Ono jednoduše nejde dát všechno z Barcelony, co se týká Gaudího do jednoho postu. To byste to četli půl hodiny…. Takže to rozdělím na dvě části, podle toho, jak jsme se Gaudím zaobíraly dva dny.

Barcelona (a její okolí, které si nechávám někdy na příště) je ikonických děl svého slavného architekta plná. Odkazy na něj a jeho dílo jsou samozřejmě všude, od jmen ulic, přes dlaždičkové detaily na fasádách domů, jména restaurací, až po všudypřítomná trička pro turisty.

Antoni Gaudí, nejvýznamnější představitel katalánské secese, jedinečný, originální, tvrdohlavý, ve svém životě asketický, ve své architektuře opulentní, geniální inovátor, umělec. Mohla bych pokračovat pořád dál a všechno by to byla pravda. Myslím, že jeho dílo lze buďto milovat a obdivovat, nebo nenávidět. Jako u všeho výrazného a významného, nejde k němu mít neutrální postoj.  Domnívám se, že z tohoto textu je patrné, jaký názor mám na Gaudího já. Samozřejmě, může to být tím, že jsem straka, co miluje barvy, že jsem maniakální milovník barevných dlaždiček i obdivovatel maurského stylu a přírody. A nebo to prostě může být tím, že GAUDÍ BYL PROSTĚ BOŽÍ!

Ráno jsme si vystály frontu na prohlídku jednoho z nejznámnějších Gaudího budov – Casa Batlló. Dům, který Gaudí přestavěl pro textilního magnáta pana Batlló je jedním slovem výrazný. Má nádhernou fasádu, kterou lze připodobnit ke kůži magického pradávného ještěra, jehož hřetní hřeben tvoří střechu domu, obří dinosauří nohy jeho pilíře a ulovené lebky jeho ještěřích nepřátel – balkony.

Jásavě barevný pratvor nenese jedinou přímou lini. Zdi jeho těla se vlní, barevně pableskují a vstupní portál láká návštěvníky, aby se podívali, jak to vypadá v útrobách leviatanových.

Gaudího insipirace přírodou, květinami, hmyzem, tak typická pro secesi, se spojila s obdivem k maurské architektuře, a Gaudí tyto ideje uchopil po svém. Naprosto jedinečným stylem vybudoval Casa Batlló tak, aby byl nejen reprezentativní, ale i funkční. Uvnitř budovy se například nachází zajímavý systém větracích šachet, které ochlazovaly jednotlivé pokoje. Jistě, takové vymoženosti měly i jiné domy, ale jen Gaudí dokázal způsobit, že tento funkční prvek je součástí bydlení a navíc krásný.

Výborně řešený audioprůvodce nás provedl celým domem až na střechu. Tam bájný ještěr stočil svůj ocas a střežen komíny v podobě květinami pokrytých římských vojáků, dodnes spí.

Já chci taky takový dům, pane Gaudí, prosím!!!

Nebo alespoň byt v Casa Milà, zvanému také La Pedrera (neboli Kamenolom), velkém „činžáku“ nacházejícím se v podstatě přes ulici. Tato olbřímí stavba je barevným protikladem Casa Batlló, i když vychází ze stejných principů. Bílou budovu s lámající se fasádou si Gaudí prosadil navzdory stavebním normám i navzdory jejímu objednateli, jemuž se stavba velmi prodražila. I střecha Casa Milà je hlídána vojáky, ale bílými, z vápence.

Dovnitř do La Pedrery jsme se nedostaly, protože fronta byla asi na tři hodiny a my potřebovaly vidět ještě jiné věci. Vyjely jsme zase na Montjüic, kde jsme si daly oběd v restauraci s nejlepší vyhlídkou na Barcelonu.

A pak jsme se opět pokusily sjet lanovkou k městské pláži. Ani napodruhé se nám to nepodařilo, protože lanovka byla zaseknutá, taže jsme se k moři dostaly pozemní dopravou. Tam si šla Týna lehnout do písku a chytat bronz a já jsem se rozhodla prohlédnout si jedno z největších oceanárií v Evropě, které se nachází hned u pláže. Několik hodin jsem strávila jak u vytržení pozorováním tisíců ryb, obřích langust, žraloků a medůz, včetně nádherně meditativního posledního sálu s průhledným sklem, nad kterým proplouvají obří hejna žraloků.

Poslední fotka z dnešního dne je z parku. Jasně, není to nic moc zázrak, ale taky bych si přála mít místo holubů na balkoně papoušky 🙂

Tím ovšem den nekončil, protože jsme se sešly se včerejšími známými ze Sitgesu, co nás vzali na večeři a pak na salsu. Večer to byl zajímavý, a to nejen proto, že odpoledne se mi podařilo (neptejte se mě jak, prostě nějak) hrozně si zabodnout kohoutek od topení pod lopatku, takže jsem se nemohla skoro hýbat….Já jsem prostě expert.