Opustili jsme Avignon brzy ráno a vyjeli směrem na západ. Čekal nás nabitý den plný památek a historických monumentů.
Napřed jsme se zastavili v Arles, městečku proslaveném svými římskými monumenty, a také patnáctiměsíčním pobytem Vincenta van Gogha. Vybrali jsme si dvě hlavní památky, divadlo a amfiteátr.
Divadlo je opět krásně zrekonstruované a probíhají v něm večerní představení (ráda bych zažila, ale Francouzi bohužel hrají všechno jenom ve francouzštině, takže smůla). To ale platí kupodivu i pro arleský amfiteátr, v němž se zrovna večer v den naší návštěvy pořádaly býčí zápasy.
Z nejvyššího ochozu amfiteátru byl nádherný rozhled po okolí a vstupenku doporučuju určitě koupit, i když moderní sedadla na kovové konstrukci kazí vnitřní vzhled arény jako takové. A představte si! Ve středověku byla aréna v Arles opevněna a lidi ji přestavěli na něco jako hrad. Tady je obrázek z Wikipedie:
Po hodině cesty od Arles nás čekal zlatý hřeb programu – nejvyšší stojící starořímská stavba – Pont du Gard. Skvost římského stavitelského umění vedl vodu trojpatrovým mostem vysokým 49 metrů a 275 metrů dlouhým do města Nimes vzdáleného asi 25 kilometrů. Celý akvadukt od pramene Eure až do města ale měřil přes padesát kilometrů a po celou dobu měl sklon přesně 0,4 stupně, což je neuvěřitelných stabilních 0,15 milimetru (!!!) převýšení na jeden metr. Voda jím proudila celkem 900 let, dokud se ve středověku neucpala vodovodní trubka, protože už akvadukt nikdo neudržoval.
Kdysi jsem slyšela jednoho architekta vysvětlovat, že Římané neuměli postavit stabilní oblouk vysoký padesát metrů, takže prostě postavili tři řady oblouků na sobě. Jednoduché a geniální.
Návštěvníci mohou přejít po prvním patře mostu na druhou stranu a na jeho obou stranách vyšplhat na vyhlídku na skále. Zároveň je možno vykoupat se v nádherně modré řece Gard, jež dala mostu jméno. Mělčiny se nachází na obou stranách mostu, ale osobně doporučuji vykoupat se proti proudu řeky, není tam tak natřískáno lidmi, jako na peřejích níže po proudu pod mostem.
Zaplavala jsem si (říkám to pořád, stačí nosit sportovní podprsenku a černý spoďáry a nikdo nic nepozná…a když pozná, mlčí), rozplývala se pohledem na most a vůbec byla nadšená. Vůbec se mi nechtělo odejít, ale museli jsme, potřebovali jsme dojet až do Carcassone a po cestě ještě vidět Nimes. A taky se najíst, už jsme měli hlad jak vlci.
To se nám podařilo před obří nimeskou arénou, dvakrát větší než byl amfiteátr v Arles. Vstupenka se vyplatí, amfiteátrem lze (na rozdíl od toho arleského) prolézat libovolně v několika patrech, tunely i s vyhlídkami jak na město, tak na vlastní arénu.
A abychom ty římské památky shlédli všechny (děkuji Kubošovi, kterému to zas až tolik neříká, za trpělivost), zašli jsme se ještě podívat na tzv. Hranatý chrám.
A pak už jsme jenom jeli, jeli a jeli na západ směrem na Carcassone, abychom opustili starověk a přešli do éry francouzského středověku. Tam za městem v kopcích jsme měli zarezervovaný krásný pokoj na farmě uprostřed přírody. No…když jsme po komplikacích našli cestu a dojeli k farmě, zjistili jsme, že tam probíhá bujará rodinná oslava asi třiceti lidí a majitel nám francouzsky sdělil, že naši rezervaci nemá. Dalších tři čtvrtě hodiny jsme situaci řešili s operátory booking.com, kteří museli sehnat někoho mluvícího francouzsky, aby to s panem majitelem vyřídil, ale nakonec jsme rezignovali, protože jsme nestáli o malý kamrlík bez oken, který by na nás zbyl, ač ase panu majiteli nechtělo, ale z Bookingu mu hrozili pokutou, ale zato s rámusem v okolí. Radši jsme se vydali hledat ubytování jinde, do vinic a kopců.
Francouzský venkov je nádherný, nicméně když se v něm snažíte najít ubytování, je to lehce dobrodružné. Když už padala tma, dojeli jsme k malému soukromému penzionu v městečku pod středověkým klášterem. Jeho majitel byl sběratel starožitností, a tak jsme spali v posteli z 18. století, na pokoji měli obří svícny z tepaného stříbra a na nočním stolku nádherné přenosné porculánové umyvadlo. A celé krásně zrekonstruované, citlivě a elegantně a navíc za půlku ceny původního ubytování. Nádhera. Jo a ještě se snídaní. Majitel Joel se dost vyděsil a chudák byl už ve spoďárech, když jsme se na něj dobývali v půl deváté večer, ale krásně jsme se rukama nohama domluvili (až na to, že Kuba nějak blbě zaslechl Joelovo jméno a místo „Žuel“ mu vesele říkal „Žužueli“). A takový jsme měli výhled z okna:
A tím končí část naší cesty po Jižní Francii plná starověku. Příště to rozbalíme s opevněným městem Carcassone a románským Toulouse. Vydržte!