První pořádný článek tedy bude, jak jinak, než o jídle. Čínojídlo je totiž kapitolou samo pro sebe. Čtěte pozorně, protože neznalost může být opravdu nebezpečná!

Pokud přijdete do čínské restaurace, a to víc než ve čtyřech, posadí vás ke kulatému stolu, který má uprostřed smrtelně nebezpečnou točnu na mísy s jídlem. Na točnu se servírují jednotlivé chody (většina z nich najednou) a každý u stolu si k sobě natočí jídlo, které chce, a nabere si velkou keramickou lžící do své misky. Nebezpečnost samozřejmě spočívá v tom, že mísy přečnívají z točny a pokud otočíte poněkud rychleji, s pravděpodobností limitně se blížící 100% srazíte někomu sklenici s pivem či hrnek čaje, jehož tekutině tak navíc dodáte zajímavý točivý moment, takže se rozprskne dále, než jste zvyklí (ano, osobně jsem zvládla jednou napůl vypitou Colou ohodit tři lidi).

Nádobí, ze kterého se v Číně jí, vypadá takto:

Jak můžete vidět, jedná se o menší a větší mističku, talířek, lžičku a jídelní hůlky. Důležité je nezaměnit mističky, ať nevypadáte jako ignoranti – takže, ta větší, ta je na rýži, ta menší, to není mistička, to je hrneček. V Číně se nepije čaj z těch našich půllitrových nádob s jedním či dvěma uchy, ale právě z takových mističek, a ouška to nemá, protože se nepije horký tak, abyste nemohli hrneček udržet v ruce.

Pokud identifikujete hrneček, nalejete si do něj čaj z konvičky, která se již točí na točně či stojí někde opodál. K jídlu se zásadně servíruje čaj jasmínový, který není moc hořký a dobře neutralizuje pálivou chuť (většiny) jídla. Dále si vezmete tu velkou lžíci, kterou nebudete, opakuji NEBUDETE, používat k jídlu – je totiž na nakládání věcí ze servírovacích mis do vaší misky. Jistě uznáte, že nandavat si oslintanou lžičkou ze společné krmě by nebylo moc hygienické. Číňané si to myslí taky a dívali by se na Vás jako na burana. Na malý talířek si můžete dávat omáčku (pokud se nějaká na točně objeví), či si na něj můžete odkládat jídlo, které se teprve chystáte sníst, a které jste si rychle vzali z velké mísy, protože později by na vás už prostě nezbylo.

Dalším podstatným nebezpečenstvím jsou pro většinu Evropanů jídelní hůlky. Těmi se jí v Číně všechno, od rýže, přes maso, po knedlíky a polévku (čtete správně). Tajemství toho, jak si hůlkami nevypíchnout oko, ale najíst se, spočívá v jejich správném úchopu a možství odhodlání při prvním použití.  Zde se můžete krásně naučit, jak jíst hůlkami (a těm, kteří byli pozváni na mou Čínopárty, to vřele doporučuji – příbory nebudou) a přitom někoho neprobodnout. Od místních jsem odkoukala některé fígly: je dobré si dát mističku s jídlem blíž k puse, takže nebryndáte; když se nedaří hůlkami chytit něco menšího, uchopte hůlky blíž ke konci, kterým jídlo chytáte; když chcete jíst knedlík, napíchněte jej na jednu hůlku a druhou ho přidržujte, aby se vám neotáčel (hůlky samozřejmě stále držíte v jedné ruce);  u polévky vyjezte nudle, voda se pak vypije.

Zvláštností, která mne překvapila, je skutečnost, že v Číně se polévky servírují až úplně nakonec jídla. Jsou to takové nemastné neslané vody, které nemají žádnou chuť. Ta se totiž získá tak, že si polévku nalejete do té svojí jídlení mističky, která je celá špinavá od koření z předchozích všech pálivých jídel  – a tím se polévka okoření. Já osobně to teda nemusím, ale ostatní si to moc pochvalovali.

Kantonská kuchyně, kterou jsme se skoro celou dobu živili, má v Číně význačné postavení, neboť se v ní často vyskytují knedlíky. A to včetně takových těch kynutých, které znáte od babičky. Knedlíky se buďto plní masem, zelninou, ořechy, apod., nebo se vám předloží jen tak, suché a nakynuté, naprosto dusivé a nepoživatelné;) Jo a někdy se takto vykynutý knedlík taky smaží, pak mi chutnal víc. Knedlíky se nemáčí v omáčkách, jako u nás zvykem, ale prostě se jedí s kouskem zeleniny nebo masa.  V X’ianu jsme se dočkali knedlíkového menu. Jedná se o 18 druhů knedlíků, každý jiný, každý plněný něčím jiným, a každý ve tvaru toho, čím byl naplněn:

Zodpovědně vám mohu říci, že po knedlíku č. 10 jsem už měla dost a nemohla jsem se skoro ani pohnout, natož ještě rozlišovat chutě;)

Co se jí dále? Dopředu je jasné, že půjde o turistické jídlo, takže jsme na stole nenalezli žádné obojživelníky či psy (o kočkách si nejsem jistá, našla jsem v jednom jídle podezřele kočičově vypadající bílý chlup). Hlavně se jedná o ryby, kuře, hovězí, vepřové a zeleninu. Zelenina ovšem není syrová, ale vždy smažená (taková smažená okurka byl pro mne dost šokující zážitek). Rýže se podává s vajíčkem, aby se lépe spojila a tak se lépe jedla hůlkami. Někdy se rýže dává na stůl až nakonec, protože slouží jen jako doplněk k jídlu (holt jídlo pro chudé). Smaží se samozřejmě vše od nudlí po výše zmiňované knedlíky. Úprava masa je od sladké medové po pekelně pálivou. A to vše je servírováno i k snídani.

Po čtyřech dnech se vám tak zdá, že už vám leze smažená rýže a kousky masa i z nosu a že NUTNĚ POTŘEBUJETE MEKÁČ….No, pomohlo mi to (a to nebudu vyprávět o tom, že v čínském Meku mají fakt kuřecí stejky a ne mletou soju, že veleporce stojí o půlku míň než u nás, a že tam mají šikovné mikrotaštičky na kelímek s pitím, takže při takeaway nákupu se  vám půlka nevyleje na nohy), a poté už jsem si na místní kuchyni zvykla a dokonce zvažuju, že si dám zítra v práci čínu (a budu jíst dovezenými hůlkami), protože už mi to nějak chybí;)

Má jediná významná výtka tak spočívá ve skutečnosti, že Číňané vymysleli polovinu vynálezů lidstva, ale čokoládu ne. Tudíž ji nepoužívají, sladké nejedí (max. jakési podivné rozmačkané hnědé sladké fazole – pro mne absolutně nedostačující náhražku) a ani neservírují. Takže nemají čokoládové dorty!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!  Přátelé, co vám mám vyprávět, bylo to utrpení, z nějž se léčím po návratu doteď.

PS: Závěrem krátce pohovořím o slavné pekingské kachně. Fakt se nekrájí její maso, ale jenom kůže kachny (maso není důležité a udělá se z něj pak ta bezchutná polívka), která je vypečená a křupavá. Pak se zabalí do supertenké placičky (fakt je přes ni vidět) spolu s okurkou a pórkem a nasládlou omáčkou. Chutnala nejen mně, ale i mým dalším 9 spolustolovníkům, takže se po ní jenom zaprášilo. Tou osmaženou plátkovanou místní verzí u nás u práce však nepohrdnu;)