme k díře. Ta vedla do zatopené hluboké jeskyně s krápníkovou výzdobou, v níž plaval vor z bambusových kmenů. Jak nám řekl Bong, na tom voru se schází místní mladé páry, aby zde nerušeně mohly „make babies“, protože jinde nemají soukromí. Poté, co Bong skočil po hlavě do vody a nezabil se, zopakoval si to po něm i Kuba (za přihlížení místních a nadšeného focení). Já jsem se mírnila, protože jsem nesla dva foťáky, a tak jsem na vor slezla po žebříku. Pak jsme se odstrčili od okraje jeskyně a zamířili do přítmí na jejím druhém konci, kde jsme chvíli plavali v modré vodě mezi krápníky.

Zjistili jsme že celá oblast Antequera je jeskyněmi doslova podvrtaná, poté co nás Bong vzal do další z nich. Pod útesem vyvěral z díry v kopci sytě modrozelený potok. Když jsme se probrodili do jeskyně, prošli jsme pod několika metry stropu zcela posetého obřími krápníky do jejího středu, odkud byly tři další cesty ven a jedna dál, hlouběji do jeskyně, ovšem přístupná pouze potápěčům. Prý ji po zemětřesení zkoumali japonští a američtí potápěči a zjistili, že systém jeskyní v této oblasti je velmi komplikovaný a složitý, s takovými síněmi, že se velikostí vyrovnají katedrálám. Nicméně, místní jsou prozaičtější a používají jeskyni opět jako místo, kde mohou nerušeně „making babies“…. Naprosto však netuším, jaké fígly používají, protože krápníky v jeskyni jsou nejenom stalaktity, tedy ty visící od stropu, ale taky stalagmity, trčící vzhůru. O pár z nich jsem si nakopla koleno a rozedřela ruku….

Mimo jiné se v těchto jeskyních nacházejí obrovští, tlustí a černí úhoři, dosahující délky několika metrů. Jednoho z nich jsme viděli v bazénku na zahradě Bongova kamaráda, z pod jehož domku na útesu právě vyvěral onen potok. U tohoto kamaráda nám taky Bong domluvil ubytování – tedy možnost přespat nad potokem v hamakách. Kamarád má v různých jeskyních nakladeny vrše, do kterých chytá malé úhoře, a pak je v takových sítích ponořených do vody chová, chodí denně krmit, a následně prodává do Číny, kde pijí úhoří krev.

Bong nás odvezl k sobě domů, abychom si u něj přes noc mohli nechat věci. Tam jsme zjistili, že celou stěnou jeho krásného nového domku se táhne obrovská trhlina, způsobená zemětřesením. Na opravy nejsou peníze – například nedávno se rodina zadlužila na roky dopředu kvůli nutné operaci nejstarší dcery. Prostředního syna zase neviděli už pár let, protože ho v jeho dvou letech darovali sestře Bongovy manželky. Ona sama děti nemá, takže dostala dítě od sestry a  alespoň malému zaplatí školy….Život na Filipínách je prostě těžký – tajfuny, zemětřesení a chudoba…..

Byli jsme rádi, že Bongovi alespň dáme nějaké peníze navíc, za to, že nám takhle pomáhá. Je třeba říct, že podnikatelskými nápady Bong moc neoplýval a myšlenku na to, že by nám mohl pronajmout hamaky, jsme mu v podstatě museli do hlavy natlouct. Po krátké návštěvě další jeskyně s vyvěrajícím potokem nás dovezl na svojí motorce zpátky ke kamarádovi, kde jsme asi tři hodiny štelovali hamaky a pak odpočívali, a pak pro nás navečer přijel, protože nás pozval na oslavu. V celém městě se slavila mohutná fiesta  – příprava na Dušičky. Svištěli jsme si to mezi palmami a hlubokým pralesem v naprosté tmě za svitu jediného slabého světla motorky a našich dvou čelovek na koncert skupiny AŽ Z MANILY!!!, a přemýšleli jsme, co by na takový styl dopravy řekla EU.

Fiesta na boholském venkově, jak jsme zjistili, sestávala především z dlouhé a monotonní veřejné hry binga, kapely v podobném vesnickém stylu jako u nás a amatérského tanečního vystoupení. Místní se bavili, tleskali, nakupovali cukrovou vatu, od Bongovy ženy rybičky na špejli a nepili alkohol. Na Filipínách se vůbec nějak moc nepije, takže sehnat pivo pro Kubu byl náročný úkol, kterého se ovšem Bong zhostil s úspěchem.

Pak nás odvezl zase těch sedm kilometrů z města zpět ke kamarádovi „na venkov“, my přelezli bambusový visutý most, a pokoušeli se usnout. Tedy, takhle… Já se vyspala nádherně. Měla jsem krásnou vojenskou hamaku se zabudovanou moskytierou, spalo se mi pohodlně, hlubokým spánkem, ukolébána okolo létajícími obrovskými světluškami, zvuky zvířat a hučením vodopádu pod námi. Kuba měl takovou uzoučkou hloupou hamaku s velkými oky, do níž jsem ho navečer zaoperovala, on v ní vydržel bez hnutí asi tři hodiny, protože při sebemenším pohybu by vypadl po hlavě, a pak se přesunul na lavičku, kde v pohodě dospal až do rána, kdy ho v pět vzbudili kokrhající kohouti. Já, která spím se špunty v uších, jsem kohouty ingorovala a spala jsem jak dudek. To se mi opravdu často nestává…

4

Zvažuju tedy hamaku i na doma, ale musím k tomu sehnat ty světlušky a pouštět si celkem nahlas zvuky pralesa. Snad mi to u sousedů projde….