Po cestě na Filipíny i zpět do vlasti jsme měli mezipřistání v Dubaji. Abychom přežili dálkový let, koupil Kuba letenky tak, že jsme po cestě tam přiletěli někdy ve dvě v noci a odlétali až za 24 hodin, a po při návratu jsme měli  dokonce den a půl.

Přílet na Dubajské letiště byl tak trošku zakalen kulturním šokem ze šovinistického přístupu imigračních úředníků, kteří mě neváhali zcela ingorovat a mluvili pouze na mého pána, který stál vedle mě, a to i když hovořili O MNĚ. No, vystáli jsme si několik dlouhých front a pak lítali s batohy od jednoho terminálu k druhému a snažili se najít stanoviště hotelového autobusu. Po celkem hodině střídání vymrzlých překlimatizovaných letištních hal a dusného vlhkého horkého venkovního vzduchu jsme to vzdali a vzali si taxi, protože i když byl hotel úplně u letiště, stejně se do něj pěšky nedalo dostat. Předražený a nehezký hotel nám stačil přesně na to, abychom ve čtyři hodiny upadli do postelí, zaspali snídani a v jedenáct dopoledne vyrazili prozkoumávat krásy Dubaje.

Dubajské metro je dobrá záležitost a rychlejší než taxi, protože přes den i k večeru celé město trápí hrozné dopravní zácpy. Dojeli jsme od letiště až na zastávku Burj Khalifa, odkud jsme šli dlouhým klimatizovaným tunelem do největšího nákupního centra na světě, The Dubai Mall.

Tam jsme okouzleně bloudili mezi stovkami obchodů, jak luxusních značek, tak i názvů zcela neznámých a nevídaných. Naobědvali jsme se a pak jsme strávili tři hodiny v obřím dubajském akváriu.

Pozorovali jsme žraloky, manty a tuňáky, jak se vznáší nad skleněným tunelem,  obklopeným pravými korály.

Nejlepší ovšem byla tahle jihoamerická amazonská dravá želva, která se usmívala jak zhulená 🙂

V šest hodin večer jsme usoudili, že už bude bezpečné vylézt ven, protože slunce přestávalo nemilosrdně pálit, a prošli jsme se kolem obří nádrže pod mrakodrapem Burž Chalífa, nejvyšším mrakodrapem světa. Se svými 828 metry se jako jehla zabodává do modré dubajské oblohy a tak nějak se vzpírá tomu, aby ho člověk mohl vyfotit najednou vcelku…

Každou půl hodinu pak probíhá před Dubai Mallem světelná show nádherné tančící fontány obřích rozměrů, která rozhodně stojí za vidění.

To bylo pro onen den vše a jen jsme se vrátili kolem deváté do hotelu, kde jsme se převlékli a nechali si kufřík se slušným oblečením ve skladu, nahodili batohy a trekové hadry a jeli čekat na letadlo do Manily.

Pár dní před odletem z Filipín jsme zrušili rezervaci v onom předraženém hotelu a našli si něco levnějšího víc v centru Dubaje, protože se nám nechtělo přejíždět pořád tam a zpátky. Takže to dopadlo tak, že když jsme v devět večer vylezli (po nezbytných otravných imigračních procedurách) v Dubaji z letiště, vzali jsme si taxi, dojeli do hotelu pro kufr, taxi nás vyhodilo na metru  a my jeli metrem doprostřed staré dubajské čtvrti Deira, kde jsme bloudili a netušili, kde hotel najít. Nojo, měl jenom tři hvězdičky, takže se nedal naprosto najít v žádném průvodci. Ani taxikář, kterého jsme stopli, o něm neměl tušení a jezdil s námi křížem krážem po Deiře, zatímco nadával po telefonu recepčnímu hotelu, že má hotel na tak hloupém místě….Nakonec jsme dorazili, zjistili, že hotel je lepší než ten minulý, ubytovali se, usnuli a ráno vyrazili na trhy.

Zlatý souk se nachází přímo v centru Deiry a je to takové malé městečko sestávající z obchodů a obchůdků nacpaných od podlahy ke stropu zlatými šperky, diamanty, perlami a drahokamy.

Přišli jsme brzo, takže většina krámků měla zavřeno, alepo chvíli se trh začal pomalu postupně probouzet k životu. V úžasu jsme hleděli na náhrdelníky obrovských rozměrů, které musely vážit několik kilo (a stály miliony), pokryté diamanty, mamutí náramky s masivními ozdobami z perel zvíci křepelčího vejce, i velikánské prsteny, mající na výšku třeba patnáct centimetrů.

Ono je to totiž tak, že když řekne muslim své ženě 3x, že se s ní rozvádí, ona žena musí odejít z domu jen s tím, co má na sobě. A tak ženy bohatých šejků chodí těžkým zlatem skoro obalené. Jistě je to samozřejmě i známka bohatství a luxusu (něco jako, hele, moje manželka má o pět kilo náramků víc než ta tvoje), nejen syslení statků pozemských, ale našinec se nemůže ubránit myšlenkám na to, kdo asi nosí tohle „brnění“ ze zlata, které mělo tak deset, dvacet kilo…

Dospěli jsme k tomu, že to se asi dává té nejstarší manželce, co už nemá výstavní prsa, aby bylo na co koukat 🙂

Pak jsme se prošli trhem s kořením, kde jsme nakoupili dárky pro široké příbuzenstvo a vrátili se zpět ke šperkům, kde jsem ukořistila sadu s růžovými perlami. Kuba mi to krásně usmlouval, mně to moc nejde…. Jenže, jak jsem tak měla prsten a náhrdelník, hrozně se mi zachtělo k tomu ještě náramku. A tak jsme obcházeli obchůdky jeden za druhým a ptali se na náramek z růžových perel, jenže nikde neměli podobný odstín nebo stejnou velikost. Když už jsem se rozhodla, že to vzdám, protože nemusím mít všechno, vlezli jsme náhodou do takové zapadlé uličky, kde jsme objevili tajemství trhů.

Tam vepředu, turistům obráceny čelem, stály krámy prodávající za naleštěnými výlohami draze turistům a milionářům své zboží. A zatím vzadu, skryté, jsou malé dílny, kde se ty šperky vyrábějí. Našli jsme jeden, plný, nacpaný, přetékající šňůrami perel všech barev a velikostí, kde nákupčí kupovali nádherné obrovské perly jednotlivě, či menší a levnější po metrech.

V něm našli a navlékli mi na počkání úplně stejné perly za cenu o třetinu nižší, než bych koupila na hlavní ulici….Oooo, ta spokojenost, ta radost!! (Pozor, jedná se o sladkovodní perly. Nejsem ani žena šejka, ani milionářka, takže na perly jižních moří v tomto množství jsem mohla zapomenout…škoda).

Pak jsme se vrátili do hotelu, sbalili si, nechali věci na recepci a vrhli se do víru nákupů v The Dubai Mall. Ano, přiznávám se, nakoupila jsem. Ale ne zase tak hrozně moc, jak by se tam KLIDNĚ nakupovat dalo, takže se můžu jen poplácat pochvalně po rameni :).

Nakonec jsme se vydali hledat slavný Burj Arab, plachetnici podobný hotel, který je symbolem celé Dubaje…..No, mohli jsme si to odpustit, popravdě. Jeli jsme metrem skoro na konečnou, pak tramvají na další konečnou a pak jsme stáli uprostřed pustiny a Burj Arab nikde. Nakonec se nám podařilo stopnout taxi, který nás k němu hodil, ale bylo to zrovna tak hloupé místo, že z fotografie vůbec nevynikne elegance a krása oné stavby.

Radši jsme se tedy nechali vysadit zpět u metra, kterým jsme dojeli pro naše věci do hotelu, kde jsme se převlékli, přejeli metrem na letiště, abychom zjistili, že odbavování letu začne až za čtyři hodiny. Tak jsme se rozvalili  na lavičky (já ve spacáku, protože páčka aklimatizace byla proklatě nízko) a spali. No a pak začalo odbavování, dlouhá fronta pomalu postupovala a já si řekla, že zkontroluji, jestli máme všechno.

To je taková moje cestovatelská mánie, kterou Kuba nemůže vystát, ale já si nemůžu pomoct. Pořád kontroluji, jestli máme pasy, peníze, vždy přeskládám batoh, zkontroluju vodu, ujistím se, že máme v báglu všechno, co je třeba….No, ono to zdržuje, ale zato se nikdy nestává, že by nám něco chybělo.

Až doteď. Neměli jsme pasy! Jak se ukázalo, Kuba je nechal na recepci hotelu, když jsme se ubytovávali a nějak zapomněl, že je tam nechal, takže si je nevyžádal zpět. Okamžitě vyběhl, vzal taxíka, přejel celou Dubaj,  zatímco já si zoufala na letišti před stále se krátící frontou na odbavení, kde jsem nakonec zůstala sama jediná a začalo blikat blížící se otevření odletové brány. Naštěstí Kuba našel hotel i pasy a přijel zpět včas. Stihli jsme to jen tak tak a tímto prohlašuju, že příště se můžu z vysoka vykašlat na jeho: „Už to nekontroluj furt, dělej, pohníí!“, protože ty stresy mi za to nestojí…

Takže konec dobrý, všechno dobré a Dubaj byla prima. Takové nahlédnutí do světa miliard ropných dolarů uprostřed pouště prozářené sluncem, v tom největším luxusu, který si člověk vůbec dokáže představit. Ale je třeba říct, že těch pár dní stačilo. Příště zase radši mezi chudé domorodce :).