Přípravy vrcholí

Tak jsem zase tady, abych Vás seznámila s tím, jak postupujeme s přípravami na cestu.

Hanka s Michalem odlétají už v pátek, letí přes Madrid s přespáním, pak přímo. Hanka ještě nezačala balit, ale UŽ se chystá ofotit si ode mne seznam věcí, co s sebou. Michal byl na tom v jednu chvíli líp, už si zabalil dvě trička a jedny kraťasy, kteréžto svršky mu však Hanka okamžitě sepsula jako naprosto nevhodné, olezlé a nepoužitelné, a tak bude i on začínat od nuly (z ostatních věcí, které má doma, prý nějak horizontálně vyrostl). Hanka si pro jistotu ještě před odletem pořídila nějaký bacily do krku, a tak se dopuje antibiotikama.

My s Martitou letíme až v pondělí ráno, jestli se nepletu, tak asi v sedm hodin nám to roluje z Ruzyně. Letíme přes Paříž a přes Caracas. Celkem asi 15 hodin cesty. Na letišti v Alajuele (kousek od San José) si nás vyzvedne jeden z početných Martiných bratranců. Víc o dalším rozvržení cesty napíšu, až přijdu na to, jak sem vložit tabulku s přesným rozpisem.

Teď k přípravám:

Obě už jsme zvládly očkování, máme i většinu věcí (já nemám stále ty boty a moskytieru) a všechny léky (po návštěvě imunologa, uchologa, gynekologa, zubařky a praktického lékaře mám spíš pocit, že máme všechny léky, co se na světě vyrábí). Vzhledem k tomu, že jednoho imunologického léku beru denně tři pilule, mám s sebou pytlík s 90 prášky. To vedlo k tomu, že mne doktor pro jistotu vybavil anglicky psaným potvrzením o tom, že ty léky brát musím, abych neskončila na policejní cele pro pašování léků ve velkém. Co se týče léků, v rámci minimalizace, o které jsem již psala dřív, jsem je všechny vyndala z platíček a přesypala do pytlíčků, takže doktorova teze o pašerákovi vypadá docela reálně.

Velké překvapení jsme všichni čtyři zažili, když jsme se pokoušeli zajistit si na dvě noci nocleh v parku Corcovado ve stanici Sirena. Vzhledem k tomu, že Marta správu parku bombarduje emaily a telefony již od začátku prosince, domnívali jsme se, že by nemusel být problém. Ovšem, chyba lávky, zde se projevila kombinace maňana stylu a přebujelé byrokracie v láskyplném objetí s nadvládou techniky.

Poté, co jsme si objednali přenocování na dva dny + jídlo, obdrželi jsme mail, dle kterého je třeba rezervovat vždy PŘESNĚ 30 DNÍ PŘEDEM, ne dříve, ne později. I počkali jsme na den, který byl D – 30 našeho předpokládaného pobytu a formulář jsme odeslali znovu, tentokrát přesně. Během pár chvil se nám dostalo odpovědi, že všechna místa na stanici (dle informací Michalovy kolegyně, která se odtamtud teď vrátila, je jich kolem 80) jsou již obsazena. Byla nám však nabídnuta možnost stanování pod vlastními stany. I potvrdili jsme tuto objednávku. Odpovědí bylo, že tedy ano, máme rezervaci, ale nebudou pro nás mít jídlo. Po našem dotazu, proč že nebude jídlo, když bude možnost přespat, nám odpověděli, že tedy jídlo bude a zaslali fakturu, kterou je třeba uhradit předem a do parku zafaxovat. Faktura sestává z částek uvedených v colonech (to je Marty slevněná cena – jako Kostaričanka má holt všechno odporně levnější) a z podstatně vyšších částek v dolares pro nás zbylé tři……uuuuuuuffffffffffff.

Abych vám vysvětlila, proč jsme se děsili toho, že budeme bez jídla: cesta do Sireny je dlouhá asi 18 km, což je třeba ujít za několik hodin mezi přílivem a odlivem kvůli brodění řek, chůzi po pláži a treku pralesem. Představa, že na zádech táhneme věci na týden, včetně batohů, moskytiér, věcí do pralesa, ale taky včetně jídla a pití na tři dny, tam a zase 18 km zpět, mne osobně (jakožto zkušenou a odolnou Pražačku, co tráví svůj čas přes týden posedáváním na soudech a víkendy pobíháním po obchodech) značně znepokojovala.

Ve výsledku nakonec tedy potáhneme stan, ale lehký (děkuji tímto veřejně Ondřejovi za jeho zapůjčení – dovezu ti za to nějakýho obzvlášť pěkně rostlýho parazita), karimatky, spacáky, boty do bahna a pralesa, baterky na noční trek pralesem, hadry na delší dobu (rovnou odtamtud míříme s Martou na pár dní k tetě do Golfita – a tedy musíme mít i pár šminek a věcí mezi lidi), pití na celý den, ALE ASPOŇ NEMUSÍME TAHAT TO JÍDLO.

Také bych mohla připojit pár slov o tom, že jsem si koupila na netu v armyshopu krááásnou moskytieru (rovnou i jednu pro Hanku, protože Michal jim koupil dvoumoskytieru, která se ovšem ukázala býti naprosto nepoužitelnou v případě spaní na palandách). Dle infa o produktu měly dirky v moskytieře být úplně maličké, max. 0,3 mm, ale spíš míň. No…..když jsem moskytieru vybalila, ukázala se spíš rybářská síť s oky zvíci centimetru, tedy něco, co by zabránilo v průletu akorát tak extrémě přerostlým masařkám, pokud by se do toho víc neopřely, ale nikoliv speciálním kostarickým super pidi extra mini komárům. Peníze nazpět mi zatím nedorazily.

Uznejte, že budoucnost Kostarické expedice vypadá růžově (v případě outdoorového oblečení spíš tedy khaki-oranžově).

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Kostarika, Nicaragua, Panama se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s