Z Guayaquilu jsme přejeli včera ráno do Puerta Lopez. To je rybářské pobřežní město ležící asi čtyři hodiny cesty na sever po pobřeží. A zejména je to základna pro mnoho výprav za krásami pobřežní přírody.

Včera jsme se jen ubytovali, procházeli se pláží a trávili místní pokus o rybu na česneku (nemůžete někdo vysvětlit místním, že ryba má dobrou chuť sama o sobě a není třeba ji posypat půl kilem koření od Maggi, které očividně považují za pokrokové????), nechali si vyprat a poštípat se od komárů a ráno jsme vyrazili do pralesa.

V půl deváté ráno nás vyzvedl průvodce a vyjeli jsme do hor za městem. Nachází se tu vedle sebe totiž dva druhy pralesa. Jeden je suchý a trnitý, plný pokroucených pichlavých stromů na jedné straně pohoří, obrácené k vnitrozemí. A na druhé straně pak prales mlžný, vlhký, zelený a neskutečně kvetoucí.

Vyfasovali jsme holiny a šlo se. Napřed jsme jen brodili potůčky a šli celkem po rovince mezi zplanělým kakaem, rychle rostoucím bambusem a dalšími 220 druhy stromů na jeden hektar (průměrné číslo ekvádorského pralesa, představující největší biodiverzitu na planetě). Pak přišlo stoupání do mlhy a drobného deště. A bahno.

A nádherný prales, broméliemi a mechy obtížené stromy, kmeny omotané liánami, které strom nakonec uškrtí, když dosáhnou samy země, všude epifyty a květiny, které jsou u nás za těžké peníze dostání v květinářství.

Tady to roste jako plevel… Ochutnávali jsme pralesní ovoce neznámých chutí, barev i tvarů a mezi šplháním do kopce, klouzáním v bahně a zabíjením moskytů nás průvodce bavil historkami z praxe. Například, jak jeden německý turista odmítl holínky s tím, že jeho drahé značkové pohorky vydrží cokoliv….vzhledem k tomu, že naše holiny byly už v tu dobu obalené bahnem až po horní okraj, a kvůli nánosům na podrážce jsme byli oba o pět centimetrů vyšší, než dole pod pralesem, dost jsme se na účet nebohého Němce pobavili.

Po cestě jsme slyšeli spoustu vřeštících opic, ale žádnou se nám nepodařilo zahlédnout, ač se průvodce velmi snažil a mačetou nám prosekával cesty do hlubšího lesního porostu. Nám to ale nevadilo, protože prales sám o sobě je úžasným zážitkem.

Místo toho jsme viděli tukany a několik druhů papoušků, želvu a dokonce takovou menší, asi deseti centimetrovou, krevetu, kterou průvodce jen tak vyhmátl z řeky….

Dozvěděli jsme se také spoustu zajímavých historek o tvoru, který v pralese žije. Má růžovou kůži jako člověk, ale má dlouhé vlasy kolem celého těla, až na zem. A má šlapky na nohách nasazené obráceně, takže jeho stopy vedou opačným směrem, než onen tvor míří. A když ho slyšíte hlasitě, je daleko, ale když potichu, určitě stojí někde blízko. Unáší ženy a děti, které kvůli němu nemají vstup do pralesa povolen. Má tajné tunely pralesa až na pobřeží. Vědci tady v pralese na něj mají nastražené fotopasti a určitě ho už brzy chytí. Babička i dědeček našeho průvodce prý toho tvora viděli na vlastní oči, takže je to určitě pravda, že tu někde žije. Konec konců, kamarádi průvodce prý viděli toho tvora taky. A viděli, že se dokáže proměnit ve slepici či tukana! Sice tedy byli při tomto zážitku pod vlivem piva a trávy, ale na pravdivosti jejich svědectví to ničeho neubírá! (V noci mi pak bylo zle z antibiotik a nemohla jsem spát, protože se mi zdálo, že těsně za moskytiérou u naší postele stojí ten tvor a pozoruje mě……)

Nakonec jsme v půl třetí dolezli zpět do vesnice, kde nám babička průvodce u ní doma naservírovala úžasné jídlo z tuňáka. Salát s rýží a omáčkou bylo to nejlepší jídlo, co jsme v Ekvádoru doposud jedli. Notovali jsme si s průvodcem v domku s dírami místo dveří i oken, bez vybavení, zato se slepicí pobíhající pod stolem a kocourem rozvalujícím se na vedlejší židli, jak má jídlo dobrou chuť, pokud se nepřesolí a nedává se do něj zbytečné chemické koření. A byli jsme spokojení.

A teď nabíráme síly na zítra, jedeme na Isla de la Plata, zvaný Galapágy pro chudé. Tak se těšte na fotky! A pište komentáře, nějak to flákáte….