Park Sopky Auvergne je součástí Francouzského středohoří – Massif Central. Pahorkatina je pozůstatkem obrovského pohoří tvořeného stratovulkánem Cantal, kdysi vysokého tři kilometry, co chrlil lávu před 18 miliony let.

Dneska je to nádherná krajina, kde se na jedovaté zeleni prudkých svahů bývalých sopek mezi zbytky sněhu pasou krávy plemene cantal, a přes okraje starodávných sopečných kráterů se přelévají mračna v prudkém větru.

Výhledy se z masivu Cantal nabízí opravdu neskutečné. Ostře řezané hřebeny hor, rozeklané vlivem dlouhodobého působení drsného podnebí, jsou v prudkém kontrastu s malebnými vesničkami s domy s fasádami ze štípané břidlice, obklopenými pastvinami. Silničky se vinou po příkrých svazích jako opilí hadi a těžké mraky co chvíli zahalí některý z vrcholků, jen aby byly vzápětí vystřídány prudkým pozdně jarním sluncem.

Hned první den jsme se rozhodli vylézt na Plomb du Cantal, nejvyší vrcholek toho, co zbylo po výbuchu obřího stratovulkánu. Nápad dobrý, ale měl jeden háček. Vylézt na vrchol vysoký 1855 metrů nad mořem nezdá se být zase tak komplikované, když má ovšem člověk to správné oblečení. Kuba nevěřil, že by v červnu mohla být ve Francii zima, a tak mě přesvědčil, že si nemám brát teplé oblečení. Tu chybu už neudělám, příště se oblékám podle svého, přátelé. Zima totiž byla, velká. Kolem osmi stupňů, a ještě občas pršelo. I připravili jsme se tak, že jsme napřed poobědvali vydatné jídlo a vypili půl litru horkého čaje, abychom na sebe následně v autě navlékli vešekeré oblečení, co jsme měli s sebou, a vyrazili jsme do kopce.

Spodní prádlo, 2x ponožky, 2x kalhoty, tílko, triko, svetr, mikina, šátek, šál, bunda…. Sebekriticky přiznávám, že boty jsem měla jen jedny. Ale nakonec se mi, i když takhle nabalené, lezlo do kopce dobře.

Postupně jsme stoupali po pěšince křižované malými potůčky výš a výš mezi krávami pasoucími se všude kolem nás. Na začátku jsme se jich dost báli, než jsme zjistili, že jsme těm přežvýkavcům zcela ukradení, a málokdy se dokonce obtěžují otočit na nás hlavu, i když procházíme necelý metr od nich.

Stoupání bylo celkem prudké, začínali jsme na nějakých 1350 metrech nad mořem (to byla restaurace a parkoviště, odkud jsme vyšli), takže postup byl náročný a cestičky klikaté, přímo se jít nedalo. Nakonec jsme ale vylezli až na hřeben rozdělující dvě údolí. Odtud se z každé strany spouštělo několik lanovek místního lyžařského areálu.

Na hřebeni byl jen prudký vítr, my, krávy a jinak nikde ani noha.

Po třech hodinách lezení  do kopce jsme na hřebeni zmobilizovali své síly a rozhodli se vyšplhat na úplný vrcholek Plomb du Cantal (to je ta boule na obrázku výše). Vlekli jsme se chvíli po hřebeni  a u úpatí onoho bobku jsme zjistili, že na něj vedou krásné dřevěné schody.

Ten panáček michellinek plazící se pomalu nahoru, to jsem já. Několik vrstev oblečení je vidět dobře na následující vcholové fotografii:

Dokonce jsem v sobě našla tolik síly, abych pro vás natočila i 360° video. Za kvalitu zvuku se omlouvám, vítr tam byl opravdu silný. Představu si ale uděláte.

Cesta dolů byla rychlejší a k autu jsme stihli dojít ještě za světla. Mohu ujistit své čtenáře, že tuto noc se nám spalo nádherně – únava v kombinaci s francouzským venkovem dělá divy i s nespavci, jako jsem já.