Nuže, nastal čas posledního postu o Filipínách. Jako už tradičně se ohlížím zpět a sestavuji seznam různých překvapení, která se tam cestovateli ze středu Evropy připletou pod nohy. Jak už jsem konstatovala v minulých Vtipnostech a podivnostech z Ekvádoru, čím víc cestuji, tím míň těch podivností nacházím. Asi se stávám cestovatelsky otrlou. Doufám však, že to neznamená cestovatelsky okoralou či dokonce vyhořelou. To by mě pěkně štvalo…

PODIVNOSTI:

• FILIPÍNCI NETLESKAJÍ. Je to tak. Všichni nadšeně sledují své spoluobčany u karaoke, sami se do něj s vervou zapojují, pozorně poslouchají vystupující kapelu, či se se mnou v nemocnici loučí kolektivní zdravicí na znamení radosti nad mým zmrtvýchvstáním, ale netleskají. Nevím proč, nějak mi přišlo blbé se zeptat, protože si všechny výše uvedené aktivity očividně vychutnávali s radostí.

• VÁNOČNÍ HUDBA: netuším, jestli protáčejí tyhle písně celoročně kolem dokola, ale už na začátku listopadu je pouštěli do zblbnutí v letadle i na lodi, při karaoke lidé zpívali s přivřenýma očima a sepnutýma rukama „Last Christmas“ a španělské koledy (aniž by dle mého věděli, co to tak procítěně pějí). A taky jely pořád ty samé vánoční reklamy v televizi. Takže možnosti jsou dvě. Buďto to opravdu nepovažují za vánoční hudbu, nebo mají mnohem delší advent než my a tyhle šlágry milují.

• PÍSMOMALÍŘI: každé auto, dodávka, tricykl, motokára i jeepney jsou popsány. Krasopisným písmem je na nich vyvedeno, zda je auto k pronájmu či nikoliv a pár náboženských citátů se vyjímá vedle adresy provozovatele. Většinou bílou barvou, ale lze nalézt i jiné.  Být písmomalířem na Filipínách je asi džob k pohledání, protože každý má zájem o popsaný dopravní prostředek, namalovanou ceduli nad obchod, nápisy na školu s výčtem jmen všech učitelů a vyučovaných předmětů, popsané zdi správních orgánů osvětlující širokým masám jejich přínos pro veřejné blaho a podobně. Na spoustě aut lze navíc nalézt krásně namalované  promluvy do duší kolemjdoucích. Věty typu: „buďte laskaví ke svým nepřátelům“, „Bůh nás miluje“, „poctiví lidé půjdou do nebe“, „na toto auto dohlíží Ježíš“.
• KARAOKE, ale o tom už jsem psala tady. Je to ale tak výrazný rys Filipín, že se o něm musím zmínit znova. Prostě, kdo nezpívá karaoke, není Filipínec. A kdo by u něj tleskal, tak taky ne :).

• EKOLOGIE NA BODĚ NULA: tohle je smutné, hodně smutné. Když jde Filipínec po ulici a pije u toho z plechovky nebo plastové lahve, nejen že se nenamáhá odhodit zmíněnou nádobu do koše. Nikoliv. Dokonce je mu i zatěžko odhodit ji do příkopu. Prostě ji upustí od pusy a nechá ležet tam, kde zrovna stál. Odpadky se pak samozřejmě hromadí, tečou řekami do moře, které je vyvrhuje zpět na pevninu. Na mé poznámky o tom, že by si měli víc hledět své přírody, protože za tou k nim turisti jezdí, se několik průvodců jen nechápavě smálo a vrtělo hlavou. Nebyla jsem s to vysvětlit jim, že když si přikryjí zem odpadem, nikoho nebude zajímat….
• TŘÍDĚNÍ ODPADU NA LODI: doteď mě  mrzí, že jsem si tu ceduli nevyfotila, ale bylo mi zrovna hrozně blbě. Na trajektu mezi Luzonem a Samarem jsme narazili na návod, jak třídit odpad. Tak například jídlo se smí házet přes palubu kdykoliv. Papír taky. Skleněné odpadky maximálně 1 kilometr od pevniny, asi že jdou rychle ke dnu. Plasty je totiž povoleno vyhazovat přes zábradlí až 3 kilometry od pevniny….No, víc k tomu nemám co dodat, obrázek jste si jistě udělali sami :(.

• NEJEDLÉ JÍDLO: já tedy mívám na cestách s jídlem problém často, protože jsem hrozně vybíravá, ale Filipíny zcela překonaly mé představy o hrozném jídle na dovolené. Nejen, že všechno je „hluboce smažené“ a plave to v oleji, ale nemá to ani žádnou chuť.  Suchá rýže je na stole třikrát denně včetně snídaně. Smaží se cokoliv. Jak je slavná kuchyně thajská, čínská či japonská, o filipínské jsem se se všemi spolucestovateli shodla, že je nepoživatelná a nudná. Můj žaludek snese celkem dost, ale snídani sestávající z kopečku suché rýže, volského oka mastného tak, že se člověku žlučník scvrkává hrůzou, a uzeného slanečka, jsem prostě nebyla v sedm hodin ráno schopná pozřít. Pokusy najít pečivo, které by nemělo chuť a konzistenci českého mazance, jsem dávno vzdala.  Přežívala jsem na suché rýži, ovoci a čas od času na hamburgeru, když byl v dosahu fastfood. Myslím, že to nebude jenom tou nemocí, že jsem na Filipínách zhubla jednu velikost :). Doporučuji tedy Filipíny všem se zájmem o redukční dietu!

• KREVNÍ MSTA: podle Irene na mnoha místech Filipín tradice krevní msty žije. Úřady ji tolerují, protože ani v případě vraždy tam nemají institut veřejného žalobce. Než by tedy rodina někoho  žalovala za zabití svého člena, a utrácela spoustu peněz za právníky, radši si zasadí na rýžové pole rostlinu symbolizující vendetu a pak vraha odkrouhnou. Je to levnější. Ovšem samozřejmě to může vyvolat touhu po pomstě v rodině původního vraha…..a tak pořád dokola, aby svět zůstal tím starým zábavným místem, jako dřív.

• VISACÍ ZELENÝ JEŽÍŠEK: hrozně mě děsil a nešel odšroubovat. Visel nad postelí v hotelu v San Antoniu, kde jsem se zmítala v horečkách. A byl z fosforové umělé hmoty, takže když se zhaslo, v zrcadle naproti posteli se začal vznášet obrázek mrtvolně bledě zeleného ukřižovaného Ježíše. Jedna z těch horších nočních můr….

VTIPNOSTI:

• BEZ NOŽE: jen vidlička a lžíce….a turisto, snaž se! 🙂 Pořád lepší než zcela bez příboru (jako Srí Lanka), ale zase mě to bavilo míň než hůlky (Čína).

• CHLAPI SI LAKUJÍ NEHTY: vážně, na severu Luzonu měl každý mužský do padesáti let nalakované nehty na nohou. Někteří i na rukou. A většinou na černo či nějakou tmavou barvou. Čím víc na jih, tím jsme se s tím setkávali méně.

• Nevím, jestli s tím souvisí TRANSVESTITÉ, ale na Filipínách je jich spousta. Místní je berou jako třetí pohlaví, nikdo se nad nimi nepozastavuje, což mě v nejrigidnější katolické zemi na světě opravdu překvapilo. Když se na lidovou veselici na venkově uprostřed boholských pralesů dostavilo několik naprosto výstavních transek a mezi místními vesničankami oblečenými ve starých hadrech vypadaly ve svých botách na pěticentimetrových platformách a patnácticentimetrových podpatcích a v upnutých tygrovaných minišatech, jako by vystoupily z jiné reality, nikdo ani nemrkl. S výjimkou Kuby, který se mi přišel stydlivě svěřit, že se s ním bavila jedna hrozně hezká prostitutka a snažila se ho nalákat na obchod. Když to průvodce Bong slyšel, smíchy se div neválel po zemi, protože ona lepá děva byl samozřejmě jeden z „boygirls“.

• JEEPNEYE A TRICYKLY. To jsou takové typické dopravní prostředky, které místní dokážou používat nad jakoukouliv myslitelnou hranici zatížitelnosti a využitelnosti. Kolik lidí myslíte, že se může vejít do tricyklu? No, klidně patnáct. I s nákladem. A ta motorka je uveze! Když tedy řeknu, že do jeepney se vleze i čtyřicet lidí, předpokládám, že mi uvěříte. V našich podmínkách by se tam patnáct lidí už mačkalo. Ale Filipínec zjevně význam slova „mačkat se“ nezná, když přijde na dopravu! Budiž však na tomto místě řečeno, že narozdíl od Srí Lanky, kde nás lidi byli schopní umlátit, aby si sedli, jsou Filipínci stále velmi ohleduplní a snaží se uskromnit se, aby si mohli sednout všichni.
• FILIPÍNSKÁ VLAJKA: vypadá trošku jako ta naše, ale má přehozené barvy, jiný poměr stran a zdobí ji slunce s hvězdami, symbolizující hlavní skupiny souostroví. A v době války se přehazuje červený pruh nahoru. Takže pozor, co zrovna vlaje na klandru!
• SMAŽENÝ KORNOUTEK NA ZMRZLINU. No fakt, nekecám. Vždyť jsem říkala, že na Filipínách se smaží všechno, ne?