Podařilo se mi konečně po týdnu probrat fotky, takže můžu na blog hodit první příspevěk z desetidenního výletu do Slovinska. Měla jsem ho v plánu už skoro dva roky – dočetla jsem se totiž, jak je ve Slovinsku krásně. Řeky, hory, města, pastviny, ovce, moře, historie, jeskyně… No neber to. A tak jsme letos v květnu vyrazili.

Bohužel nám první 4 dny tak úplně nepřálo počasí. Občas pršelo a byla zima. Výhledy na alpské vrcholky zrcadlící se v průzračně modrých vodách jezera se tak nekonaly, ale na druhé straně měly zase naše výlety zajímavou atmosféru, protože toulat se hlubokými lesy mezi horami ukrývajícími se v mracích, to mělo něco do sebe.

Z Prahy se autem k Bledu dostanete za cca 8 hodin. Kubovi se podařilo dokonce najít trasu, kterou jsme minuli drahý tunel na rakouské straně, a ještě jsme si stihli prohlédnout Bunkr muzeum, zpřístupněné bunkry NATO z doby studené války, ležící vysoko v horách asi 5 kilometrů od rakousko-slovinské hranice. Bojovou pohotovost tu měli dvakrát. V srpnu ’68, po okupaci ČSSR, a v roce ’92, když Slovinsko bojovalo v desetidenní válce o nezávislost se Srbskem.

Těm červeným a žlutým stromům jsem doteď nepřišla na kloub. Buďto mají na Slovinsku podzim v květnu, nebo tam mají stromy, co opadávají na jaře, nebo jim třetina všech listnatých stromů v horách chcípá. Netuším. Každopádně, jak vidíte, dají se tak fotit působivá panoramata.

Večer jsme dojeli k Bledskému jezeru, největšímu jezeru ve Slovinsku, které má za pěkného počasí prý nádhernou barvu a zrcadlí se v něm nejvyšší slovinská hora Triglav. Toto tvrzení nemohu potvrdit ani vyvrátit, protože jsme Bled pokaždé viděli pod mrakem. Nicméně, ten pohled stál za to, i procházka po promenádě na jeho břehu. Za pěkného počasí je určitě skvělé pádlovat v lodičce ke kostelíku na jedinému  jeho ostrůvku a kochat se okolní krajinou s výhledem na zasněžené vrcholky, ale za drobného mrholení jsme se rádi této (celkem drahé) kratochvíle vzdali.

Nicméně, náš první cíl výletu byla soutěska Vintgar.  Tam se mezerou mezi vysokými skalisky klikatí modravá divoká říčka Radovna. Po chodníčích jen kousek nad hladinou je možné projít asi kilometr a půl dlouhý úsek soutěsky, pričemž cesta je zakončena u třináct metrů vysokého vodopádu zvaného Šum.

Procházka má neuvěřitelný náboj. Řeka se prudce vine v zákrutech soutěskou, modrá voda přechází do bílé pěny a okolní vegetace, milující vhlkost, připomíná svou barvou i hustotou tropický prales.

I za sunečného počasí tak doporučuji vzít si bundu s kapucou, protože vodní tříšť se vznáší všude, chodníčky jsou mokré a každou chvilku vám za krk spadne kapka. Na některých místech je vidět starý most i s chodníčkem, který řeka při povodni spláchla jako stavbu ze sirek. Na konci soutěsky se přes ní zase klene vysoký viadukt, po němž čas od času projede vláček.

Procházka je to veskerze příjemná a turisticky nenáročná. Na konci, u vodopádu, se většina lidí otočí a míří zpět stejnou cestou. To se nám ale nechtělo, takže jsme se vydali od vodopádu po turistické značce na sedmikilometrový okruh kolem kopce Hom, do jehož úpatí právě řeka zakusuje svoje pěnící zuby.

Cesta se zprvu vinula lesem, ale pak nás vedla kolem kaple sv. Kateřiny přes pastviny plné ovcí (olíznutí od ovce nebolí, ale že bych byla nadšená, když se na mě nalepilo celé stádo  a začalo ostošest bečet, to se říct nedá), z jejichž svahu byly krásné výhledy do údolí, na Bledský hrad a na okolní hory.

Byla to krása. Na zelených svazích, s ovcemi za zády a bílými domky s červenými střechami pod sebou, jsem se cítila jak někde na chalupě na Slovensku. Ono to vůbec našinci nahrává do noty, že celou dovolenou může mluvit česky, protože si většinou s místními bez problémů bude rozumět. Takhle se asi nějak cítí Španěláci, když vyrazí na výlet do Latinské Ameriky….

Odpoledne jsme se byli podívat na Bledském hradě, symbolu Slovinska. Je totiž nejstarší v celé zemi, je o něm zmínka už z roku 1004 n. l. a dlouho býval biskupským sídlem. Jeho silueta, črtající se na sto třicet metrů vysoké skále nad Bledem, ho ale postupně proslavila mezi turisty, a je jednou z nejfotografovanějších slovinských staveb. V jeho hradbách se ukrývá malé muzeum, kavárna, vinotéka a stará tiskárna. A hlavně je z něj nádherný výhled do bledského údolí (a za dobré viditelnosti určitě i na ty okolní hory).

Bled je vyloženě turistická oblast,  promenády, kavárny, obchody a plavárny. Druhé velké jezero, vzdálené jen několik kilometrů, Bohinj, ležící přímo v Triglavském národním parku, je jeho pravým opakem. Ale o tom víc až příště. 🙂