Slíbila jsem malé povídání o Granadě, druhém největším městě Nicaraguy. Sice se mi blbě píše, protože jsem si o žiletku v batohu rozřízla prst, ale vypadá to, že přežiju;) Doktor prohlásil, že na šití to není (zůstalo málo kůže), tak jenom lepíme a převazujeme. Otrava snad nehrozí….

Granada (http://en.wikipedia.org/wiki/Granada,_Nicaragua)leží na břehu Lago Nicaragua, o němž jsem psala minule, a taky na úpatí vulkánu Mombacho. Město má slavnou koloniální historii, kterou tady cítíte na každém rohu. Je tu velmi zajímavá architektura. Ulice jsou plné zvenčí mrňavých barevných baráčků, každá fasáda jiná barva a místo vchodu jenom mříž. Ale když nakouknete dovnitř, uvidíte velké haly s balkony, krásné síně s dřevěnými kazetovými stropy, vyřezávaná zábradlí, zahrady a sály, a to vše v koloniálním stylu.

Krásně to bylo vidět na našem ubytování. Jednu ulici od hlavního náměstí se nachází hotel Oasis. Rozhodně byste ho přešli (jak se podařilo i Hance s Michalem, kteří jej včera večer ani nemohli najít), ale to byste udělali chybu. Uvnitř se ukrývají dvě nádvoří, na jednom zahrada s hamaky, ve druhém bazén. K tomu pokoj s klimatizací a vlastní koupelnou za dvanáct dolarů na osobu. Nevěřili jsme vlastním ani cizím očím.

Po dvou hodinách útlumu v největším parnu (asi 32 stupňů) naštěstí přišly mraky a my se mohli vydat do města. V centru je několik koloniálních zrekonstruovaných katedrál, velkolepé paláce a biskupské domy, i pěkné úzké uličky s barevnými domky. Vylezli jsme si za dolar na věž jedné z katedrál a obhlédli jsme celé město i s panoramatem sopky Mombacho (http://www.mombacho.org/ )z jedné strany a jezera Nicaragua z druhé. To opravdu vypadá jako moře – a v dálce byla dokonce vidět v oparu sopka Concepcion z ostrova Ometepe.

Prošli jsme se po městě, ve kterém zrovna vrcholil festival kultury, takže na náměstí spolu bojovali indiánští tanečníci a hudebníci před jednou katedrálou a hlasitě reprodukované remixy Michaela Stuarta, na které poskakoval s malými dětmi velký latexový myšák (před katedrálou druhou). Obešli jsme výstavku místního rukodělného umění a nakoupili dárky (dotčení, těšte se). Nejvtipnější na tom bylo, že jsme nakoupili za třetinovou cenu ty věci, které nám v Kostarice nabízeli jako typicky lokální produkty za „super“ cenu.

Unavení cestou, předchozím výstupem na Maderas a vedrem jsme upadli večer do hamak, relaxovali, neúspěšně se pokusili vyprat v laudrymatu, a pak jsme zašli na večeři do jedné restaurace v zahrádce ukryté v jednom z domků na náměstí. Tam jsem zjistila, že granadská piňacolada vypadá i chutná jako přeslazená třešňová tříšť. Ale byla dobrá, i když žízeň nezahnala.

V noci se u nás všech projevilo vyčerpání a ve vedru jsme se potili a měli zimnici. Ráno jsme se tak tak vypotáceli ven, dali si na posilněnou snídani v hotelu (výjimečně, jinak to neděláme a stravujeme se na vlastní pěst) a vyrazili jsme na autobus do Rivas. V něm se mne pokusila vytlačit ze sedadla domácí babka tvaru chleba, obtížena pytlem větším než jsem já. Po určité výměně názorů dala pokoj, a my mohli vyrazit na několikahodinovou cestu. Dala jsem se do řeči s jedním Američanem, který mi vyprávěl, jak cestuje už pátý rok v kuse, viděl už 138 zemí a vůbec. Povídal, jak byl v roce 1986 v Československu, na hranicích musel vyložit všechny věci, orazítkovali mu každý dolar a musel předkládat účtenku za všechno, co si koupil, včetně jízdenek na MHD. Říkal, že byl v Praze znovu před třemi roky a hrozně se mu líbí, jak se všechno změnilo ke kráse, až na České dráhy, jejichž vlaky jsou pořád stejně hrozné:)

Po Rivas jsme dorazili na hranice, úspěšně přetrpěli hodinové formality na obou stranách, a ocitli jsme se zpět na území Kostariky. Tady jsme chytili bus do SJ a jeli dalších 8 hodin – na Panamerikaně byly zácpy a autobus jel 90 kilometrů 4 hodiny). Dorazili jsme k Martě, vyprali, upadli do postelí a dnes ráno jsme vstávali v pět hodin a vyrazili na jih do Golfita (http://www.golfito-costarica.com/golfito-espanol.htm), kde strávíme s Martou pár dní po treku Corcovadem(http://www.infoweb.co.cr/turismo/parques/corcovado.html), což je ten slibovaný nejtěžší trek celé cesty, který má ale zatraceně stát za to. Teď jsme v Puerto Jimenez, na poloostrově Osa, kam jsme se dostali z Golfita lodním taxi a zítra v pět vyrážíme na třídenní trek do pralesa. To je ten slibovaný nejtěžší trek celé cesty, který má ale zatraceně stát za to. Takže teď nebudeme ani já ani můj oříznutý prsteníček na příjmu, ale pak vám všechno napíšu.

Mějte se hezky. My se budeme mít náročně, ale přežijeme!

Luu