Normálním lidem trvá dojet autem z jednoho alpského údolí, v němž se rozkládá jezero Bled, do druhého, s jezerem Bohinj, asi dvacet minut. Nám to trvalo několik hodin. To proto, že jsme nejeli po běžné silnici, ale střihli jsme si to přes horské průsmyky, cestou vedoucí mezi hlubokými lesy plnými mlhy.

Všechno začalo tím, že jsme se chtěli stavit v Radovljici, městečku s gotickými domy na náměstí. Malé malované domky s odkrytými dobovými sgrafity a středověkými freskami tu obklopují takovou širší ulici. Na podívání pěkné, ale ta podívaná je asi tak na půl hodinky. Pokud tedy nechcete do Muzea včelařství sídlícího v jednom z největších a nejzdobnějších domů.

Už už jsme se chtěli vrátit zpět do Bledu a odtamtud vyrazit k Bohinji, ale pak jsem nalistovala v průvodci ódu na kovotepeckou vesničku jménem Kropa. Ta, choulící se na úbočích zeleného horského údolí, byla od středověku domovem nejslavnějších kovotepců v Evropě, kteří dokázali vyrobit z železa cokoliv, od obřích hřebů do záoceánských galeon, až po ozdobné zábradlí.

Dnešní zajímavosti Kropy jsou dvě: železné detaily zdobící staré domy a MUZEUM HŘEBÍKŮ. Ano, to není vtip z Pratchetta, to skutečně existuje. Bohužel vám nejsem schopna poreferovat o krásách muzea, protože jsme se shodli, že zase až takoví fandové do hřebíků nejsme.

V Kropě chcíp pes. Nebyla tam otevřená ani žádná hospoda, ani kostel, nic. Naštěstí jsme si vezli svačinu, takže jsme hlady nezemřeli a mohli jsme se projít po hlavní třídě:

Jelikož jsme za celou dobu ani nepotkali žádného živáčka, s výjimkou jakési babky, která kouřila smradlavé žváro, vykloněná z okna v prvním patře, nasedli jsme do auta a nadávali si, že tomu průvodci sežereme všechno.

Nechtělo se nám vracet stejnou cestou, takže jsme se vydali po serpentinách prudce stoupajících do kopců, obtáčejících skaliska a klesajících do skrytých horských údolích. Cesta to byla malebná, většinu času úzká tak na jedno auto, a dost dlouhá. Čas od času se prodloužila kvůli uzavírce,  někde procházela hlubokými lesy, onde pak vedla krásnými malými vesničkami utopenými v mlze.

Všude po cestě byly malé pomníčky připomínající partyzány, kteří položili za druhé světové války život v boji proti okupantům. Na jednom skalním ostrohu, rozrážejícím mraky jako lodní kýl, spatřili jsme z dálky stát malý kostelík.

Podařilo se nám k němu za pár serpentin dojet a po hřebeni k němu dojít. Byl postaven právě v upomínku na partyzány z blízké vesnice, vypálené nacisty v roce 1943. Když jsme ke kostelíku mířili, ještě byl z hřebene výhled do blízkého okolí, po chvíli se ale přes nás převalil mrak a my si jen mohli představovat, jak to kolem nás asi vypadá, při pohledu na panoramatickou ceduli.

Pak jsme zase jeli klikatící se cestou, míjeli občas stojící lanovky, občas vesnice, až jsme nakonec pozdě odpoledne dojeli do Bohinjského údolí, kde jsme bydleli ve vesnici Stará Fužina.  A to byla velká romantika. Jeden krásný domek vedle druhého, nalepené na sobě, cestičky mezi nimi tak úzké, že jsme polovinou z nich ani nemohli projet, vedle hospody bučící krávy a zemědělské stroje. Ale tak nějak pěkně úpravné.

Bohužel, když jsme našli hostel a ubytovali se, začalo příšerně pršet, takže nám nezbylo, než si dojít na vydatnou večeři ve slovinském stylu (maso, maso, maso a obří porce), a pak na pokoji hrát do noci StarWars Monopoly. Naštěstí se ale druhý den udělalo pěkně, abychom si mohli dát nádherný trek kaňonem řeky Mostnice. O tom víc příště :).